Smolař

Ne každý musí mít rád sci-fi. Proto jsem se sem rtozhodl zařadit jednu humoristickou povídku. Snad vás pobaví.

Jsem smolař. Nevím čím to je, ale je to objektivní fakt, se kterým nikdo nehne. Tak například, kdykoli bych mohl ráno klidně spát, semelou se události tak, že z toho nikdy nic není. Zrovna jako tenkrát. To bylo v neděli ráno. Měl jsem za sebou rušnou noc plnou světských radovánek, a tak jsem si říkal, že si alespoň ráno pospím. Protože, kdy jindy si má státní úředník pospat, když ne v neděli, nebo ve státem uznávaný svátek. Tehdy byla neděle a já trouba se těšil, že nevylezu dřív než v takových 9.30, nebo ještě lépe v 10.00 středoevropského času. Ale zrovna ve chvíli, kdy jsem si sladce snil a v tom snu jsem se ženil s nějakou velice krásnou dívkou, a ta dívka zrovna měla říct své „ano“, rozezněly se zvony. Zaradoval jsem se, jak krásně mi ty zvony svatební vyzvánějí. Pochvíli mi však začalo být podezřelé, že jejich zvuk lehce připomíná jakoby někdo kopal do dveří. A taky jo. Nebyly to svatební zvony ani nic jiného podobně ušlechtilého, ale někdo se na mě dobíval. Silně mě to rozladilo, protože nemohlo být víc než půl osmé. Když jsem svůj odhad spěšně konfrontoval s hodinami na zdi, byl jsem konsternován. Houby půl osmé! Sedm bylo. Oblékl jsem si svůj slušivý župan a doploužil jsem se ke dveřím, které z posledních sil odolávaly nezvanému návštěvníkovi. Mezi kopanci jsem slyšel roztřesený hlas mojí bytné: „Pane doktore, máte tady návštěvu. Člověče, nekopejte do těch dveří.“ Vona to není špatná ženská, tahle bytná. Uklízí mi tu a občas i uvaří, ale má jednu nesnesitelnou vlastnost - dceru na vdávání a utkvělou představu, jak krásně bychom se k sobě hodili. Teď stála ve dveřích a přes ni se dovnitř hrnul Hugo. „Pane doktore, promiňte, ale ten člověk říkal, že ho čekáte. Neměla bych zavolat policii?“ „Ale ne, paní Mrázková, děkuji vám,“ poděkoval jsem jí. To ji sice moc neuklidnilo, ale když jsem ji znovu ujistil, že opravdu je všechno v naprostém pořádku, dala se váhavě na ústup. Cestou si sice mumlala něco o tom, že by možná nebylo zcela od věci povolat kromě policie ještě FBI, a kdyby to snad nestačilo, tak ještě KGB, ale nakonec přece jenom odešla. „Pojď dál, Hugo,“ řekl jsem zcela zbytečně, protože už byl dávno v mé ložnici. Proto jsem se rychle vrátil do postele. Ať už mi chce cokoli, lépe to přijmu vleže. „Co se ti stalo?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, jak strašně se třese. „Petře, musíš mi pomoct!“ řekl zničeně. Vůbec mě to nepřekvapilo. Jednou jsem totiž viděl film, kde jistý advokát přesvědčil jistého soudce, že jistý vrah je zcela jistě nevinný a vydělal na tom balík. V náhlém pohnutí mysli jsem šel studovat právnickou fakultu a jsem tedy právník. Od té doby sedím na prokuratuře a zakládám kopíráky. Vůbec si nestěžuji. To rozhodně ne. Konečně někdo je zakládat musí, ale smůla je, že ten film viděli i všichni moji kamarádi. Ti si teď myslí, že mohou jezdit autem v podnapilém stavu a svádět děvčata pod zákonem. Navíc jim někdo škodolibý nabulíkoval, že mám hromadu peněz. „Kolikrát ti mám, Hugo, vysvětlovat, že řídit musíš střízlivej, jinak ti nemůžu nijak pomoct?