obratníky

v pátým patře vedlejšího paneláku

právě zhaslo světlo v ložnici

a mě – poprvé takhle jasně –

napadla ta hříšná myšlenka

nikdy se nevrátit zpátky do pokoje

dobrovolně zůstat sedět celou noc tady

pod sebou jen deset centimetrů

poctivýho socialistickýho panelu

jen o pár let staršího

než jsem já

přátelsky posedět s tímhle vrstevníkem

vysunutá do světa o čtyřech hranách

povídat si až do rána o tom

co se asi děje

za temnýma žaluziema v tom pátým patře vedle

s otevřenýma očima si představovat

jak mladá manželka usíná

s hlavou v podpažní jamce svýho manžela

tiše povzdechnout

a možná se rozhodnout

tenhle vysunutej život

zkusit napořád

zařídit si skromný bydlení

jen malej bílej plastovej stoleček

a jedna židlička

půlka světa zakrytá plechem

a druhou vidíš skrz zábradlí

celej čas jen koukat

pěstovat pažitku v malým cihlovým květináči

a modlit se aby přišel déšť –

- z důvodů čistě hygienických samozřejmě –

občas něco zavěsit na prádelní šňůru

jen pro pocit z něčeho vlajícího

v noci číst za světla pouliční lampy

romány z oken naproti

zírat za úsvitu na okap

a časem dokoupit třeba i slunečník

ale nic velkýho

a jednou asi tak po 237 letech života ve světě

oživit sny

který se zdávaly

v dětský postýlce

v tom pokoji za mýma zádama

kam nebylo asi tak 237 let vkročeno

a stoupnout si na zábradlí

bosýma nohama se odrazit ze všech sil

a letět...

dokud si neuvědomím že vlastně JENOM sním

a doopravdy nelítám

a tak přistát v písku dětskýho hřiště pod balkonem

a vykročit