Pravdivý příběh

  Stalo se to dávno, před mnoha lety, snad stoletími. žádná ruka pamětníka nezaznamenala tento pravdivý příběh na žlutý list perga­menu. Setrvával jen v povědomí poctivých lidí, přenášejíc se z pokolení na pokolení, po dlouhé generace, až do dnešního dne, kdy mé pero zvěčnilo tuto strašlivou událost, při které člověku běhá mráz po zádech ...

  ...Byl temný, podzimní večer. Lehký, studený větřík si pohrával s lístky v korunách mohutných stromů. Ptačí zpěv již utichal, lesní zvěř se ukládala k spánku, jen tu a tam se ozvalo vzdálené houkání sýčka, které nijak nerušilo večerní poklid v hloubi lesa. Mladý jezevec, cupitající lesní pěšinkou, se náhle rychle rozběhl a zmizel v houští. Cítil nebezpečí. Nedaleko se ozvaly kroky. Na malé mýtince se objevila silueta muže středních let, který v hlubokém lese zabloudil a nyní nevěděl kudy kam. Byl to šlechtic z proslulého rodu Bradfordů, jehož erb se pyšnil četnými loveckými trofejemi. Tenkrát na honu, chtějíce se vyhnout zrádným bažinám, objížděl neznámé končiny, aniž sám tušil, co ho čeká. Jeho krásný hřebec si zlomil přední nohu o vyčnívající kořen statného dubu, při pádu se převalil a uvízl v rašelině. S vy­pětím všech sil se Bradford vyhrabal z páchnoucího bahna a nyní pokračoval pěšky. Neměl ani ponětí, kterým směrem se dostat ven, tak kráčel hlouběji a hlouběji. Lesní ticho v něm vyvolávalo divné pocity a praskání drobných větviček pod vysokými, koženými botami, bylo nepříjemné. S tísnivým pocitem se pomalu plížil po uzounké cestičce, až došel na mýtinu, kde k svému překvapení uviděl starou chatrč. Radostí se mu rozbušilo srdce. Přiběhl až k velkým, dubo­vým dveřím a mocně zabušil. Dlouho čekal, ale nikdo neotvíral.

  "No, to snad ne. Lidi, přece mě nenecháte nocovat v lese!"

   Zabušil znovu - ticho. Jen bublání nedalekého potůčku a změť žabích skřeků dávalo najevo stopy života. Zkusil to tedy potřetí. Prohnilé dveře se pod údery silných pěstí rozpadly. V tmavé světnici seděla šedivá stařena u kolovrátku a předla.

   "Proč jste mi neotevřela?" řekl Bradford.

   "Každý, kdo do tohoto domu vešel,  již nikdy živ  neodešel.   Jen jeden starý myslivec tady denně nachází bezpečný nocleh

v podkro­ví."

   "Mám pro strach uděláno a bajkám nevěřím," zamumlal šlechtic, ačkoli si tím tak zcela jist nebyl.

   "Dobrá, běž tedy na půdu, ale pamatuj: já tě varovala. Tento

dům je proklet."

   Odpověděl jen nuceným, křečovitým úsměvem, a za chvíli již vys­tupoval po dřevěných schodech nahoru. Ocitl se v temné, podkrovní místnosti. Nad hlavou mu viselo množství pavučin, na nichž se po­valovaly chuchvalce prachu a špíny. Ovzduší bylo nakažené pachem shnilého sena a všechno dohromady působilo jaksi záhadně a tísni­vě. Vyhledal si příhodné místo a ulehl k spánku. Nemohl však us­nout. Hlavou mu míhaly různé podivné myšlenky, znavené tělo se za­čínalo potit, nad ním přeletěl stín netopýra. Pojednou zaslechl slabounké vrzání schodů a tlumený zvuk vystupujících kroků. Opatr­ně se zvedl a vyvarujíc se sebemenšího hluku, přistoupil ke scho­dišti. K svému překvapení tam nikoho nespatřil. Pocítil strach. Na těle mu vyskočila husí kůže, ruce, nohy a brada se roztřásly, srd­ce tlouklo, jako kostelní zvon. Vtom za sebou uslyšel tichý še­lest. Zprudka se otočil, ale spatřil jen potrhané kusy pavučin a zvířený prach, odrážející se v paprscích měsíčního světla, pro­nikajícího dovnitř úzkou trhlinou mezi krovy. Vnímal tu tajuplnou, hrozivou atmosféru, cítil skličující úzkost, tělo přestávalo dýchat. Chtěl utéci, ale nemohl. Byl jako přikován. Zdálo se, že vedle se cosi pohnulo. Nervózně sebou trhnul ... a oněměl úžasem! Pohled, který se naskytnul, byl tak příšerný, že jej na místě zchvátila smrt. Kdosi se naklonil blíže, chtěje mu rozříznout krč­ní tepny, ale viděl, že to není nutné. Tiše se tedy vytratil z chalupy.

   Jen slavičí zpěv s ranním rozbřeskem zvěstoval smutnou zprávu o smrti člověka, jež pošpinila dějiny starého kontinentu a nikdy nebude zapomenuta.

   Navzdory silnému dešti přišla na pohřeb spousta lidí. Nechyběla vysoká šlechta a bohatí měšťané, ale i drobní řemeslníčci a chudí poddaní. Pohřební průvod, dlouhý bezmála tři sta sáhů, uzavírala menší skupina otrhaných žebráků. Všichni smutnili, mnozí řinuli slzy a zalykali se žalem. Celý kraj znal laskavého a milosrdného lorda Bradforda, nejeden šlechtic mu vděčil za pomoc v nouzi.

   V zadních řadách kráčel i jakýsi starý myslivec. Ten jediný věděl, že smrt nemá na svědomí zlý démon zakletého lesa. Ten jediný měl pocit uspokojení a zadostiučinění. Konečně odešel na věčnost poslední z lovců, který každou neděli pořádal nesmyslné, krvavé hony, tyran a vrah ubohé lesní zvěře. Nikdy se nevrátí a nevychová stejné potomky, lačnící po panství nad divočinou. Při těch myšlenkách jej zalilo příjemné teplo. Zastavil se a nechal davy projít, aby je mohl zpovzdálí ještě dlouho sledovat, než zmizí za hřbitovní zdí.

   Rakev byla spuštěna, kardinál dokončil rekviem, jedna družička se hořce rozvzlykala. Déšť ustal, jen na došky střech bubnovaly kapky doby.

   Od těch časů se mnohé změnilo. Velcí páni, kteří si dnes vyjedou na lov, musí mít povolení mužů v zelených kamizolách. Má­lokdy se je snaží podvést. Mají z nich totiž strach ...