“ „Vo to teď vůbec nejde,“ začal být netrpělivý. „Hugo, nepučim, je před vejplatou!“ zděsil jsem se. „Bože, Petře, co je to dneska s tebou? Vzpamatuj se!“ hulákal a začal se mnou mohutně cloumat. „Já na tobě žádný prachy nechci.“ „Tak co teda chceš?“ zeptal jsem se zmateně. „Vždyť ti to tu vysvětluju celou dobu. Jsem zamilovaný!!“ „Výborně, skvěle, gratuluji, dobrou noc,“ ulevilo se mi a otočil jsem se na druhý bok v naději, že přeci jen ještě splním závazek na dnešní dopoledne. „Co? Jaký dobrou noc? Dělej, vstávej, potřebuji tvoji pomoc.“ „Proč? Říkals, že jsi zamilovaný. Tak ji požádej o ruku, ožeň se s ní a nech mě spát!“ „Petře, ty mě snad neposloucháš,“ rozhořčoval se a nechápavě kroutil hlavou nad tím, jak mohu klidně spát, když on je zamilovaný. „Tebe ani nezajímá proč jsem přišel?“ „Ne, vůbec.“ „A ani se nezeptáš do koho jsem zamilovaný?“ zeptal se lišácky. Tak a byl jsem v pasti. Z toho nešlo ven. Věděl jsem, že když se zeptám, tak se mu už nevykroutím. A když se nezeptám, neodejde dokud se nezeptám. „Tak teda dobře, do koho jsi zamilovaný?“ rezignoval jsem na výtězství. „Hádej,“ opáčil Hugo „Kdo na mě včera významně mrkl? Jestlipak jsi si toho všiml?“ „Ne, nevšiml.“ „Jak bys taky mohl, když jsi celej večer civěl na Olgu.“ „Cože, já že jsem civěl? Já jsem na nikoho necivěl!“ řekl jsem výhružně. To mám tak rád, když někdo přijde ke mně v noci do bytu a začne mi tvrdit, že jsem civěl. „Ale ano, civěl jsi. Civěl jsi na Olgu.“ „Podívej Hugo, já vím, že jsi můj kamarád, ale jestli chceš, aby to tak zůstalo, tak si dobře pamatuj: Já jsem na nikoho necivěl. Tím méně na Olgu. K té jsem mohl maximálně obdivně vzhlížet. Jasný?“ No, řekněte sami, mohl bych na Olgu civět? Vyloučeno. „No dobře, tak jsi tedy obdivně vzhlížel, to je jedno.“ „Proto,“ řekl jsem smířlivěji. „Tak kdo na tebe včera mrkl?“ „No tak, přemejšlej, nebo ne, stejně bys to neuhod. Radši ti to řeknu. Miluji Terezu!“ vyhrkl a napjatě čekal, co se mnou ta novina udělá. „Neznám žádnou Terezu.“ „Petře, tolik jsi toho zase nevypil. Snaž se přemejšlet. Nebo mi chceš tvrdit, že neznáš Terezu Hornovou?“ Měl jsem štěstí, že jsem ležel, jinak jsem snad upadl. Takhle jsem se jen úplně probudil. „Chceš říct, že myslíš stejnou Terezu Hornovou jako já?“ „No a co?“ „Chudáčku můj malej, podívej se na Terezu, pak na sebe a pak se ptej, no a co.“ „Prosím tě, jednou na mě mrkla, tak je to hotový,“ nechtěl se vzdát svého euforismu. „Cože, Tereza na tebe mrkla? To ji asi něco spadlo do oka,“ mínil jsem pochybovačně. „No dovol!“ zbrunátněl Hugo. „Jestli chceš ránu, tak si řekni rovnou.“ „Nic ve zlým, Hugo, ale proč s tím lezeš za mnou?“ Podíval se na mě účastným pohledem a trpělivě vysvětloval: „Ty mně jí musíš představit.“ „Co, zbláznil ses?