Žena, která milovala ženy

To samotě dala všechnu lásku svou

a ze stínu vřelých citů nevystupovala

a když už jednou-na chvíli kratinkou

ženě šátek polibků darovala-

hned se vyvrhelem stala

zas se svým smutkem byla sama..

nevěřila, nedoufala, přála si jediné

blízkou, bezbolestnou smrt,

kdo ty představy z hlavy jí vyžene?

že by další žena?

…žena…

a zlomená duše pomalu samotu odvrhuje,

pokaždé když jemná žena do náruče její vpluje..

a náhle srdce pocítí

štěstí doprovázené rychlým tepem,

jak tuto lásku zodpovím

před matkou, otcem

před celým širým světem?

Avšak anděl, co sestoupil v podobě ženy

po večerech těší rozechvělou mysl

a zahrnuje tělo teplem svým

a svět není důležitý,

ti, co nechápou-ti jsou prokletí..

usíná…usínají…dva krásní andělé

a láska v srdcích netepe již nesměle..

křičí, objímá a laská ve snech družku svou

poddajnou..tak nádhernou..

..v objetí leží vedle sebe..

ony jsou svět ve světě-

ony jsou světem lásky

a tenhle svět pokvete..