z čajování 3.6.2000

popis mýho pohledu na poslední srazík písmáků v čajovně... Co jsem vynechal, dopisujte, nejasnosti dopřesňujte, omyly napravujte, a klidně i kritizujte...

Tak jak někdy začátky začínají v půlce, a jindy i na konci, rozvíjí se i tenhle příběh... Noc u Sarkenky. V pokoji sám s kocourem, který mě mimořádně strpěl jen s pár přřřátelskýma seknutíma drápků po obličeji. To jsem vzal jako dobrý znamení, a tak do spárů Léthé upadnout, netrvalo dlouho... Ráno raníčko Sarken vstala, snídani mi přichystala... (no dobře, udělala mi kafe), a vyrazili jsme vstříc dobrodružství s pracovním názvem vyzvednutí Falky. Na domluvenou stanici metra (Smíchovské nádraží) jsme dorazili sotva s tříminutovým zpožděním, ale na domluveném místě (uprostřed haly) nikdo, kdo by připomínal Falku, známou mě jen z několika nekvalitních JPGů. V následující třičtvrtě hodině jsme vymysleli několik katastrofických scénářů, prochodili celé metro a okolí (Sarken vytipovala oslovila celkem tři dívčiny), a marně dumali, proč "ztracená" Falka nevolá na mnou předvídavě zapůjčený mobiliho přístroj. Potom mě napadlo zavolat Špuntíkovi (jehož číslo bylo veřejně odhaleno) jestli se mu náhodou Falka neozvala... Teprve tehdy jsem zjistil, že dole v metru opravdu není signál. Vyběhnout nahoru bylo dílem okamžiku, a tam mě hned zachytila SMSka, že mám ve hlasové schránce zprávu. Během rekordních dvou minut zoufalého snažení se mi podařilo zjistit, jak se na hlasovou schránku dovolám, a tak jsem si vyzvednul Falčin vzkaz (45minut starý), že už dorazila, a kde že jsem, že čeká venku u autobusové zastávku Nemocnice Motol. Následoval druhý vzkaz (10 min starý), že pořád čeká a ať už koukám zvednout ten telefon. Sprint zpátky dolů, a rychlá debata se Sarken odhalila, že nevíme u jakého metra je Motol. Naštěstí vše Sarkenka vyzvěděla od jedné milé staré paní, a nám nezbývalo, než čekat na příští metro a popojet o stanici dál (Anděl!). Metro přijelo ani ne za půl minuty. Cesta o jednu stanici byla protkaná spoustou motliteb, několika zbrusunovýma katastrofickýma vizema, a spoustou nadávek na moji adresu. Z otvírajících dveří jsem vyrazil jak střelenej jelen (rychlý pohled mi prozradil, že uprostřed haly metra nikdo nestojí) a ani dlouhé schody (aspoň že jezdící) pořádně nezbrdily můj sprint. Už se blížil vrchol. Zpomalil jsem kmitání ztuhlých nohou v očekávání. Proběhl jsem do haly, kde shodou okolností stála jedna Falkovitě vyhlížející dívka. No, ale zas tak moc zase nevypadala. Pro jistotu jsem se oddychujíc zastavil, a zcela zřetelně se "rozhlížel" a po očku ji pozoroval... Vydala se směrem ke mě! Byla to skutečně Falka! Později mi řekla, že po nahrátí třetího vzkazu do schránky se už chystala odejít vyhledat nejbližší připojení k internetu a pokusit se do čajovny dostat vlastníma silama. Přes halu metra už jen procházela... Jó, osud byl zas jednou na naší straně. Do čajovny jsme dokonce dorazili jako první. Ještě nebylo otevřeno, což se ukázalo jako velký štěstí, protože to odradilo od vstupu celou třídu amerických studentů. Kromě praotce Oldy dorazil ještě Cid s rukou v pásce (vykloubenou v rameni). Konečně nás stará známá TEAsrážna objala svojí přívětivou náručí, a my rychle obsadili náš oblíbený pokoutně nízký stolek vzadu. Postupně se čajovna plnila... Přišel Zazoo, Gala s Myšpulí, Bříza, Šílenka, Bambulka, Lyryk, Pharodt s Vakou (představili se jen občanskými jmény, takže jsem Pharodta považoval jen za jakýsi doprovod té co se představila jako Jana, no bordel ;), Zaja, Rivka, Sly. Objevili se