“ vykřikl jsem zděšeně a hlavou mi proletěla vzpomínka na sérii trapných okamžiků, které jsou příčinou Tereziny osobní zášti vůči mně. Je pravda, že je trochu hysterická, ale při její vizáži si to může dovolit. Já jsem ji toho zase tolik neudělal. To všechno ta moje smůla. Když jsem jí totiž v jednom dni zkartoval jeden veledůležitý dokument, který si umanula potřebovat, polil jí kafem její novou blůzu a omylem ji vyrušil na dámské toaletě, kam jsem roztržitě vstoupil, klesla její sympatie ke mně až do bodu, kde o nějaké sympatii nemůže být řeč. Já vím, to všechno bylo nepříjemné, ale že by se mnou musela přestat mluvit, to snad ne. „Ty jsi totiž jedinej můj známej, kterej ji zná.“ „Hugo, zapomeň na to. Tereza mě nesnáší. Myslí si o mně že jsem blbec.“ „Z toho si nic nedělej, to si o tobě myslí víc lidí.“ „Hugo, co tím chceš říct?“ zeptal jsem se výhružně. „No nic, já jenom tak. Tak co, představíš mě?“ „Z toho nic nebude, protože se s ní vůbec nestýkám. Takže máš smůlu“ „Vo to se vůbec nestarej, to už jsem vymyslel a mám to perfektně promakaný.“ „Ty, že bys měl něco vymyšlený? Jak by k tomu došlo?“ „To víš, když seš jednou zamilovaný, tak se v tobě leccos probudí.“ „Jó, a co se probudilo v tobě?“ „A myslíš si o sobě, že už to dokážeš pochopit?“ „Jasně, Hugo, jen do toho. Co jsi vymyslel?“ „Tak dávej pozor, zjistil jsem, že Tereza chodí každou neděli dopoledne běhat do parku. A to je právě teď. A když tam půjdeme taky, tak ji tam náhodou potkáme, ty mě představíš a hotovo.“ „Hugo, já zírám. To jsi vymyslel úplně sám? A můžeš mi prozradit, co jí řeknu? Něco jako: ‘Jé, ahoj Terezo, to je náhoda, když už tady tak běžíš kolem, tenhle, co je se mnou, se jmenuje Hugo. To jméno mu dali rodiče, jako kdyby k němu příroda nebyla již tak dost krutá.’“ „Nech si to. Normálně se k ní připojíme a zapředeme hovor.“ Teprve teď jsem si všiml sportovního oděvu mého zamilovaného kamaráda a ve zlé předtuše jsem se ho zeptal: „Co jsi říkal že uděláme?“ „Zapředeme s ní hovor.“ „Předtím.“ „Připojíme se k ní.“ „Počkej, nemyslíš snad, že bych měl vstanout a jít běhat do parku?“ ujišťoval jsem se marně, protože Hugo již vyndaval, na první pohled slušivou, teplákovou soupravu a tenisky. „Ne, z toho nic nebude. Zase si tu maškarádu schovej,“ řekl jsem kategoricky. „Petře, musíš mi přece pomoct.“ „Ne, nikdo mě nedonutí, abych v těhle směšných teplákách předstoupil před Terezu, nebo abych v nich snad běhal. To je pod mojí úroveň. Je ti to jasný?“ „Jsi přeci můj kamarád.“ „Nepřichází v úvahu!“ „Zachránil jsem ti život.“ „Nevím o tom. V žádném případě.“ „A dlužíš mi pětku.“ „Spletl jsi se Hugo, ne já tobě, ne jednu a ne pětku, ale kilo. To mi připomíná, kdy mi to vrátíš?“ „Ale jo, vrátím. Ale teď mi musíš pomoct,“ loudil vytrvale. „Ne, ne a ještě jednou ne. Nejsem blázen.“ „Hele, ale chodili jsme spolu do školy.“ „No a?“ „A ve čtvrtý třídě jsem ti poradil jaké i se píše ve slově židle. Na to nezapomínej.“ „Tak teda dobře, já se nasnídám a pak půjdeme,“ svolil jsem apaticky. „Člověče, jak v takovýhle chvíli můžeš myslet na jídlo.“ „Ale Hugo, já jak se nenasnídám, tak se mnou nic není.“ „Na to zapomeň, nemáme čas.“ Mít kamarády, není žádná jednoduchá záležitost. To mi potvrdí každý, kdo nějaké má. A tak i já jsem se s kručícím břichem oblékl do připraveného oblečku, v duchu poděkoval nebesům, že mě nikdo nenutí převlékat se do bílého tílka a červených trenýrek a vyšel jsem před svůj byt. Jen jsem tiše doufal, že nepotkáme paní Mrázkovou. Potkali. „Kampak, pane doktore, kampak?