Ženské domovy

Ženské domovy

Bydleli jsme ve 3. patře bez výtahu. Na Smíchově. Já, máminka, sestra, kočka Míťa a babička. Babička nebydlela s námi v bytě. Měla svůj byt o dvě patra níž, kam se přestěhovala brzy i kočka Míťa. A můj táta, ten byl pro mě tajemstvím. Aby mě nechyběla mužská přítomnost, tak to bylo dobře zařízeno, že u nás v ulici byli skoro samí kluci.
Seděla jsem na zítce našeho dvorku, plivala na zem a prohlížela jsem si ty flusance pode mnou. „Co budeme dělat?“ zeptal se Románek a plivnul mi na botu. „Prase“, utrhla jsem se na něj, koukej mi to utřít !“
„Aby si se neposr..“ neochotně mi rukávem svý bundy čistil botu od jeho plivu“.
„Dáme fotbálek?!“ otravoval David. Už mě ty jejich primitivní hry lezli na nervy. Kdyby tu byla nějaká holka. Pomyslela jsem si. Ale tady bydlela z holek přicházejích v úvahu jen rozmazlená Klára z přízemí nebo mrňavá Janinka z druhýho konce ulice.
Klára byla jedináček a na co si vzpomněla to měla. Vytahovala se s novou panenkou nebo, že jí táta přinesl banány a ananas. Nedostatkový ...ccc.
„To já jsem dostala tákhléé velkou panenku a chodí a mluví, čůrá a umí i kakat“, vmetla jse tý protivný holce do tváře pěknou lež. Koukala na mně s otevřenou pusou a pak řekla: „tak mi jí ukaž“. To mě teda skoro dostala.
„To teda nemůžu, protože máma mi to zakázala, stála spoustu peněz, víš. Už musim domů, čau.“ a zmizela jsem.
„Hele, co kdybychom si zahráli na doktora?“, řekla jsem těm čutálistům. „Jsem doktor,“ rychle jsem k tomu přidala. Když byl někdo doktor mohl všechno a nemusel se svlíkat do naha.
„Fotbáál hrajem nebo na honěnou nebo na schovku, „ nepřestával otravovat David.
„No jasně fotbal,“ vykopl míč Standa a málem rozbil okno naší sousedky. „Ty vole, ty jsi ale čur..., vyjekl Románek. „Sem vám to řikala, poďte hrát na doktora. Dojdi pro Janinu, ať jde hrát taky.“ strčila jsem do Románka, až málem spadnul ze zítky. „Co děláš?!“ zaječel na mně. „Se nepo..., tak jdeme nebo ne?“ Seskočila jsem ze zítky tak prudce, až mě zabrněly nohy. Bylo mi jasný, že tohle nikam nevede. Nakonec se servou při fotbale a doma ještě dostanou nášup.
Nechtělo se mi hrát fotbal ani se s nima rvát. Jednou mi David tak tahal za vlasy, až mě vyrval celý chomáč mých blonďatých vlásků.
Poflakovala jsem se teda sama naší smíchovskou ulicí. Naproti mě šel kluk, kterýho jsem tu ještě nikdy neviděla. Byl asi o něco mladší než já a to mi dodalo odvahu. Dostala jsem nápad.
Klidně jsem k němu došla a řekla: „Čau, máš chvilku?“
Kluk na mě zíral jak na zjevení a zakoktal: „Prrooč?“
„No“, narovnala jsem se. „Můj táta je režisér, teď právě bude točit nějaký film a hledá kluka, asi jako ty,“ řekla jsem to tak přesvědčivě, že jsem tomu sama začínala věřit a představovala jsem si tátu jak točí filmy jen pro mě. Jdu s klukama do kina ke Zvonu a všichni říkají, že jsem dcera toho skvělého režiséra, a že ten nový film je úžasnej a že já budu určitě po něm. „Ukaž se,“ strčila jsem do něj, aby se otočil. „Máš něco lepšího na sebe?“ zeptala jsem se, když jsem viděla jeho opraný tričko a špinavý na kolenou roztrhaný tepláky. „Jo“, řekl nejistě a furt na mě vyjeveně civěl. „No dobře, řekla jsem sebejistě,“tak se umyj, trochu líp se obleč..., teda jestli stojíš, vo to, zahrát si ve filmu. „Jo,jasně, že stojim.“ řekl najednou frajersky. A já jsem věděla, že mi uvěřil každý slovo. „Tak teda, když jo, tak zítra ve dvě odpoledne Na Hromádkový. Víš, kde to je?. pudeš nakonec Grafičárny, zahneš dolů a na konci je Hromádková.“ Ta Hromádková byla vlastně hospoda. Poslala jsem ho do hospody, kam chodili většinou největší ochlastové, zloději a místní cikáni a z vyprávění vím, že sem chodí i můj táta. „Řekni, že jsem tě poslala já a že jdeš za mým tátou. Tak čau.“ Řekla jsem najednou rychle a běžela pryč, abych se vyhnula tomu, že by se mě zeptal, jak se vlastně jmenuje ten můj slavnej táta a jak já. Ještě jsem se otočila a viděla jak kývá hlavou na souhlas, i když před ním už nikdo nestál. Zvláštní bylo, že jsem to neudělala proto, abych si z něj vystřelila, možná na chvíli, ze začátku. Ale teď jsem na něj musela myslet a představovala jsem si, jak se doma chlubí, že ho vybrala do filmu holka jednoho strašně známého režiséra, jak na něj rodiče křičí nebo se jen tak uculujou, co si ten jejich kluk vymýšlí a že ho nikam nepustí. A on tam stejně tajně jde... . Nakonec mi z toho bylo smutno. Tak promiň, kluku. Opakovala jsem si večer, když jsem na něj musela myslet. Musela jsem ho posílat na Hromádkovou? Tam se přece odváží jen málokdo. Co když... před očima mi běželi ty nehroznější obrazy, až jsem z toho vyčerpáním usnula. Druhý den jsem vůbec nechtěla jít ven. I když u nás zvonili snad všichni kluci z ulice. Za nic na světě. Druhá hodina se blížila. Oblékla jsem se a plížila se podél domů směrem k Hromádkové. Zvědavost mě přemohla. Nikoho jsem neviděla. Hlavně ať ho nepotkám. Nechtěla jsem vědět, o tom, že jsem si to vymyslela. Ale chtěla jsem vědět, jestli tam půjde. „Ferdo“, ozvalo se za mnou a já se lekla tak, že jsem sebou trhla až jsem málem upadla. Otočím se a Jindra si to za mnou šine na kole. Tak tebe tu teď nepotřebuju. Začala jsem utíkat a Jindra šlápnul do pedálů. Myslí si, že si s ním hraju. To určitě. Zahnula jsem na rozcestí místo dolů na Hromádkovou nahoru a vrazila do prvního domu. Pak jsem uslyšela hroznou ránu a brzdy. Jindru srazilo auto. Odvezli ho do nemocnice. Seděla jsem doma brečela, moc moc jsem brečela. Kvůli Jindrovi, kvůli tomu klukovi ze včerejška a hlavně kvůli tátovi, kterej tu nebyl a nic nikdy nenatočil.

---