Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
pro ty, co by to po přečtení nechápali, je to variace známého tématu vzniklá momentálním hnutím mysli.
Ztichlou opuštěnou ulicí, spícího nočního města prochází muž. Má černý klobouk, černý plášt, černé kalhoty i boty a vlasy černé jako havran, do očí ni obličeje mu pořádně vidno není, jak ho stíní jeho klobouk a vysoký límec. S sebou si nese černé kytarové pouzdro. Pomalu prošel celým městem až na konec, zde protéká říčka, má však vysoké břehy a prudký spád, přes ní vede kamenný můstek, tak pro jeden povoz. Muž pomalu přechází můstek a v druhé půli se poznenáhlu zastaví. Položí pouzdro na kamenné zábradlí a otevře. Vytáhně z něj nástroj, který v tomto kraji ještě nikdo neviděl. Připomíná kytaru, mám však devět strun, je celý černý, dokonce ani struny se nelesknou, přestože svítí měsíc. Celou dobu jsem ho sledoval a i nyní čekám co udělá, i když tuším. Jemně uchopí nástroj a pomalu pokládá prsty na struny, pak se rozezní jemné tóny mírně ponuré hudby. Přestože to nevypadá, že by zesiloval v hraní, mám pocit jakoby mě hudba prostupovala čím dál tím víc, cítím ji uvnitř sebe a pomalu mě k sobě vábí. Pomalu se pohybuji směrem k cizinci, hudba nabývá na intenzitě, přestože mám pocit že spíš někde uvnitř mě, než ta co slyším, a také se zrychluje tempo a s ním i můj dech a tep. Najednou se ocitnu uprostřed davu, lidé vybíhají z domů a ženou se směrem ke kamenné lávce na které stojí onen cizinec. Mám ocit, že jsem tam už dávno měl být, ale nemohu se dostat skrze dav. Pomalu začínám chápat. Když už jsou lidé jen na pár metrů od hráče hudba ustane, přesto však setrvačností pokračují dál. Pak se ozve ďábelské arpagio a polovina lávky se zřítí do vody. Ve chvíli kdy s ostatními padám dolů, do nemilosrdného proudu, který nikdy nikoho nevydal mi bleskne hlavou myšlenka "Neměl snad hrát na flétnu?"
Písmák