“ ptala se se zájmem. „Ven paní Mrázková, na procházku.“ „A co že tak ve sportovním?“ „No to víte, pročpak ne,“ zamumlal jsem nepřesvědčivě. „To já vůbec nevěděla, jakej vy jste sportovec.“ „Já taky ne.“ „To naše Květuška taky běhá moc ráda. Nechtěl byste běhat s ní? Určitě by ji to udělalo radost,“ přešla na svoje oblíbené téma. „Vážně?“ To určitě, pomyslel jsem si. A hlavně tobě, viď babo jedna. To by mi tak ještě scházelo. „Snad někdy příště, paní Mrázková.“ „To vona naše Květuška je moc hodná holka. A velice slušná, pane doktore.“ Tím jasně dala najevo, co si myslí o společnosti, ve které se pohybuji a která je teď před ní zastupována Hugem. Když jsem se na něj podíval, musel jsem uznat, že posuzována podle Huga, nemohla by mít valnou úroveň ani v tolerantnějších očích, než jakými disponovala paní bytná. Navíc byl teď již značně netrpělivý a začal mě táhnout pryč. Takže mi nezbylo než se chvatně rozloučit a tak už jsem ani neslyšel, jak je Květuška bohatá (což byla pravda) a jak je krásná (to už pravda nebyla) a jak s ní někdo báječně pochodí (o tom by se dalo diskutovat). To, že mi to uteklo mi vůbec nevadilo, protože jsem to slyšel již nejméně dvěstě čtyřicetkrát. A určitě budu mít nejméně jednou tolik příležitostí si to znovu pozorně poslechnout. To mě však teď nijak neznepokojovalo, protože celá má pozornost byla soustředěna na to, jaký jsem blázen, že vyměním svůj oblíbený dvouřadový oblek za tepláky a ukazuji se tak na veřejnosti. Přestože mě Hugo neustále přesvědčoval jak skvěle vypadám, něco mi napovídalo, že bych se takto upravený neměl před Terezou ukazovat. A zrovna ve chvíli kdy mé lepší já přesvědčilo zbytek organizmu, jaký je to nesmysl a já se chtěl vrátit domů, mě Hugo chytil za rameno a vykoktal: „Petře, už běží, támhle podívej.“ A ukázal směrem přes park, kde skutečně běžela Tereza. Oblečená byla do trikotu, který ještě zvýrazňoval to co ji dělalo tou Terezou, do které se každý muž, nebyl-li zrovna úplně slepý, musel beznadějně zamilovat. „Tak pojď a nepokaž to,“ nabádal mě Hugo. „Ty, Hugo, věř mi, není to dobrý nápad,“ škemral jsem naposledy. „Sakra, přeci jsi mi to slíbil.“ „No jo, ale podívej, ona běží s nějakou kamarádkou,“ ukázal jsem na osobu běžící vedle Terezy. „A do prdele!“ řekl Hugo, protože tu kamarádku uviděl. „A do prdele!“ řekl jsem já, protože jsem tu kamarádku poznal. Byla tak krásná, že vedle ní vypadala Tereza jako děvečka od krav. Byla to Olga. Běžely vedle sebe a působily tak dekorativně, že se až tajil dech. Jak se nezadržitelně blížily k nám, zbledl jsem jako stěna a stěží jsem ze sebe vypravil: „Dobrý den, děvčata.“ Obě se zastavily a Tereza se na mě s údivem podívala. „Co tu děláte?