Písmák Krajino rozloupnutých jader
Štěrk není ještě písek
a už ne skála
. na půli v pavučině cesty
Tu padáme.
Nádech
Sleduji pohyb zimních ptáků
legendy vyprávěné křídly
v ožívajícím lese
sníh ztěžknul. zurčí
A cesta k dešti puká
Sucho v tubusech
myších děr
značí nemoc
otevřenou k vodě
Krajino pozdní lítosti
Krajino - kůže
znamenaná
třískami příčin tam,
kde ještě nedomyká
Krajina opouštění navždy
Horizontem černozemě
zní jen ta část umíráčku
která je dutá
Tak dlouho učíme se pískat.
Krajina po okraj
Zimomřivé šero protivánic
na mé rohožce
na té z loňské trávy
Krajina po okraj
II. Včelí
Ty jsi ten
který vypráví příběhy
A já ta
která naslouchá
I. Psí
Slaměná odtrženost
zíváním vemlouvá
však hlavu nachýlenou
otřásá světem
Krajino marnosti...
Nosívám písek do tvých řek
Cestu cest dláždím kamením
živoucí v niž nikdo neuvěří
ty stále svíráš kliku dveří
Krajina Velkonoční
Přes řídký z křídy prach
přes mraky z naplavených cínů
puklina kříží se
se třemi hrstmi Písma
Krajino operlených vrb
Zas vlažno.
kola se točí
točí
přes kopce vzlínají
Čtvero haiku dubnových
sršatá růže –
zeleň jazýčků v kleci
květy v čekárně
***
Tušení Krajiny
Hloubím jámy
v mezizdí
dutinky pro nádech
Krajino tušená
Krajina v bezčasí
Vždycky mi trnou
pod žebry
náhrobky na tvých holinách
měřím je zajíkáním
Krajino z břehů vylitá
Krajino z břehů vylitá
sníh v brázdách ještě pokrákává
ty už zas hrozíš ostrovy
písečných zahrad
čtvero haiku březnových
I.
Sněžné hlavičky
snívají prašné chvíle
ač jsou jim smrtí
Přírodní lyrika
Když se tak brouzdám literárními servery nebo stránkami časopisů, moc přírodní lyriky tam zrovna nenacházím. A tak se ptám, zda má v dnešní poezii vůbec místo tento druh básní. Jak by měly být napsány, aby vás oslovily a zda vůbec otevřete příspěvek, který se táří "přírodně". Píšete-li takové básně sami, co vás k tomu vede.
Krajino lidských monotémat
Ržálas mi pod nohama
Krajino lidských monotémat
rozpřažena mělce
tady se nekončí
Budu čekat na tvou žízeň
Nedopité poháry
našich dvou těl
nezazní,
pokud se nedotknou
Jsi modlitbou...
Krajino s rukama sepjatýma
v tobě je blíž
zaťatých pěstí smíření
a pustých hlubin růst
Letos nepřiletí
„Jídlo mi přece nemusíš nosit, Mařenka se tu obden zastaví a něco přinese. “
Nikdy jsem nepochopila, kde za život nabrala takové množství Mařen Zakastrůlekpětistovku. Nakonec jí připraví o dům a ona se bude do konce života bát, jestli jí tam vůbec nechají umřít.
Taky jsem nikdy nepochopila proč, když zazvoním, nejprve všude pozhasíná a pak mi jen s baterkou odemyká desatero zámků.
Zvěstuj mi jaro
Zvěstuj mi jaro
Krajino obrozená
už ptáci řinčí o rampouchy
a já zas bosá
Ta je moc dlouhá
Dopolední slunce zútulňuje poloprázdnou místnost. Před budovou dětské onkologie se probouzejí pampelišky pozdního jara.
„Máte tu nějakou sci fi. “
Chlapec v bleděmodrém nemocničním županu se naklání nad stolkem s knihami.
Zamykej tiše stařenko
Na zádech hrbatých
po chladných prstech rýhy
do nich se vkládá chléb nevděčný
Krajino s očima staletýma
Za co?
„Za co tu jsi. “
Dvě neklidné oči shlížejí k mému lůžku. Byla bych přísahala, že si právě dala dávku, kdyby na rukou nedržela dítě.
Na oddělení neonatologie je to cítit trochu jako v prádelně.
