Město

Najednou jsem zůstal sám. Všude okolo byla spousta lidí, ale já nikoho neznal. Všichni, koho jsem měl rád, byli pryč. Někdo říkal, že Město má strašnou chorobu . Je to horší než rakovina, prý. Nikdo si toho nevšímá a Město tiše umírá. Když je bouřka, je ten pach smrti už cítit ve vzduchu, přesně jako v nemocnici u beznadějných případů. Jednou sem prostě nikdo nepřijede a Město bude definitivně samo. Pak se rozpadne. Kdy? ptal jsem se. Nevím, ale už brzo, říkal Někdo.

            Procházel jsem dodýchávajícím městem a bylo mi ho  líto. Kdybych věděl jak, zkusil bych ho zachránit. Ale copak může jeden člověk sám vzdorovat takové zkáze. Nedokázaly by to ani tisíce svalovců, tisíce vědců. Třeba to tak chce Bůh, říkal Někdo Jiný. Na ulici stála hospoda, už dlouho opuštěná. Majitel jednoho dne prostě odešel na procházku a už se nevrátil. Když měl někdo chuť, tak tam zašel. Peníze byly na houby. Dnes tu nikdo nebyl. Kdo by sem také chodil. Všichni se odtud snažili dostat. Někdo se teprve snažil zpřetrhat vazby, Jiný už byl dávno za horami. Dal jsem si pivo a pustil malou televizi. Ve zprávách říkali, že lidé, co odchází z Města, musí do sběrných táborů. Prý jsou také nemocní. O nemoci se ještě nic neví, ale laboratoře už něco separovali, či co. Nejspíš to všichni chytli od Města. Dýchali jeho smrtelný dech. Byl tam záběr do tábora. Spousta lidí plakala, jiní měli záchvaty a jiní už jen rezignovaně seděli. Tihle umřou první. Nepochopili, že už nemělo cenu odjíždět. Ostatní mají třeba ještě šanci. Pak se losovala sportka a byl konec.

            Venku se pomalu stmívalo, tak jsem se vydal na cestu domů. Chodit pěšky byla otrava. Ale co dělat, když nic nejezdí. V poslední době se začaly rozmáhat gangy a každýmu to bylo jedno. Ve dveřích slavného bankovního domu spala malá holčička. Vzal jsem holčičku do náruče a odnášel si ji. Ve dvou se to … znáte to. Po celou cestu se nevzbudila. Doma jsem ji uložil do postele a šel spokojeně spát.

Hned zítra z téhle díry zmizíme.