“ zeptala se a v jejím hlase se mísil odpor ke mě se zvědavostí, která ji přiměla dát se se mnou do řeči. Já však zapomněl na celý svět. Na to proč tam jsem i kdo je ten člověk, co stojí vedle mě, šťouchá do mě a říká něco o představování. Centrem vesmíru se stala Olga. Ano, už to mám. Rád bych se jí představil. Jenom vědět jak se jmenuji. Najednou jsem si nemohl vzpomenout. Snad to jméno začíná na P, nebo na C a nebo tak nějak. Pak jsem si náhle vzpomněl. Jmenuji se Hugo. Vlastně ne, já se asi nijak nejmenuji. „Já jsem...“ „Já vím, vy jste pan Dolan, Tereza mi o vás vyprávěla.“ promluvila tím nejkrásnějším hlasem, co jsem kdy slyšel. Pohltila mě deprese. Tereza ji o mně povídala. To musí mít výbornou představu o mých kvalitách. Vždycky jsem si představoval, jak jednou před ní předstoupím, se sebevědomým úsměvem na tváři, ve skvěle padnoucím obleku, prostě prototyp úspěšného muže. Pak že ji budu bavit svými neotřelými bonmoty. Zkrátka, že budu tak neodolatelný, že přijme mé pozvání kamkoli a bude štěstím bez sebe, že jsem si vybral právě ji. A místo toho? Stojíme tady proti sobě. Ona, Olga, ztělesnění všech krás, anděl, který na zemi tráví prázdniny. A já. Ale tohle přece není ten úspěšný mladý muž z mých představ. To není ani jeho chabá imitace. To je jen troska, které se musí každý smát. Namísto obleku do společnosti vytahané tepláky. Místo zářivého úsměvu, přiblblý výraz v obličeji. Místo toho, abych lehce konverzoval a zpestřoval rozhovor vtipnými historkami, jsem jen stál, a tupě zíral před sebe. „Já eh..“ „Běháte to častěji?“ snažila se Olga o udržení konverzace. „Víte eh ...já eh... totiž... možná... snad.“ rozhovořil jsem se. V hlavě jsem měl jak vymeteno a vší silou jsem nutil svůj mozek k horečné činnosti. Marně. Obě děvčata ještě chvíli stála a pak promluvila Tereza: „Pojď, poběžíme. Já jsem ti to říkala.“ Obě ladně odběhly. „Chtěl bych vás pozvat na večeři,“ vypadlo ze mě když zmizely za rohem. „Tys to zkazil, já tě zabiju!“ hnal se na mě rozzuřený Hugo. „Já to věděl, že to zkazíš. Vždycky všechno zkazíš.“ „Hugo, to byla Olga.“ „Jo, a ty ji necháš fouknout i s Terezou. Ty bys zasloužil.“ „Řekni sám, je to anděl.“ „K čertu s tebou. Taková příležitost a on to zvoslí. To snad ani není můj kamarád.“ „Upozorňuji tě, že jsem hned říkal, že je to nesmysl.“ „Houby nesmysl. A vůbec nemluv na mě.“ „Tak promiň, Hugo, ale já...“ „Nemluvim s tebou. Jasný?“ „No tak, počkej.“ „Nech mě bejt.“ Potom se otočil a bez rozloučení mě ponechal svému osudu. Připadal jsem si trapný a opuštěný v nehostinném světě. Oděný do nedůstojného obleku a v situaci, ze které jsem vyšel jako dokonalý blb. Zabývající se těmito ponurými myšlenkami jsem se se sklopenou hlavou doploužil domů. „Tak dosportováno, pane doktore?“ přivítal mě starostlivý hlas paní bytné. „Jo, definitivně.“ „Jste v pořádku, není vám nic?“ ptala se a spěchala mi rychle sáhnout na čelo, jestli nemám horečku. „To je dobrý, paní Mrázková, vážně mi nic není.“ „A, pane doktore nechcete přijít na oběd? Květuška vaří, bude svíčková. Co říkáte?“ „Děkuji, ale nebudu vás obtěžovat. Najím se někde v hospodě.“ řekl jsem chvatně a snažil jsem se zakrýt paniku, která se nemilosrdně zakousla do mých útrob. „To tak, pak nemáte bejt nemocnej. Beztak je to z té hospodské stravy. Měl byste se oženit. Takovej mladej, hezkej mužskej. A jakýpak obtěžování, jen v poledne přijďte.