NETYPICKÝ HOKEJ.

Jednoho jsem otevřel nástavec skříně a něco mi spadlo na hlavu. Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že mám v rukách puk. Boule na hlavě byla sice veliká, ale to mě neodradilo od toho, abych nezatoužil zahrát si hokej. V bytě bylo dost věcí, kterými by se dal hrát hokej. Zanedlouho jsem stanul v předsíni a v ruce svíral něco jako hokejku. Tedy aspoň ta věc vypadala na to, že by se s ní dalo hrát hokej.

  První rozmáchnutí bylo velké a současně s ním se ozvala rána. Pak se něco roztříštilo o mou hlavu a já upadl do celkem hlubokého bezvědomí. Kdy jsem se  po čase probral, letmý pohled prozrazoval přítomnost spousty střepů, které pocházely od světla, které ráčilo dopadnout na mou hlavu. Na hlavě přibyla další boule. Ale opět jsem se nevzdal.

  Vrávoravě jsem se postavil rozkročmo v předsíni před puk a snažil jsem se jen málo rozpřáhnout. Bohužel velké zrcadlo na stěně to nevydrželo. Hned mě napadlo, že střepy by mně mohly přinést štěstí. Ale nestalo se tak. Sice jsem zasáhl puk, ale pak se ozvalo rupnutí a hokejka se zlomila. Teprve teď mi došlo, že jde o golfovou hůl. Stejně mne to neodradilo a začal jsem po bytě shánět novou hokejku. V jedné z nefunkčních praček jsem nalezl kompletní hokejový dres i helmu a v rohu komory i  hokejku.  Dres,  na kterém bylo číslo třináct,  mi padl jako ulitý. Brusle sice o dost čísel převyšovaly číslo mých nohou a tak jsem je vycpal novinami. Helma mně byla malá a tak jsem se snažil ji roztáhnout do stran. Rozlomila  se na dvě části. Našel jsem náhradu  v podobě vojenské helmy, což byl válečný suvenýr mého dědy.

  Při pokusu rozeběhnout se k puku do předsíně mi však nevyšel krok a já jsem nechtěně udělal několik kotrmelců. Vzápětí jsem zjistil, že mám k sobě svázané tkaničkami brusle. Tkaničky nešly rozmotat a tak jsem vzal nůžky a všechny je přestříhal. A aby mně pevně držely brusle na nohách, tak jsem je k ponožkám přilepil vteřinovým lepidlem a bylo po problému.

  Zanedlouho jsem se šoural bytem a opíral se o hokejku. Za mnou na kobercích zůstávaly velké rýhy po bruslích, ale to mně nevadilo. Svou pozornost jsem zcela soustředil na puk. Čepel hokejky ho zasáhla a puk vletěl do obývacího pokoje. Vzápětí zasáhl vitrínku, která se roztříštila na kusy. Poté puk nabral směr k lustru. Ten se po jeho nárazu poněkud zakymácel a spadl. Pak mě něco zasáhlo do helmy a já se odebral na chvíli do bezvědomí.

  Po nabytí vědomí  jsem spatřil v předsíní opět puk. Hned jsem jej odpálil do obýváku. Tentokráte prolétl celou místností jako dělová koule a nezastavilo jej ani sklo v okně.

„Góóól!“ vykřikl jsem a rychle se šoural k balkónovým dveřím. Na balkoně však puk nikde nebyl. Brzo jsem spatřil na parkovišti auto s rozbitým předním sklem.  V autě seděl překvapený řidič a tvářil se opravdu jako puk. Ve stejný okamžik mě napadlo, že díky mrazu, co venku panoval,  bych si mohl udělat menší kluziště na balkoně. Vskutku voda na balkoně zamrzla a já si sám vhodil puk na fiktivní buly. Několik ran do zdí balkonu pukem odlouplo hned omítku. Pak jsem se více rozjel a nějakým způsobem se přemístil přes zábradlí balkonu. Dopad do závějí sněhu hlavou napřed nebyl zrovna příjemný. Ze závějí mě pak vytáhl soused pan Bezoušek, který byl také rovněž hokejově ustrojen tak jako ostatní sousedé, které vedl pan Bělásek.

„Tak vstávejte!! Vy jste nám chyběl do počtu!“ zvolal pan Bělásek, který vypadal jako hokejový rozhodčí a já jsem vytušil, že budu hrát opravdový hokej.

                                               KONEC PRVNÍ ČÁSTI