Pouť k podzimu

Kopřivy svěže zelenají

babky je kosí do čaje

a aby vlasy byly hedvábné

aby dědek tolika nekašlal

do jejich vstávání, do jejich

dní, jež začínají před úsvity.

Pak první skleněný mrazík

a pták, který celý duhový

jak křehká koule do trávy

ze stromu hluše spadnul

v zobáčku zbylou naději

na trnku ojíněnou chlady.

Epitaf léta. Blátivá okruží

smutných vsí. A v šedých

polích  koulí se pápěří

snů prázdných žen o včelách

medonosných, o plástvích

plných mateří kašičky

pro děti. Pták nezavrže

zajíc nepřeběhne oranicí.  

Odněkud z vesnice je slyšet

ustrašený štěkot psa. Utopený

v té chladné ojíněné hnědi.

Jen ženy si v teple kuchyní

dosnívají svůj sen

o plodnosti a kolíbkách.