“ „Tak dobře, přijdu.“ vzdychl jsem rezignovaně, protože jsem poznal, že není úniku. „Budeme se na vás s Květuškou těšit,“ ujišťovala mě a běžela domů, připravit mi příbor. Oběd proběhl v tom duchu jak jsem očekával. Neproběhlo to sice tak dobře jak jsem doufal, ale nebylo to tak zlé, jak jsem se bál. Už ani nevím jak mi uběhlo odpoledne a noc. Ráno jsem se přemluvil, že emigrovat nebo se oběsit je nesmysl a šel jsem do práce, v naději že zde pozapomenu na prožité trauma. Aby se mi lépe pozapomínalo, oblékl jsem se do svého nejlepšího obleku a vzal jsem si kravatu, kterou nosím jen při zvláštních příležitostech. Pohled do zrcadla mi lehce namasíroval sebevědomí. Když jsem dorazil do práce byl jsem téměř v pohodě. Ale nebyl bych to ani já, aby mi to vydrželo. Abych dostál své pověsti smolaře, tak první koho jsem potkal byla Tereza. Dlužno podotknout, že její chování vůči mě se nápadně změnilo. Dříve se chovala lhostejně až přehlíživě. Ale nyní, když mě uviděla zbledla a prošla kolem mě s panickým výrazem v očích. Je to hysterka, řekl jsem si. Musím Huga varovat. Celý den jsem měl vtíravý pocit, že i všichni moji kolegové se chovají odtažitě. Nechtěl jsem se ptát, ale bylo mi jasné, že se něco děje. Když jsem odpoledne opustil úřad, hodil jsem starosti za hlavu a spěchal jsem domů. Tam jsem si uvařil čaj, sedl si do svého oblíbeného křesla a snil o Olze. Najednou mi do mého sladkého snění kdosi vtrhl. „Buď zdráv Hugo, co mi neseš?“ „Jdu si pro ty tepláky.“ „Fajn. Hele Hugo, měl bych ti něco říct, ta Tereza je fakt divná. Dneska se ke mně chovala jako k nějakýmu úchylákovi.“ „Ty Petře, taky bych ti něco měl říct. Včera, když jsme se rozešli, tak jsem je cestou domů, ještě jednou potkal. A oni se ptaly, proč v neděli dopoledne chodíš do parku v o dvě čísla větších teplákách. Když tě nikdo ještě nikdy neviděl běhat. A proč se chováš tak divně.“ „Já že se chovám divně?“ „No choval si se trochu divně.“ „Ale proč? Doufám, že jsi jim řekl, že to byl tvůj blbej nápad?“ „Ne.“ „Tak co jsi jim teda řekl?“ „Že máš takovou úchylku.“ „Co že mám?“ nechápal jsem. „No tak, že když to na tebe přijde chováš se divně a když se ti odporuje jsi agresivní.“ „Kristepane, jak jsi to mohl udělat? Doufám, že to neslyšela Olga.“ „Jakpak by to neslyšela. Hrozně tě litovala.“ „Hugo, co jsi mi to udělal, jak já teď vypadám?“ řval jsem zoufale. „Aby se ti něco nestalo. Nezapomeň, že jsem to musel udělat kvůli tobě,“ řekl uraženě. „Co, jak kvůli mě?“ blekotal jsem. „Protože jsi osel a můj skvělý plán jsi totálně zmršil.“ vysvětlil mi. „Ale já jsem ti to už odpustil,“ ujistil mě a měl se k odchodu. „Hej, hej, Hugo, počkej, kam jdeš.“ zaječel jsem. „Pryč, teď nemám čas. Za hodinu mám rande s Terezou. Když jsem jí řekl, že se o tebe starám, tak byla tak dojata mou obětavostí, že se nechala pozvat na večeři. Tak se měj musím letět. A neboj se, já už se na tebe nezlobím, že jsi to zkazil.“ Ulevilo se mi. Hugo je dobrý kamarád. Všechno mi odpustil a už se na mě nezlobí. A já ho za to možná nezabiju.

---