Cizí krajinou
Ještě bloudím
odumřelými stromy
rozštěkaná soucitem
rozklepaná o sebevíc
Tápu hlínou
Prorůstám okenním bodláčím
na ticho myslím
. neprožité
nucena přesýpat se rychleji
Neuhneš mi pod rukou?
Neuhneš mi pod rukou.
kamenné ulice tvých snů
ustrnou ve mně
šlápnu hlouběji
A je mi líto...
A je mi líto Krajino
že se mi straníš
vteřinou smutku rozkmitaná
Duše tvé kolem vod
...dalších darů netřeba
Pokud nevyklíčím
marně budu prachem štváti
Hippokratovi hřebce
Od slov je ještě vesmír.
Tišící
Klopýtám od králíků ke zmijím
Krajino - matko
vědoma ponížení
budoucích návratů
Zpět nelze
Na místě
kde olivová vtéká
v indigo
snadno skrývám
Noc přesunu
Noc přesunu
noc pískání přes zuby
Řinčí ti do nespánku
kravské zvonce pochyb
Krotiteli mého smutku
Srůstám teskně
nemladá neklidná
když ze dne na den
musím svázat vlasy
Krajina, která se opožďuje
Rozmazaná,
když ji míjíš,
zůstává v čase
rozpukaných zvonů
Zpěv čajové konvice
Tknutá glazura
jako cink v oku:
ta krása pro hloubavé,
nevadí, když je ti zima,
Zbrázděná, ťatá, mlčící
Vykrádáme záhyby tvých dlaní
Krajino s pryšcovýma očima
kovové hroty nicotností našich
navždycky vrostlé pod kůží
Má slova ztratila Krajinu...
Má slova
ztratila Krajinu
Má Krajina
ztratila dech
A přišlo ráno příliš brzy
zbytky teplého snění
už neudrží pnutí uzdy
Však vedle tvých vlasů
zůstaly otisky mých dlaní
Svůj čas odečítá sama
Krajina je dnes jizvou.
zející bolest
pod ochmýřeným nebem
popadá hladově
Zavírej rychle!
Vzájemná ujišťování,
že po sobě nevztahujem ruce
že nejsme jen lidé,
otroci potkávání
Stromům
V pupenech dlaní
zmrzlé duše stromů
a čas se klaní
krajkoví šípků v lomu
Vločkování
Ještě občas přiletí
vločka tvého objetí
vločka tvého úsměvu
sněží, sněží úlevu
Monolog
To je ti jedno Krajino
že rok se láme, hroty brousí
a někde v dálce vlasy rvou si,
že bude válka
Jakoby malý plamen
Najednou
jakoby malý plamen
hladové sirky
zablikl uvnitř
Vánoční obleva
Zas taje zima do Vánoc
je Vlasty, času není moc
a na bodláčí u lesa
choulí se šedá nebesa
Slunovrat
Přes okno pro mráz nevidět
a za okny adventní svět
už dlouhých dva tisíce let
čeká
Vítr
O kaluže se vítr pořezal
jak slídil cestou mezi poli
a přesto hledá, hledá dál
ač ho ta rána tolik bolí
Až ke kořenům
A bylo takové vlhko
že ani střechy
ani tráva
ani mé oblázky
Neznalost fenixů
Šel jak když racek letí
rukama hltal břímě skal
našel jen hnízda.
prázdná a studená
Motýlení
Je posledního před sněhem
a motýl na tarasu
rozvírá křídla
srdcem kamene
Smíření s mrazem
V jehličky zmrzla stará tráva
jak po skle chodíš v údolí
Krajinu mlha rozmazává
po stromech, řece, po poli
Prevence podzimu
Kvasící výkřiky.
lupení pleskající
o nahé kotníky
Na hraně bylo a bude
Je po žních..
Je po žních
jabloním těžknou břicha
a proti větru
létu se hůře dýchá
5.11.2002 (první sníh)
Bezčasí kolem:
tiché peří z labutě
ve zkřehlém listí
6.11.2002 (první mráz)
Matní hladiny:
sklenář cupe po špičkách
a ticho sílí
Snad ještě slunce vzdoruje...
Snad ještě slunce vzdoruje
kulhavým mlhám z údolí
a o vlaštovky bojuje
s větrem co chutná po soli
Bestiář
Někdy leží na tvých prsou had
hlídá tvá rozladění
nespává
jen střádá jed
Skoro zimní
Když podzim kráčí s jinovatkou
má v druhé půli chůzi vratkou
a zima kouká vlezle z polí
hladové vrány krmí holí