Chlípné poledne

Chlípné poledne

  "Počkej, počkej, zdá se, že jsme je setřásli," ohlížel se Kamarád.
  "Kristepane, to je ta tvá teorie?" lapal jsem po dechu.
  "Hele, kdyby ses neohlížel, jako kdybys před deseti minutama vykradl banku, tak kolem projdou a ničeho si nevšimnou."
  "Kde to vlastně jsme?" zeptal jsem se, když jsem více méně dorovnal kyslíkový dluh.
  "Jsme kousek od místa, kams' chtěl ráno, abych tě zavedl."
  "Ne? Chci říct n... doprdele, tohle je stará banka? Kolem jezdím den co den a nikdy jsem o ní neslyšel."
  "Proč bys taky měl? Stará banka jí říká jenom pár, jak bych je... hm, alternativních lidí. Býval to veřejný dům, nelegální, a tedy tajný. Když jim na to přišli, propadl barák městu. Bůhví nač je teď využíván," řekl, rozhlížeje se po vstupní hale s opadanou omítkou. "Mohli bychom to tady trochu prozkoumat."
  "Já bych spíš ocenil nějaký zadní východ, který snad vede "za" tuhle budovu," snažil jsem se po té honičce uvažovat rozumně, stále mě však zneklidňovala ta nekompromisní negace. Jako bych měl v hlavě jenom ne, nebo... ne.
  "Teď chceš lízt ven? Když jsou chlupatí naježení, aby s náma zametli?! Možná si tý telefonní budky ani nevšimli, ale člověk s tvým výrazem, který začne zoufale utíkat, jen co je spatří, pro ně nejspíš nebude nezajímavý."
  Na to jsem mu neměl co říct. Radši jsem si začal prohlížet zanedbaný interiér budovy někdejšího bordelu, do které jsme vběhli.
  Chvíli nato jsme kráčeli po časem vyhlazené mramorové dlažbě s tu a tam chybějící dlaždicí. Po stranách té chodby byly dveře, avšak bez jakéhokoli označení. Radši jsem je nepočítal, abych náhodou nezjistil, že ty, ke kterým chodba ústí, jsou třinácté. Moc se mi tady nelíbilo. On se šoural za mnou a balil si cigaretu, přičemž si pobrukoval nějakou odrhovačku.
  Zkusil jsem kliku u několika dveří. Byly zamčené. Kamarád si právě připaloval cigaretu, když jsem zaslechl z konce chodby nějaké divné zvuky.
  "Slyšels to?"
  "Jo, škrtl jsem sirkou."
  "Ne, to... skřípání, znělo to jako... staré parkety." Nebo tak něco, dodal jsem v duchu.
  Kamarád na mě pohlédl. Primhouřil oči, že jsem nevěděl, jestli mu do nich vlétl kouř, nebo to byla ta jeho mentorská sebevědomost. "Tak se tam podívej," řekl. Byla to sebevědomost. Ale tohle mu nežeru. A i když se mi moc nechtělo objevovat záhady zpustlého nevěstince, vykročil jsem ke dveřím, protože mi bylo jasné, že mě podceňuje.
  Opřel jsem se o zárubeň a přiložil ucho ke dveřím.
  "Slyšíš něco?" ozval se za mnou hlas, z kterého už teď čišela zvědavost.
  "Ne, tedy... ech, ticho." Za sebou jsem se zaslechl tlumený smích.
  Zpoza dveří se skutečně ozývalo jenom skřípání starých, léta nemazaných parket, avšak jakoby znásobeno do chaotické symfonie.
   Pomalu jsem uchopil kliku a zhluboka se nadechl. Otevřel jsem. Musel jsem poodstoupit, protože ty dveře byly skutečně hrozně široké, ale když jsem nahlédl dovnitř, nezmohl jsem se na jediné slovo. Až po chvíli mi došlo, že výstižnější by bylo "oněměl".
  Přede mnou se rozprostírala menší sál - pln lidí!
  Zdálo se, že si mě vůbec nevšimli, i když se ty dveře neotevřely zrovna nejtišeji. Postávali v místnosti po skupinkách, a přestože ve vzduchu viselo jenom ticho a otravné skřípání parket pod desítkami bot, ti lidé spolu komunikovali! Totiž, zatímco jedni se kochali obrazy rozvěšenými po stěnách kolem celé místnosti, druzí dělali divné pohyby rukama spojené s přehnanou gestikulací a mimikou.
  Kolem mě proklouzl Kamarád s ústy dokořán. Zdálo se, že rychle pochopil situaci, protože udiveným pohledům "galeristů" odpovídal chápavými úsměvy.
