O bolesti

   A pak se jednou podíváte těm lidem přímo do očí. Těm, co je jen míjíte na párty nebo těm, na kterým vám opravdu záleží. A vidíte toho tolik a přitom tak málo! Červenočernou démonickou tmu, vyčerpanost z prosmaženejch nocí, pití… svinstva co jim projelo žílama. Tolik vzpomínek na úžasný jízdy a špatný konce jejich dobrejch kámošů. A taky nekonečný mělký moře letargie, otupění, znechucení nad tímhle nudným, obyčejným světem kterej už jim v podstatě nic nedává. A bolí to, bolí to i vás. Neviděj sakra žádnou radost z normálních věcí, možná chtěj, ale spíš už asi ne. A člověk se snaží pomoct i když ví, že to nejde, že není šance. A pořád si namlouvá že pro ně přece znamená víc než ty sračky, ale není to tak. Jaký to asi je mít v sobě do konce života tkovýhle moře ničeho?

   A snad horší je, že je sice ve vás určitě spousta lítosti, u někoho možná pohrdání a opovržení nad lidma co jsou nebo byli vaši přátelé a stalo se z nich tohle, ale na druhou stranu, maj to přece tak jednoduchý. Maj danej jasnej směr. Nezajímá je nic, jen smažit a spát a pořát dokola! To vás ani trochu netáhne? Opravdu?... tak to vám závidím, protože mě jo. Chci je pochopit a když to nepůjde tak asi zkončím špatně, jako oni. Ale budu s nima, sice to už nebude mít s přátelstvím nic společnýho, ale co. Jen ta lítost, že jednou bude psát někdo tohle o mě, že já někomu způsobím takovouhle bolest mě děsí. Bude mi záležet na lidech, snad je budu mít i ráda, ale první místo v žebříčku hodnost bude na pořát obsazený.

   Kolik je takovejch příběhů sakra??!! Kolik lidí je v tom a kolik kolem? Těch, co musej žít v realitě a jen se dívat a nemoct pomoct protože někde už není pomoci, jen se dívat jak něco končí.

   Dívám se do zrcadla… pozoruju svoje oči a nevím co v nich vidím, nevím. Slyším z rádia oblíbenou písničku  -Ironic-   a přemýšlím nad tím textem…. „je to jako déšť na tvým svatebním dnu, jako volná jízda když už si zaplatil..není to ironie?..“

   Život je bezohlednej a lidi ještě víc. Každej,  KAŽDEJ Z VÁS ! A jak se s tím vyrovnáte?! A jak se s tím mám vyrovnat já.

Ještě se chci omluvit za možné překlepy a chyby… bylo to psaný dost impulsivně.