Zóna neuvědomělých sebevrahů

ten název je možná drsný a přehnaný, ale možná taky ne. a berte to s rezervou, je to čistě můj názor, žádná studie, či něco podobné. btw. takových míst určitě bude víc.

  &nbps;   Kde začíst, asi tím, o jakém místě píšu. Někteří možná znají, někteří ne. Když jedete v Praze po Husitské na Balkán, je tam předtím odbočka na Florenc, na téhle křižovatce, ale i nad ní (směrem po husitské), dost často přecházejí lidé, a nejen na zelenou, a nejen po přechodu. Jasně, já vím, nic nového neříkám, ale jen pro upřesnění.
  &nbps;   Cca před 4 týdny, jsem zamyšlený (no upřímně řečeno rozespalý), šel do práce a přestože vždycky chodím přes přechod, tak tentokrát jsem to neudělal. Vzal jsem to tak o 10 metrů výš, smůla byla v tom, že zrovna jelo auto a srazilo mě. V podstatě nic se mi nestalo, až na pár odřenin a naraženin a tři a půl hodinovou anabázi ve VN,pokud se ptáte na tohle, a dál bych tu událost nerozebíral, i když mě odvezla sanitka a pravděpodobně mě čeká pokuta za špatné přecházení.
  &nbps;   Od té doby jsem nějak začal víc dávat po ránu pozor kam šlapu, a taky přecházím podle pravidel (no někdy to možná přeháním, ale člověka to přece jenom trochu poznamená). Ale vraťme se k tématu, pozadí už znáte.
  &nbps;   Od té doby pokaždé, když jdu okolo tohohle místa, mám pocit, že tam můžu kdykoliv vlézt znova. Pokaždé, když vidím někoho, jak tam přechází mimo, slábnou mi kolena a přitom pokaždé cítím, jako by něco říkalo, "jo můžeš jít, nic se neděje". Uvědomil jsem si, že přesně to mě napadlo i tenkrát. Spousta lidí, co tam přecházej se ani nerozhlídne, prostě tam vlítnou, pak akorát slyšíte zakvílení brzd a občas i kvílení sanitky, ono ostatně lidi na kolech, či na motorkách tam taky občas předváděj dobrý harakiri. a pár už jich tam na to dojelo.
  &nbps;   Ale vraťme se k tomu pocitu, netrpím sebevražednými sklony, z toho už jsem venku, ale ten pocit zůstává, je jedno jestli jdu z jedné či druhé strany, jestli stojím u přechodu, nebo nad ním, ale je to jen určitá oblast, dá se říct, že začíná kousek pod zastávkou autobusu na směru do centra, a končí hned za tou křižovatkou. Pokaždé když tam jdu, tak mě napadne, "jo, teď můžeš jít" ovšem vzápětí mě naštěstí napadne ještě jiná myšlenka "jo, ale teď už takový štěstí mít nebudeš, teď to jen tak nerozchodíš". přitom znám spoustu míst, kudy po ránu chodím, kde by člověk rozmáznutej pod kolama nebo na kapotě auta vypadal líp. Přesto nikde jinde tenhle pocit nemám. A říkám si, jestli to cítí všichni, kdo tam takhle chodí, protože když se nad tím zamyslím, párkrát už jsem tam přešel, stejným způsobem, bez rozhlídnutí, zahleděný do sebe, teď už chodím pokaždé na přechod. Přesto si nějak tak oddechnu, až tudy nebudu muset chodit.
  &nbps;   Nechci z toho dělat nějaké morální ponaučení, ani tady vyvolávat dojem nějakého mého senzibilismu, je to prostě jen myšlenka, co mě napadlo dnes ráno, když jsem opět šel okolo a stejně jako včera večer jsem měl nutkání do tý silnice vlízt a přejít, přitom život mě ještě pořád baví.
  &nbps;   Možná je to jen vnitřní pocit, potřeba si to nějak vysvětlit, ale prostě mě napadlo, že tam něco bude. Přechází tam denně docela dost lidí i v té největší špičce (a tím myslím právě mimo přechod). Prostě lidi jsou chaotický tvorové, který nechápu, a já a všichni ti kdo tam přecházej, jsme tak trochu sebevrazi, co si to jen zatím neuvědomili.

---