  Kráčel jsem pomalu za ním a rozhlížel se po stěnách, na kterých se však nevyjímala malířská díla, jak se na první pohled zdálo. Byly to fotky a musím říct, že většina z nich byla docela obscénní. Pojmenovat je akty by bylo značně naivní.
  "Tak tohle je jinačí vernisáž, co?" zařval na mě Kamarád z druhé strany haly.
  "Co hulákáš?" okřikl jsem ho hlasitým šeptem.
  "Jsou hluší," pronesl a otočil se k jednomu z pověšených snímků.
  Taky jsem se u jedneho zastavil. Manželský pár, který u něj postával, odkráčel někam pryč. Zdálo se mi to, nebo se skutečně tvářili uraženě?
  Na snímku byla část těla, nejspíš ženského, kterou jsem kvůli bizarním stínům nebyl s to identifikovat.
  "Hele, pojď se sem podívat. To musíš vidět," opět zvedl hlas víc než mi bylo příjemné.
  Vykročil jsem za ním (mezitím už stál u okna) a s omluvným výrazem jsem kličkoval mezi hluchými. Vrazil jsem do jakéhosi mladíka, ale ozvalo se jenom heknutí.
  Kamarád se díval z okna a usmíval se.
  "Zdá se, že to zabalili," řekl už normálně a uchechtl se.
  Pod okny právě policajti nastupovali do auta a odcházeli.
  "Eeeeeee O, ee eo," zahulákal mi do ucha a odcvrnknul nedopalek své cigarety mezi lidi.
  "Jseš blázen."
  "Já jsem blázen? Ty jseš blázen!"
  Věnoval jsem mu jenom znechucený pohled. "Radši vypadneme, ta jejich gestikulace začína příliš často obsahovat ukazovák a hádej kterým směrem," pohlédl jsem zběžně na přítomné.
  Před námi se objevili dveře, ve kterých jsme zmizeli. Já s nervózním luskáním prstů a můj společník s hurónským smíchem.
  Ven jsme se dostali plechovými dveřmi, které Kamarád vykopl, než jsem ho stačil zastavit. Přesto se za námi automaticky zavřely. Ulice, na které jsme stanuli, byla z těch, kterým okolní architektura nedopřávala přímé denní světlo, a trsy trávy, vykukující z trhlin v asfaltě, naznačovaly, že ne jinak to bylo i s lidskou přítomností. Ulice však své návštěvníky jistě měla, protože pod stěnami, zdobenými vulgárními sprejerskými nápisy, se povalovaly prázdné láhve, potrhané papíry a dokonce taky roztrhlá matrace.
  "Tak tady se scházejí feťáci?" zeptal jsem se Kamaráda, když jsem si obhlížel nepořádek, který lemoval chodník a polorozpadlou lavičku.
  "To si fakt myslíš? Myslel jsem, že jsi jeden z nich," zamračil se na mně.
  "Ne. Když jsi sliboval, že mě sem zavedeš, tvářil ses...,"
  "Ne co? Nemyslíš si to, nebo nekouříš trávu?" skočil mi do řeči. "Protože tak rozhodně vypadáš," řekl a ukázal pohledem na moji košili, přes kterou se táhla rudá šmouha od spreje, přičemž šibalsky zvedl pravé obočí. "A potom, tohle není za starou bankou," dodal s úsměvem.
  Prošel jsem kolem něho, ignoruje jeho výraz "neviňátka", ale na konci ulice jsem se zastavil. Nevěděl jsem kudy.
  "Tak kde to je?" zeptal jsem se ho otráveně. Šel pomalu za mnou a připaloval si další cigaretu. Možná díky atmosféře, která z tohohle místa čišela, vyvstala ve mě otázka, jestli vlastně kouří obyčejný tabák. Možná jsem měl jeho blízkosti už dost. Ale co, ukáže mi to místo, kromě toho,  každou chvíli bude dvanáct, a pak sbohem.
  Šli jsme jakousi ulicí po mírném schodišti, když se mě zeptal, jestli bych taky nechtěl cigaretu. Ach, zakouřil bych si. Dva, tři šluky a byl bych v pohodě, jenomže jsem se bál odpovědi. Pokýval jsem tedy hlavou.
  "Jak chceš, tak tedy ne."
  V duchu jsem zanadával.
  A to jsem chtěl napsat šťavnatý text. Bylo jenom poledne a já jsem zažil víc zvrhlostí, než by mě napadlo použít v povídce. Když to člověk nezažije, láká ho to. Jako válečné filmy. Zkurvený mainstream.
  "Ahoj, Olafe," vytrhl mě z myšlenek známý hlas, "rád tě vidím." Byl to Radim. Že jsem si ho nevšiml dřív. Radši bych se setkání s ním vyhnul, ale teď už bylo pozdě.