spřátelení kolegové z Totemu, u nás známí jako Jim_Page_LZ, Zborník a Dupus. O něco později dorazil Dědouch s Adélkou a ještě menší stydlivou dcerkou, Bebitka, Sluníčko, a ViNiL s Tanizaki. Vůbec poslední dorazil Slávek s kamarádem, a na chvilku se mezi námi mihla i astrální sestřička Ramona, která hned odešla na setkání s nějakou kamarádkou. Špuntík se nemohl dostavit kvůli rodiným problémům, PS poslal omluvenku, Bibša nebyla k zastižení. Tolik prezenčka. Začátkem si vzal slovo Lyryk a objasnil, čeho by se asi tak měla týkat následující debata (sdružení, ano/ne, proč, jak; aréna totéž). Diskuze se rozproudila celkem rychle. Hlavními aktéry byli Lyryk, Gala, Bříza a pár dalších. Lyryk plameně obhajoval arénu, a podle mýho názoru se mu to i dařilo. Nakonec jsme se (teda myslím) shodli, že na ní samotné nikomu nic nevadí, jen na jejím konkrétním pojetí. Jak se to technicky vyřeší, by měl dát vědět Olda (až mu skončí zkouškové). S nejpodstatnější věcí k otázce sdružení přednesl Zazoo, když řekl: sdružení je moc hezký, ale kdo tu všechnu práci se zakládáním a vedením bude dělat? No, nějak se nikdo nehlásil... Šílence se zase nelíbil případný fuj-dopad sdružení a arény na přátelské prostředí písmáka... Pak se začal uskutečňovat jeden z plánů, tedy - jít na lodičky. Část písmáků se s omluvami rozloučila, a zmizela v mimočají... Zbytku ještě Jim_Page nabídl, aby večer přišli na nějaké divadlo, s nímž měl něco společného. Návrh byl přijat se všeobecným souhlasem a tak se domluvil na večer opětosraz v čajovně. Někde na nábřeží jsme zjistili, že Dědouch a jeho dívčí skupinka se někde odpojila... po pár pokusech dovolat se mu na mobil, jsme prostě šli dál. Těsně před lodičkama se rozhořela debata, jestli lodičky (bylo nás moc, a hlavně asi zrovna žádný loďky volný) nebo do Podolí vykoupat se... Skončilo to dalším rozvětvením linií osudů srazovníků. Ostatní šli búhvíkam, ale já, Sarken, Falka a Zaja (zbytečně dobrá kombinace ;) jsme vyrazili na tramvaj směrem ku Podolí. No, nebudu to moc okecávat. Vychutnal jsem si jak jízdu tramvají (bylo málo místa a museli jsme minimalizovat zabranej prostor ;), tak vodu teplejší vzduchu (i její osvěžení), tobogán, plavání, blbnutí, loučení se Zajou (3x hmmmm :) i zpáteční cestu k čajovně. Tam jsme se sešli v sestavě: Šíla, Sarken, Falka, Olda, Dupus, Bambulka, Sly, Pharodt, Vaka a Rivka. Bříza a ViNiL s Tanizaki slíbili přibýt po půlnoci do Yukonu, kam jsme měli i my namířeno po divadelní prodůkci. Rozloučili jsme se se Slávkem, nechali mapku s cestou pro Ramonku (nestihla nás chytit)a vyrazili. Cestou se ještě odpojil Sluníčko, ale jinak jsme neoslabeni dorazili na místo... Teprve v tramvaji jsem se dozvěděl, že celý divadlo bude založení na náhlých inspiracích a podle rozhodnutí publika (wow) a hlavně, že bude celý v angličtině :( Až s příjezdem na cílovou zastávku nás napadlo, že jsme mohli Ramonce nechat i číslo na mobil, a případně ji tak donavigovat. Bohužel v čajovně nám řekli, že už je to skoro čtvrt hodiny, co si tam slečna mapku vyzvedla. Šílka se obětavě rozhodla (a tvrdě si bránila právo se obětovat), že na svoji astrální sestřičku počká na zastávce, a později s ní dorazí za námi. Slibovaná liduška (lidová škola umění) byla opravdu kousek, a jediné co nás zpomalilo, byl chudák starej třešňák s několika nazelenalými plody, o které byl zákeřně připraven nenasytnou dívčí částí sestavy. A už jsme tam přicházeli. Tak akorát, abychom stihli posledních pár slov Jima hrajícího cosi na trávníku s hezkou dívkou, šátkem a stojanem na