Noční vítr

Noční vítr /Night wind/

Kapky deště dopadaly na chodník a tříštily se na desítky malých kapiček, které se opět slévaly do špinavých praménků razících si cestu místy, kudy ve dne prochází tisíce obyvatel velkoměsta. Slévaly se dál a dál až do malého potůčku, který dříve, něž se stačil dál zvětšit a zaplavit ulice zabočoval kamsi pod chodník do desítek mil kanálů rozkládajících se pod celým městem, od tichých krajních uliček až k majestátným mrakodrapům v centru. Ale všechny tiché, majestátní i ty zdánlivě obyčejné části města měly jedno společného. Šeď. Bylo tu šedé vše, smog který ovytelé dýchají, domy ve kterých žijí, továrny ve kterých pracují, chodníky po kterých chodí, i ten déšť, který právě sdílí jejich cestu.

I já jsem součástí šedi. Postava pomalu procházející těmi nejopuštěnějšími ulicemi, které byly prázdné i ve dne a teď uprostřed temné noci se tu proháněly jen krysy a stíny. Stáhl jsem si kapuci ještě více do čela, přesto mi stále po tvářích tekly praménky deště. Plášť, který mě před hodinou hřál a chránil před proudy vody padajících z šedivých mraků na obloze, byl teď těžký a nasáklý vodou. Třásl jsem se zimou, ale šel jsem dál. Nevím kam, nebylo kam jít, ale šel jsem.

Najdenou déšť ustal, zvedl se trochu vítr a začal rozhánět mraky které vysely nad mou hlavou už několik dní, jako kdyby cynicky konstatovaly můj osud.

Mezi mraky vysvytl stříbrnou září měsíc. Byl úplněk. Všechny mrakodrapy, domy i ulice se najednou ponořily do kontrastu bílého jasu a černočerné temnoty stínu. Zřejmě by to každému přišlo děsivé, mě černá a bílá přišly krásné. Tak krásné.

Měsíc se mi zrcadlil v očích a já sem věděl že sem nepatřím. Nepatřím mezi denní tvory, nepatřím mezi barvy které se probudí když vyjde slunce. Slunce mě pálí do očí a barvy drásají mou černobílou duši. Nejsem jako ostatní. Jsem noční tvor.

Předemnou se zjevilo požární schodiště zdvihající se k střeše jednoho z nejvyšších domů v této čtvrtí. Začal jsem šplhat nahoru, nevím proč, snad jako kdyby nahoře měly čekat odpovědi na moje otázky, ozářené měsícem a právě v tuto noc tak jasně vyditelné.

Ze střechy byl krásný výhled na město ponořené v kontrastu světla a tmy. Po obloze vítr hnal zbytky mraků, měsíc se ale už nenechal zastínit a jeho záře si prorážela cestu až ke mě. Cítím to.

Je to zvláštní, krutý osud být nočním tvorem mezi desetitisíci denních. Jste pro ně podivín, nebezpečný blázen, jste prostě jiní. To je ten nejlepší důvot k nenávisti. Milionkrát mě sžíraly pohledy kolemjdoucích na ulici, známých i rodiny. Pohledy plné nenávisti, pohrdání i za tím vším skrytým strachem z toho že jsem jiný. Dlouho mě to ubíjelo až jsem se neučil ty pohledy oplácet. Vracet bez nenávisti, strachu ale s chladem a s ještě větší dávkou pohrdání. Přestalo mi vadit jejich pobouření nad mým životem. Neví nic, jsou tak povrchní, hloupí, jsou jak stádo ovcí.

Pro to jak jsem jiný jsem nemohl nikdy žít v jejich světě. Chtěli mě vyhnat. Právě oni kteří sepsali tisíce zákonů a tisíce práv jako kdyby nyní uznávali jen právo na to uvrhnout mě do vyhnanství. Tisíce rozepří. Možná byla i moje chybra, že nejsem pokrytec. Vždy stojím za svou myslí a takoví, co jen pro své zájmy hlásají názory jiných a mocných aby se jim přiblížili, těmi pohrdám ještě mnohem více. Mnohem více než oni mnou. Oni se pavažují za chytré, jsou jen zbabělí.

Uvědomil jsem si jak jsem tu sám. Ale už jsem necítil tísnivou samotu jako dříve. I na samotu si lze zvyknout. Už mi nepřišla hrůzná a děsivá. Přišla mi nádherná a tajemná jako ta noc. Stejně jako to ticho které není tichem. Z dálky jím proniká noční hluk rušnějších ulic i zvuky přištavu vzdáleného druhou stranou. Ale tyhle zvuky jako by byly tak daleko, dál než jsou, dál než by mohly být. Mnohem silněji bylo slyšet hučení větru prohánějícího se temnými uličkami i nad září zalitými střechami. Vítr který mi už téměř usušil můj plášť, jako můj jediný přítel mi šeptal do uší svou tajemnou řečí slova kterým jsem rozuměl.I on mi rozuměl.

Věděl jsem co říká. Je to omyl. Život který žiju je omyl. Já to vím. Mraky na obloze se rozběhly ještě rychleji zběsilým tempem se hnaly dál a měsíc začal zářit ještě jasněji. Vítr stále nabýval na síle. Hučel a všechen ten ryk byl určen jenom mě. Promlouval ke mě. "Běž!Běž!" Neváhal jsem, moje duše nepatří sem. Vítr je svoboda a právě mě zvedá a vyrvává mě z pout které mě tu drží. Začal řvát ještě silněji, jako kdyby po mě chtěl souhlas. "Pojď!Nepatříš sem!Pojď se mnou!" V tom zběsilém tempu které se v hloubi noci náhle změnilo z všedního klidu. "Půjdu příteli! Jen poslední vkaz vyřídím tomu městu." Zašeptal jsem do ohlušující vřavy kolem mě.

Vítr utichl a měsíční záře jako by dopadala jenom na mě.Udělal jsem několik kroků ke kraji střechy. V dálce zahřmělo. Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že se neloučím. Nechtěl jsem se loučit. Nikdy se nevrátím a nevadí mi to. Nechci se vrátit. Nikdy. Cítil jsem jak se mi začal zas do zad opírat vítr aby roznesl má slova do všech koutů velkoměsta. Jindy šedého, teď v těch nejskvostnějších barvách. V bílé a černé.

Další blesk mi projel přimo nad hlavou a zahučel takovou silou, až se otřásla střecha na které jsem stál. Ten blesk upoutal tvář města, teď mě poslouchá.

"Jsem rád, že nejsem jako vy!" Zařval jsem z plných plic a vítr po mě opakoval moje slova a ohlušující silou je nesl dál. Cítil jsem jak sem volný, jako by jednou větou zmizela všechna nenávist a zášť která ve mě byla vůči těm, které jsem nenáviděl. Teď jsem byl volný.

Vítr rozpoutal peklo, pro mě bylo rájem. Z oblohy se ozývalo dunění stovky záblesků a vrhalo to nejčistší světlo do kontrastu vedle nejtemnějších stínů.Všechen ten řev kolem se v mých uších změnil v nejkrásnější hudbu, vedla mě ke svobodě, pryč odsud. "Můžeš jít,cesta je volná." šeptal mi vítr.

Stál jsem tam na kraji střechy a veděl že tohle jsou jediné okamžiky, kdy je tento svět jen krásný, černý a bílý.Vykročil jsem do prázdna.

Wendigo // 27.7.2003