  "A-hoj, a-hoj, a-hoj," odzdravil za mě Kamarád s přehnaným afektem.
  "Poslyš, ta včeřejší noc byla skvělá," Radim si zjevně chtěl pokecat. Nevadilo mi, že je teplý, ale  že je teplá mluvka. "Úplně jsem žasl, když...," udělal uznalý výraz.
  "Když co?" vyjíkl můj společník.
  "Já nevím, co bylo, promiň," řekl jsem a káravě pohlédl na Kamaráda.
  "No né..."
  No, právě že Ne, pomyslel jsem si.
  "Vždyť jsi mi připadal úplně v pohodě. Já vím, že pak jsi už nikam nechtěl jít, tak jsem myslel, že kdybys... dnes..." Přestal jsem ho poslouchat. Náhle jsem si totiž uvědomil něco hrozného.
  Ten vzkaz na zrcadle! Pohlédl jsem na hodinky. Dvě minuty po dvanácté. Dnešní den mi za včerejší večer oplatil další fackou. Začalo se mi dělat špatně.
  To už si povídali ti dva.
  "To fakt děláš?" žasl Kamarád, přičemž si pohrával s nožíkem, co měl zavěšenej na krku.
  "No jo, když je materiál," vysvětloval Radim trpělivě. "Ono totiž když si dokážeš sehnat..." Ten klábosí všude, kde najde ucho. Věřím, že by si dovedl hodiny vykládat i s těmi milovníky umění ze staré banky. Pryč odsud!
  "Kam jdeš, Olafe, slíbils mi přece, že až budeš mít čas..." ozval se za mnou Radim.
  "Dnes ne!" osekl jsem aniž bych se otočil. Vlastně nikdy, dodal jsem v duchu a otřásl se.
  Ještě před pěti minutama jsem myslel, že to nemůže být horší. Domluvil jsem si schůzku s teplým. Já, heterosexuál. Fujtajbl.
  Do temných vzpomínek na včerejší večírek u mě doma začalo pronikat světlo a bylo velice nepříjemné. A přesto bylo stále jenom poledne.
  Doběhl mě Kamarád. Bůhví jak se zbavil té teplé huby.
  "Je teplý, co?"
  "Cože?"
  "Ten hošík," řekl hrubým hlasem.
  "Ne... vlastně, to je jedno." Začínala mě chytat depka. Chtěl jsem vypadnout, ale jak mu to říct?
  "Něco ti je?"
  Vzdychl jsem si.
  "Ty potřebuješ pořádnýho chlapa," pronesl takřka akademicky.
  Hleděl jsem před sebe, ale vědel jsem, že se zase šklebí. Bylo mi to jedno.
  "Úplně tě chápu, Olafe." řekl už vážně. Podivil jsem se, že dokáže mluvit seriózně. "Snad jenom, že bych tě trochu povzbudil. Znáš Soběslava Neřáda?" chytil oběma rukama své tričko a natáhl ho, abych viděl pořádně nápis, který i tak nešlo přehlídnout: I love Soběslav Neřád.
  "Ne, a ani nechci," řekl jsem pokojně.
  "Hm, řeknu jen pár slov..."
  Obrátil jsem k němu hlavu. Měl primhouřené oči. Pak luskl prsty.
  "Šoková terapie v hezkém obalu."
  Zarazil jsem se. Nechápavě jsem na něj hleděl, ale on uvažoval dál. Odkud mohl znát název mé povídky? Nebyla ještě dokončena, natož zveřejněna. Byla to velice osobní záležitost a dost mi na ní záleželo. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. On mě špehuje? Je to nějaký špión? Na druhé straně, možná, že i přes všechno šílenství, které z něj sršelo, měl jakýsi dar vcítění, který jsem ostatně postřehl už ráno. Člověk tak hulvátský a přitom ani asertivita mu není cizí. Nešlo mi to do hlavy.
  "Není to daleko, bude se ti to líbit... nejspíš," usmál se.
  Nemohl jsem nejít. Už jen kvůli tomu, že... kriste, všechno se to zamotává jako béčková povídka, a  tak necitlivě rozmotává. Risknu to, řekl jsem si. Kamarád i tak na odpověď nečekal. Nemluvě o tom, že jsem se o ní radši ani nepokoušel.
  Šli jsme přes celé město. Cestou jsem mlčel a přemítal. Hlavou se mi mihlo několik fotografických spomínek ze včerejška, ale ani jednu z nich jsem nechápal. Mezitím vytáhl Kamarád odněkud další cigaretu a začal si opět pobrukovat tu svou melodii.
  Ten dům mi byl povědomý. Proč mám dojem, že už jsem kolem někdy šel?