Štěstí II.

... stihnout po ránu autobus

           a dojet těch svých 20 kilometrů včas do práce.

Mít pod zadkem tu svou teplou pracovní židli

           a hrnek kafe na stole

a každýho třináctýho pobrat těch svých pár jistých zlaťáčků

            a děkovat pánubohu za to, že tu můžu pracovat.

Mít srovnaný svý dva -náctiletý potomky

             a vědět, že i když si hrajou na "dospělý drsňáky",

večer je najdu spát sladký a nevinný

             se svým oblíbeným plyšákem na polštáři.

Vědět, že mě doma čeká někdo, s kým žiju už skoro 20 let

             a i když na té naší životní cestě byl semtam

 příkop, do kterýho jsme spadli,

             vždycky jsme se dokázali zase vydrápat ven

a najít tu správnou "značku", která nás dovedla až tam,

              kde jsme dnes,

jednou za čas s ním u skleničky vína probrat dobré i zlé

              a vědět, že ta ruka na druhým konci stolu

tě vždycky podrží,

               když bude nejhůř.

Přijít po operaci na kontrolu a slyšet

               od toho usměvavýho pána v bílým plášti,

že můj anděl strážný nade mnou držel ochrannou ruku

               a výsledky z histologie jsou negativní.

Sednout si večer, když se blíží bouřka,

                na ten svůj mrňavej panelákovej balkon

úplně sama se sluchátky walkmana na uších,

               poslouchat "Sarajevo" od Jarka Nohavici,

dívat se, jak v dálce oblohu křižují blesky

               a říct si: zase jeden den za náma.

Byl úmornej, ale krásnej.

               Mám to ale štěstí!