deštníky. Ovšem Jimův výkon byl tak úchvatnej (když udělal býka, a probíhal šátkem), že jsme se prostě museli přidat i závěrečnýmu potlesku :-)) Chvíli jsme Jima polácávali po ramenech (hlavně holky), když se roznesla zpráva, že už TO začne. Vevnitř jsme potkali Lyryka a Sonatinu. Trochu s obavami jsem vcházel do jámy hrové, ale rozhodl jsem se, že pokud budu totálně mimo mísu (jsem ještě obět vzdělání v ruském jazyce) prostě se seberu a půjdu si sednout někam ven. S tímto úmyslem jsem si hned zabral sedadlo v poslední řadě, vedle žebřin. Protože Olda přišel až nakonec, sedl si vedle mě, což se ukázalo jako neocenitelná věc. Zhasly světla a nějakej maník s kytarou zahrál jakousi mezihru a řekl nám, že zatímco se herci rozcvičují, my bychom měli taky, protože vypadáme jak poloviční mrtvoly (hodně volnej překlad). Aspoň deset minut jsme si tříbili reflexy na povel prováděnými úkony (tlesknutí, dupnutí, mávnutí, křiknutí). Asi vám nedokážu vysvětlit proč, ale skvěle jsme se u toho bavili. Opravdu rozehřátí a rozjívení jsme zase usedli, když na jevišťátko naklusala šestičlená skupinka herců, různých postav, různých věků i různých... no půlka byly ženský. Nejmladšímu mohlo být kolem 25, nejstaršímu možná i 50, tedy různorodá skupina. Ovšem společný měli měkké nadšení ve tváři, a svoji orientaci - směrem k divadlu. Základní překlad mi zajišťoval Oldík, ale pak jsem postupně přešel na skutečný simultál nějakého borce kousek přede mnou, co měl nerozumějící společnici. Pak to teprve opravdu začalo. Rozjeli tam koncert pro improvizaci, nenadálé situace, hry se slovy, záměny herců a dokonce na místě vymýšlené písně pseudoparodymuzikálového stylu. Hra (ve smyslu hrátka) střídala hru... Jednou byli herci vytvarováni jako sochy, a té pozice rozehráli danou situaci, jindy hráli ten samý příběh v různých kulisách (western, sci-fi, opereta!), nebo se jejich dialog musel odvíjet podle abecedy, pak zase kdo použil určité písmeno, byl nahrazen... a prostě spousta dalšího. Dost často jsem využíval výhody žebřin až na maximum, a sledoval i děje u podlahy z povýšeného postavení. Většinou jsem se k častým výbuchům smíchu přidal, ale občas jsem se jen divil, a litoval dnů promarněných bez učebnice angličtiny v ruce (rychle mě to zase přešlo). Když po hodině přišla přestávka, docela mě to překvapilo, a už jsem se těšil na pokračování. Teprve tehdy dorazila Šílenka, ikdyž smutná bez své sestřičky. I další půlhodina protekla jak voda drenážní trubkou, ale všichni už byli tak unavení, že se nám podařilo vytleskat jen jeden jediný přídavek. Jak to tak s písmáky bývá, byli jsme příliš rozptýlení na možný společný odchod, a tak jsme tam různě postávali po chodbách a místnostech. V této časové meziprostoře se Falce podařilo přesvědčit jednoho z procházejících herců (který chtěl jen zahnat žízeň) aby zkusil pít ze tří lahví najednou, že to bude mnohem zábavnější. Všichni (i aktér) jsme se svorně zasmáli mokrýmu triku, a pochvalným mručením ocenili, že se dokázal opravdu i trošku napít. Ani ne minutu byl opět Falkou odchycen procházející Jim, a nucen vykonat totéž ;) Poté si Jima ulovila Šíla a zkusila ho přesvědčit, aby pro nás zahráli celou tu úvodní před-hru se stojanem na deštníky. Přestože vyrukovala i s tím nejsilnějším smutně žadonícím výrazem, podporovaným roztomilým pokníkáváním, Jim se ukázal tvrdší, než kdo očekával, a jeho modré oči s nevinným pomrkáváním pohlcovaly veškerou Šílinu snahu. Chvíli smutně klopil zrak, chvíli rozpačitě pošlapával nohama, a stydíce se vysvětloval, jak je jeho