Víc než pomíjivost

                                            Víc než  pomíjivost

    Zelená říše,kde se tento příběh udál,je ostrovní zemí.Je plná lesů a luk,jeskyní,skal a hor,lásky

a porozumění,ale bohužel i lidské zloby,ubohosti a pomíjivosti.

     Vládne zde krásná princezna Erienel,nejodvážnější vládkyně pod sluncem,které pořád ještě hřeje…

                                                                            *

     Na vysokém kopci,uprostřed hlubokých černých lesů byla po staletí tajemná jeskyně,které se všichni obyvatelé Zelené říše obávali.Bylo také proč.Mnoho lidí se na ten kopec vydalo v touze po nepoznané slasti  a nádheře.Proslýchalo se,že mezi zemí a nebem je království snů a tužeb.Nikdo ze snílků se však zpět nevrátil.Nevědělo se,zda zůstali v té čarovné říši,nebo zda zahynuli.

     A tak po čase se cesty staly neschůdnými a lesy okolo jeskyně znepřístupnily.Vypadalo to,že kopec si nechá své tajemství a lidé na ně zapomenou.

     Možná by se tak stalo,ale našla se žena,která se rozhodla zjistit pravdu.Statečností se vyrovnala nejodvážnějším bojovníkům,moudrostí nejchytřejším mudrcům a krásou předčila ženy a dívky v celém širém kraji.Vysoká štíhlá postava,dlouhé tmavé vlasy,hluboké,nic neprozrazující modré oči.Tak vypadá princezna Erienel,tak jí stvořil Osud,na který nevěří…

                                                                            *

     Slunce se sklánělo k západu a jeho paprsky barvily nebe do ruda.Čaroděj Alan z Akácie,oděný tradičně v bílou barvu,se zájmem sledoval planinu pod sebou.

     Uprostřed louky plné vysokých řebříčků,vratičů a třezalek stála vysoká žena.Rozpuštěné tmavé vlasy jí ve větru vlály a ve štíhlém obličeji si hrál rudý slunečný svit.Okolo pobíhala nádherná dlouhonohá klisna.

     „Nevíš kam jít,princezno,“Alan přemýšlel nahlas.„Ráda bys poznala tajemství jeskyně,že je to tak?Vůbec sleduji,že ráda poznáváš nepoznané.Motáš se do věcí,o kterých bys neměla nic vědět.Ale já jsem ti slíbil,že se ještě setkáme.Jen zatím nenastal ten pravý čas.Já znám však řešení.Pomůžu ti,ale ty se to nedozvíš.Ještě ne.“

     Alan se zvedl a zaklínadlem si otevřel teleport.Vstoupil do svítícího oválu a zmizel.

                                                                            *

     Erienel si opravdu nevěděla rady.Stála na louce a rozhlížela se po okolních kopcích.Nakonec se rozhodla,že na noc zůstane v lese. Zavolala svou vranou klisnu Věrnost a vydala se do tmavého  lesa .

     Pod statným dubem rozdělala oheň,uložila se ke spánku a vedle sebe položila ostrý lesklý  nůž .

 „To jen pro jistotu,“sdělila Věrnosti. Oheň vesele praskal a princezna usnula.

     Když se ráno probudila,překvapila ji vůně pečeného masa.Podívala se k ohni a rychle se vrhla po noži.Zbytečně.Nůž tam nebyl.

     Naproti princezně sedí krásný muž a porcuje jejím nožem králíka.Delší,nerovně zastřižené vlasy padají do mužova hubeného obličeje s výrazně vystouplými lícními kostmi.

     „Dobré ráno,krásná dámo,“jeho hlas je stejně příjemný jako jeho tvář.

     Erienel je zaskočena,jak jeho přítomností,tak jeho vzhledem.

     „Nemáte hlad?“teď konečně muž zvedne hlavu a upře na Erienel své zelenomodré oči.Ta jen přitaká a usadí se naproti mužovi.

     „Jmenuji se Keram.Omlouvám se,že jsem vás tak nepříjemně překvapil,a že jsem si vypůjčil nůž bez dovolení.Mimochodem,pěkná věcička.A jaké je vaše jméno?Tedy jestli se smím zeptat.“Keram podal Erienel kus masa.

     „Jmenuji se…“princezna zaváhala,zda má říci své pravé jméno.Jakmile se ale její oči setkaly s Keramovými,odpověděla.„Jmenuji se Erienel.“

     „Krásné jméno.Nebál bych se říci,že máme stejnou cestu,“muž se zadíval na vysoký kopec nad lesem.,,Já jdu hledat tajemnou jeskyni.Zajímá mě její tajemství.A ona mi ho vydá.Můžeme jít spolu.Tedy jestli chcete.Ve dvou budeme silnější.“

     „Nic o vás nevím.Ale koneckonců vy o mně také ne.Jsme na tom podobně.Oba hledáme Pravdu.Pojďme jí tedy hledat spolu.“

                                                                            *

    Na kopci,kam Keram s Erienel vylezli,byla jeskyně a před ní holé místo.Přestože všude okolo rostla tráva a stromy,zde nebyl ani malý trs.Všude tu však ležely kosti a bylo jasné,že zvířecí nejsou.

