První pilíř

První pilíř

Ten ponor byl divný už od začátku, těch špatných znamení ....

Byla krásná neděle, vedro k zalknutí, modrá obloha. Voda nás přímo zvala do své náruče. První ponor toho dne byl pohodový, 27 metrů, potopený motorový člun, který jsem dvakrát před tím nenašla, jsme našli napoprvé. Ačkoliv byla tma jak v bezměsíčné noci, vše proběhlo v pořádku. Viděli jsme pár rybek – okounů, a spoustu různých potopených věcí. Můj buddy si dokonce vytáhl nějaký rošt, s tím, že na něm bude opékat ryby ....

Vynořili jsme se spokojení a rozesmátí.

Dvě hodiny jsme pak vegetili na břehu a koupali se, než jsme se znovu vydali do vody.

Od začátku to byla smůla. Buddy měl problémy s výstrojí, nadával jak špaček a vztekal se ještě víc. Po konečných úpravách jsme po hladině doplavali k místu u břehu, které bylo přímo proti prvnímu pilíři mostu, který byl naším cílem.

Zanořili jsme se.

Na spoustu utopených vlasců jsem byla zvyklá, uměla jsem se jim vyhýbat, ale tady jsem se okamžitě chytila. Vlasec zaháknutý za ploutev mě držel na místě a nechtěl pustit dál. Díky buddyho pomoci jsem se vymotala a pokračovali jsme dolů. Ale klid a rozvaha už byly nahlodány.

Očima jsem zkoumala dno, hledajíc něco zajímavého a najednou jsem ho uviděla – metrového hada, ležícího mezi kameny. Šedého s černým žebrováním a trojúhelníkovou hlavou. První popud byl se ho dotknout, ale deset centimetrů od něj něco zadrželo mou ruku a já ucítila první záchvěv strachu. Gestikulujíc jsem se snažila přivolat pozornost svého partnera, ale než připlaval ke mě, had sebou mrsknul a zmizel v hlubině.

Já vím, že u nás nejsou vodní hadi, ale ... řekněte to prosím tomu hadovi!

Nořili jsme se hlouběji ... hranice světla a tmy byla dokonale vidět. Na patnáctém metru, na hraně, jsem se zastavila. Nechtělo se mi tam, dolů, do stínů. Poprvé za celou dobu co se potápím se mi tam nechtělo. Najednou kousek níž, ve tmě, záblesk bílého. Zaostřila jsem a spatřila obrys ryby. Veliké a bílé. Otočila jsem jestli mě nešálí smysly, ale parťák koukal stejným směrem. Proplula kolem nás a pak se rozplynula ve tmě.

Překročili jsme hranici a klesali do tmy, patnáct, ... osmnáct, ... dvacet.

Pocit strachu už se téměř nedal vydržet. Ječela bych, kdybych mohla. Chytla jsem buddyho za ruku a zuřivě začala gestikulovat. Já dolů prostě nepůjdu.

Po krátké výměně gest (původně jsme byli domluvení na max. 35 metrů) jsme se dohodli, že udržíme stávající hloubku a zkusíme jít dál.

Srdce se mi třepetalo v hrudi a já se cítila hrozně. Tak syrový, živočišný strach jsem snad nikdy nepoznala. Náhle se před námi vynořila stěna. Konečně pilíř. Téměř jsme do něj narazili hlavami, díky tmě, která kolem panovala.

Vpluli jsme na plošinku mezi jeho nohama a začali se dohadovat co dál. Dohodli jsme se, že jej obeplavem a pomalu se budeme vracet na stále stejné hloubce.

Jenže ouha. Na malém prostoru se nám podařilo dokonale zvířit bahno. Ukazuji směr a hned se jím pouštím. Dva kopy ploutvemi a rána – přede mnou stěna. Buddy kouká na kompas a ukazuje jiný směr. Pouštíme se jím, tři kopy ploutvemi a rána – opět stěna. Trochu se nás chytá panika a já slyším, jak do náustku drtí kletby. Nakonec po hmatu hledáme konec pilíře a podle potopených odpadků chytáme správný směr.

Dívám se na hloubkoměr, 23 metrů. Kde se vzaly? Před chvílí to bylo dvacet, jak jsme se dohodli. Opět gestikuluji, padáme dolů a mě svírá ledový strach. Dvacet pět, šest, ... tam dole je něco ...

Přifukujem žakety a vracíme se na dvacet. Za chvíli už před sebou máme dno po kterém pomalu stoupáme do světla.

Po hraně, v nějakých čtrnácti, se vracíme do zátoky odkud jsme vypluli. Hrůza která mě ale svírá dál, mi brání překročit hranici světla a tmy, protože tam dole ... číhají stíny.

Pro tentokrát si hloubkové rekordy odpustím.

Když jsme na břehu, svorně si oddychneme, výjimečně jsme rádi, že je to za námi.

Říkejte si co chcete, ale já si myslím, že tentokrát jsme unikli něčemu, nějakému stínu, který na nás ten den dole čekal ...

Přesto vím, že co nejdříve se na to místo vrátím, musím to zkusit ještě jednou ....