Navždy a nikdy jinak

Prší snad už jedenácté století.

Mé boty vedou řeči s chodníkem

a já jako bych chtěla skrýt se světu,

bráním se mu svým jediným štítem –

                                               deštníkem.

V noci zdálo se mi o ohnivém býku na modravé pláni.

Tak pootevřu okno svého krytu, zdvíhám hlavu,

ale místo azurové pláně jsou tu kilometry šedé oceli.

Můj býk tedy pláče a jeho teplé slzy

                                               vyčítavě kropí jarní neděli.

Chtěla jsem pak zjistit, jaký že má důvod k smutku.

Ptala jsem se stromů kolem sebe.

Mlčely a poslouchaly v zadumání

jednoduše krásnou, šumící rapsodii

                                               kapek padajících z nebe.

Zkusila jsem položit svou otázku atomům vzduchu.

Ještě než jsem stačila ji vyslovit,

rozprchly se nejméně do dvacátého rozměru

a já zůstala zase bez jistoty, zmatená,

že můj býk pláče a že asi brzy ztratím

sama v sebe důvěru.

Pak teprve napadlo mě hledat v sobě.

Snad tu bude nějaké to znamení,

napoví mi, proč je nebe beznadějně temné,

proč ty mokré slzy vlastně tolik pálí

a proč se po položení otázky

                                               nic nemění.

Ve mně však bylo pusto, prázdno,

Prošla jsem se celou, prohledala všechny tmavé kouty –

nic, jen kdesi v pozadí se tyčila těžká skála.

Až po drahné době nalezla jsem stopu,

byla umazaná od krve a bolela,

                                               jak jsem tak nad ní stála.

Kus od ní byla druhá, třetí

a pak celá řada vedoucí k té věci z kamene.

Já poznala tu stopu a pochopila smutek býka,

neboť já to byla, kdo jej sdílel.

Stopa patřila Samotě, Samota rozlila to prázdno

a vesele se, hanebnice, smála,

když mi pak skalnatě vykládala,

že mám ji,

                                               a tak vlastně vůbec nejsem sama.