     „Tak je to tedy…“Keram si povzdechl.,,Jsme na konci cesty,má drahá přítelkyně.Žádné království snů,jen zem a kosti.“Smutně se na Erienel usmál a vešel do jeskyně.Erienel jen zamyšleně stála a čekala.       

     Keram se opravdu za chvíli vrátil.,,Nic tam není.Žádná chodba,žádné znamení. Nic.Prázdnota,“posadil se na kámen a svůj krásný obličej schoval do dlaní.

     Princezna si sedla vedle něj a objala ho.

                                                                            *    

     Alan z Akácie vše viděl.Viděl mladého muže s princeznou.Nedokázal si jeho přítomnost vysvětlit,ale byl si jist,že Erienel neublíží.Teď,když byli oba v koncích,rozhodl se jim pomoci.Ukáže princezně tajemství jeskyně a tomu mužovi též.

     „Je to Osud,“pomyslel si Alan a zasmál se vzpomínce na jeden večer s Erienel.Tenkrát mu tvrdila,že na Osud nevěří.,,Nezměnila se.Vůbec se nezměnila.“

                                                                            *

     Záblesk a pak tma.To bylo jediné,co Keram s Erienel viděli.Dlouho padali i stoupali.Najednou se ale rozjasnilo.

     Oba stojí na hebkém trávníku.Okolo zurčí potůček a zpívají ptáci.Vedle nich pobíhá Věrnost.A přímo před nimi stojí nádherný palác.Má neuvěřitelně mnoho věžiček a oken.Zlatá střecha se blyští v odpoledním slunci.

     Sotva se vzpamatují,spatří k sobě kráčet bíle oděnou dívku.Má zlaté vlasy,které svítí stejně jako slunce,co má za zády.

     „Vítám vás.Nevím,jak jste se sem dostali,ale jste tu,a tak vás zvu do zámku.Jsem správkyní tohoto sídla.A jestli se nepletu,vy jste princezna Erienel a vy,Keram,bojovník a dobrodruh.Následujte mě.Vše vám cestou vysvětlím.“Zlatovlasá správkyně se usmála a ukázala jim cestu.Erienel a Keram ji překvapeně následovali.

     „Pánem všeho je Osud.Přebývá zde a připravuje život i smrt.Má moc nade vším,ale nic nemá moc nad ním.Mnoho lidí si ho přeje spatřit,ale nikomu se to nepodaří.Ani vám.Alespoň ne dnes.Máte ale

možnost,nahlédnout do listu se svou sudbou.Pokud se nebojíte.Přijímáte?“žena se zastavila a zadívala

se jim do tváří.

     Keram její pohled vydržel jen chvíli,ale přitakal.

     Erienel neuhnula pohledem a klidně pravila:,,Nevěřím na Osud.Věřím na Pomíjivost.Nic jí nemůže odolat.Jen Smrt.Ale chtěla jsem znát Pravdu,a proto nahlédnu do toho listu.Nemám strach.“

     „Ale Osud je víc než Pomíjivost.Jednou to poznáš,“žena ukázala na dveře a oni vstoupili.

                                                                            *

     Erienel vešla do velkého sálu plného zrcadel.Kam se podívala,všude spatřila jen sebe.Uprostřed však stál stůl a jedna židle.Princezna se usadila a zrak upřela na list před sebou.Četla:

                           Já,Osud, dnes,v den tvého narození,Erienel,ti připravuji tento život:

                  Budeš princeznou a později královnou.Budeš všemi milována,i svými nepřáteli.

                                                 Dávám ti moc okouzlovat ostatní.

                                          Dávám ti krásnou tvář,pevné tělo,jasný hlas.

                                   Já budu tvými činy měnit průběh života v tomto světě.

                                      Budu v tobě.Budu s tebou na každém tvém kroku.

                  Budeš konat dobro,ničit zlo.Budeš statečná.Budeš zabíjet,nepoznáš,co je slitování.

                 Každý,kdo se s tebou setká,bude nadosmrti poznamenán.Nikdo nezapomene na svit

                                                      v tvých očích.Bude v nich pomsta.             

                            Budeš milovaná,obdivovaná,ale nikdy nedojdeš úplného štěstí.

                  Budeš mít stále výčitky,budeš se obviňovat z věcí,které jsi neudělala,z věcí,kterým

                                                                jsi nedokázala zabránit.

                  Nikdy na mě nebudeš věřit.Budeš věřit jen v Pomíjivost.V Pomíjivost,která ti vezme

                      matku i otce,která ti vezme tvou lásku.Ta Pomíjivost si vezme jednou i tebe…

                                                             Taková nechť je tvá sudba:

                                                Věčně chodit a plnit má přání,mé rozkazy.