spoluherečka unavená, a že slíbili pomoci s úklidem, a že to opravdu nezvládnou. Pak se přidala i Falka a letmo Sarken. To už jsem nevěřil, že má Jim nějakou naději, a začal se těšit na představení. Ale ten vytrval, poddajně měkce pevný jak gumová skála vzdoroval všem nátlakovým metodám, a já jen závistivě zíral. Po pěti minutách to vzdala i Šílka, a Jim viditelně radostně pookřál... Venku jsem zjistil, že Sly jako jediný skutečně realizoval můj útěkový plán, a z důvodu neproniknutí do zákoutí cizího jazyka, většinu představení promeditoval venku pod hvězdami. Rozloučili jsme se s zůstávajícím Lyrykem, Sonatinou, Jimem a Dupusem, a vyrazili zpátky na tramvaj. Doprovodili jsme Vaku s Pharodtem na metro, a do palby Šílenčiných (i ostatních dívčích) zraků se dostal Olda, který najednou ohlásil cosi jako odchod domů. Přestože obvykle podobnou žádost dokázal zdárně obhájit, tentokrát to prostě slabošsky vzdal už po druhé minutě. Radostí šílicí Šílka se mu vhrla kolem krku, a to mu mohlo být útěchou. Vyrazili jsme směrem k Yukonu (že my písmáci jsme ale konzervativní...). Tam už nás u kulečníku očekával Bříza ve společnosti "mladíka", o kterém jsme se později dozvěděli, že to byl starosta Prahy 6. Asi za 20 minut přišli i Vinil s Tanizaki, a tak jsme konečně byli kompletní. Ve veselé náladě, hovorech, a z Vinilova popudu dokonce hrách, plynul čas, prokládaný česnečkovou polívkou. Občas někdo zkusil oživit minule probíhající P-mánii, ale pamětníci prvního "příšerného" P ponocování přesvědčivě protestovali proti podobným praktikám. Už kolem půl třetí se kolektivně odhlasovalo přespání na Vyšehradě, a bylo jen dílem pár chvil (strávených převážně placením outraty), než jsme se sebrali ke skutečnému odchodu. Cestou jsme se zastavili pod domem, kde bydlí Šílenka, která domů zaběhla pro pár spacáků a dek. Mezitím někoho dole napadlo, že jsem měl narozeniny, a že by mě určitě mrzelo, kdybych nedostal hobla. Přes můj instiktivní popud utýct, jsem se nechal povolně a bez odporu sevřít a zavěsit za ruce. Nastala typicky písmácká debata na téma, že je potřeba ještě koza... Mezičasu, kdy jsem stále zavěšený za ruce a nohy, tedy neschopný obrany, zneužilo pár nezodpovědných jedinců k osobní odvetě projevené lechtáním. Tento prohřešek proti ženivské kovenci však nebude zapomenut, a jednou se všem zúčastněným holkám dostane odpovídající odvety. Nakonec se Tanizaki svolila na chvíli stát zmíněným domácím zvířetem, a v kleče zapůjčila svoje pozadí k otloukání mého boku. Odpustil jsem jí už po prvních dvou ranách, a pak už se jen snažil ji moc neotlouci ;-)) Když pak Šílka přišla dolů, pronesla památnou větu: "A moje mamka si o vás doteď myslela, že jste kultivovaní intelektuálové..." Na Vyšehrad už to bylo co by Lyryk napsal sonet, a tak jsme ve zdraví dorazili až ke kované bráně na Slavín. Batožina putovala vedle za ostrohrotý plot, a my postupně přelézali do hřbitovní tmy. Většinou jsme každý sám bloumali se svými myšlenkami, a nechali se uklidňovat okolní atmosférou. Někdy v tuto dobu nás opustil Bříza... Když jsme se zase sešli, přelezli jsme další mřížovou bránu, a tam se nás Šílenka zeptala, jestli jsme se už ve čtyři ráno sprchovali ve fontáně... No, co by jste jí na to řekli? Tak jsme šli. Představte si obdelníkový park 50x10 metrů, s velkou sochou v každém rohu, a po celé ploše rozmístěné, spršky vody soptící, postřikovače trávníku. První vyběhla jistá ne plně příčetná osoba, ale ostatní na sebe nechali dlouho čekat. Dokonce i mě v hlavě přeskočil integráč, a vydal jsem se na cestu mezi vodotrysky. Krásně bylo vidět rozdíly v prožívání... Zatímco já jsem si otáčející se proudy vody představoval jako čepele mečů, a snažil se jim vyhnout, Šílenka je brala jako šťěňata k mazlení, Sarken a Falka s nima prostě jen tak koketně blbly, zatímco Vinil blbnul hlavně s Tanizaki (a obráceně) vodu brali jen jako kulisy. Sly se zase věnoval hlavně usměrňování jednotlivých proudů, tak aby pokropil co nejvíc pobíhajících písmáků... Skončili jsme, až když byla Šílka úplně skrz na skrz... Zatímco se nejpromočenější děvčata převlékala v ústraní, aby nepobouřila náš vytříbený jemnocit, sušší část se jen tak procházela. Po době všeobecně uznané jako postačující jsme se vydali přelézat zpátky přes všechny troje mříže, jen abychom uvnitř našli Rivku, která prostě vedle vešla dveřmi. Už značně ospinkaní jsem rozbalili naše spací potřeby, a uvelebili se, ikdyž už nový ráno hladově polykalo noční tmu... Jen tak napůl jsem vnímal, že Šílka jde někam na lešení, a že se vrátí, abychom stihli východ slunce... Snad i pak přišla, ale vůbec nevím, jestli s ní někdo šel východoslunit, nebo všichni zůstali zachumlaní ve spacáčku, jako já... Kolem šesté sem si všiml kradmého Oldova odchodu, a tak jsem zapřel svoje povalovačný sklony, a šel se s ním rozloučit. Ještě jsme chvilku společně vykecávali se Šílkou, když skutečně odešel. Šel jsme si tedy zase lehnout, a zanechal svoji sestřičku jejím meditacím. Ta však přilítla už za dvacet minut, jak na beruščích křidélkách, že musíme vstávat a balit (než na nás někdo přijde), ale že nám hned potom prostě MUSÍ něco ukázat. Pochopitelně se nikdo moc nevzpouzel, a až na nějaký pasivně vyspávací odpor vše proběhlo hladce. Lehce vystrašení jsme vstali a sbalili v rekordních pár minutách. A hurá za Šílkou... Došli jsme až na asfaltový plácek, kde byl namalovaný kruh o průměru asi šesti metrů, a v něm z jedné asi třiceticentimetrové cestičky namalované takové nebloudivé bludiště. Legenda prý pravila, že kdo "bludiště" poctivě může si uprostřed přát nějaké přání, a ono se splní. Stejným způsobem se musí zase vrátit... S vervou nám vlastní jsme se vrhli do těch dračích střev... Krok se postupně prodlužoval, tempo zrychlovalo, až ti nadšenci vepředu (já byl druhej) dokonce běželi. Pouze Rivka si sedla na trávník, a Sly kráčel tempem moudrého mnicha, který ví, že žádný bludiště mu neuteče. Přestože to vypadalo jako kousek, přeci jenom se to protáhlo... Ale konečně jsme stáli ve středu. Chytili jsme se za ruce (střídavě kluk holka), a se zavřenýma očima si každý přál svoje přání... Když po třech minutách dorazil Sly, i on byl vpuštěn do kruhu. Naše energie vzlétla směrem do vesmíru, aby se rozprostřela v nekonečných vzájemně se objímajících smyčkách. Nikomu z nás se nechtělo otvírat oči, natožpak rozpojovat rukruh. Bylo v tom něco magicky přitažlivého... Ale čas na nás zatlačil, a tak jsem po čtvrthodině s nechutí vymanil ruce z obou dívčích dlaní. Ještě jsme tak chvíli postávali, a vychutnávali si první - hradby přelézající - paprsky sluníčka, než jsme vyběhli na zpáteční cestu... Jen Sly opět postupoval uvážlivým tempem stoického lenochoda... Jen co jsme se jakž takž-vzpamatovali, posbírali jsme batožinu, a vyrazili brankou a dál dolů z Vyšehradské stráně. Tady na lavičce taky proběhlo loučení s naší hostitelkou Šílenou... V sestavě Sly, Sarken, Falka, Bebitka, Rivka (a já :) jsme tam ještě nejmíň dvě hodiny seděli, a ne a ne a nechtělo se nám pryč. Jako bychom se nechtěli rozloučit s tou chvílí, s tím pocitem, s tím místem. Jako by...

---