                                       A nikdy nedojít věčného klidu a zapomnění.Ani ve smrti.

                                         Leda by jsi udělala něco,co by mě dokázalo obměkčit.

                                             Musela by jsi na mě začít věřit.Ale to se nestane.

                                                                         Budeš hrdá.

                                                                 Tak pravím já,Osud.

     „Ne…Proč…“to bylo jediné,co ze sebe po přečtení své sudby vypravila.Po chvíli se ale vzpamatovala.

     „Žádný Osud není.Nemůže být.Všechno pomine.Nade vším má moc Pomíjivost.Osude,i kdybys byl,jsi oproti ní nic!Slyšíš!?“,Erienel stála před zrcadly a její hlas,zpočátku jen šepot,sílil.

     „Voláš mě,princezno?“ozval se lahodný,ale přísný hlas.

     Erienel ztuhla.

     „Chtěla jsi mě vidět,ale ještě nenadešel ten pravý čas.Ale neboj.I čas pomine.Věříš přece v Pomíjivost.Ale nemáš pravdu.To já mám moc nade vším.Nad Životem i Smrtí.Už na mě věříš?“

     Erienel mlčí.

     „Nevěříš,vím.Nikdy neuvěříš.Ale jednou mě budeš prosit a vzývat.Jenže zatím ještě ne.Ještě tě potřebuji takovou,jaká jsi.Nashledanou,nedůvěřivá princezno.Začas.“

                                                                            *  

      Erienel vůbec nevěděla,jak se ocitla před jeskyní.Měla jen nejasný pocit,že letěla tmou.V hlavě jí pořád zazníval hlas Osudu.

     „Co se stalo?Kde je Keram?“,zeptala se nahlas nebe.

„Právě ses dozvěděla Pravdu,Erienel.Keram se za chvíli vrátí.Odešel,aby si ujasnil své myšlenky.“

     Nad Erienel se sklonila milá tvář Alana z Akácie.

     „Alane…Já…Co se to…Jsem ráda,že tě zase vidím.“Erienel byla zmatena.

     „Vím,co ti řekl Osud.Já znám tvou sudbu.Máš ji vepsanou hluboko ve svých krásných

očích.Vyzařuje z tvé tváře.Vím,že jí nevěříš.Pamatuji si tvůj názor na Osud.Děláš chybu,princezno.Věř mi.Víš přece,jak tě mám rád.“Alan se čarovně usmál.Tak to uměl jen on a…Keram.Keram a ty jeho oči,v kterých se už dávno utopila.

                                                                            *

     Erienel chtěla odpovědět,ale v tom se Keram vrátil.Měl velmi smutnou tvář.

     „Musím jít,Erienel.Proč jsi mi neřekla,že jsi princezna?Proč jsi mi neřekla,že…“Keramovi se zlomil hlas.,,Alane,nechej nás prosím chvíli o samotě.“

     Alan pokrčil rameny a odešel.

     Keram se na Erienel smutně usmál.,,Sbohem.Neříkám nashledanou,protože by bylo lepší,abychom se už nesetkali.“poklekl vedle Erienel a políbil ji na tvář.Pak na ústa.Ten polibek byl dlouhý,plný nejasného citu.

     Pak se zvedl a bez ohlédnutí zmizel v lese.

                                                                            * 

   „Alane,proč to udělal,co se stalo?“Erienel tekly z očí velké stříbrné slzy.,,Já na něj nezapomenu.Nikdy.“

     „Neplakej,princezno.Odešel,protože věděl,že je to tak lepší.Protože…On je tvým Osudem.Má to psáno ve své sudbě.To kvůli němu nedojdeš nikdy klidu a zapomnění.On to ví.“Alan princeznu objal a povzdechl si:,,Proč ti nejsem přisouzený já?Proč tě vždy potkám,když miluješ někoho jiného.Proč ta tvá láska nepomine?Je silnější.Je víc než Pomíjivost.“

                                                                            * 

   Kdyby někdo přišel k tajemné jeskyni,spatřil by krásnou dívku v náručí bíle oděného muže.Viděl by,jak dívka sbírá svou sílu a snaží se zapomenout.Slyšel by,jak šeptá jediné slůvko:,,Proč…“A snad, kdyby posečkal,spatřil by,jak bílý muž otvírá teleport a mizí v něm s tmavovlasou dívkou i  černou klisnou.Možná by v té smutné dívce poznal vládkyni Zelené říše a snad by si domyslel,že se vrátila na svůj zámek.

     Ale nikdo to nemohl spatřit,protože v těch končinách nebylo lidské duše.Jen po lesích se toulá bojovník Keram a snaží se zapomenout na roli,kterou má v princeznině životě ještě sehrát.Snaží se zapomenout,přestože ví,že Osudu neuteče…

     A jeskyně?Ta tam stojí dál a hlídá své tajemství.Hlídá palác Osudu,kde jsou ty kruté listiny,ničící tisíce životů…