KDYŽ SE JEDE NA DOVOLENOU-3

Radek se pokoušel zpoza sedačky vytáhnout bezpečnostní pás, ale nedařilo se mu to.

„Co děláš? Startuj!“ vyhrkla na něho Olina.

„Nejsem připoutanej!“

„To vidím. Co máš zase za problém!?“

„Ten pás se nějak zasek.“

„Péťo,  pomoz mu!“ řekla jejich synovi na zadním sedadle a ten hned rukama uchopil pás za sedačkou. Za chvíli to vypadalo, že se o něho oba přetahují.

„Vy jste dvojka k pohledání. Celej barák na nás čumí!“

„To zase přeháníš.  Už je to dobrý,“ konstatoval Radek a připásal se k sedačce.

„Hlavně už jeď!“

Radek otočil klíčkem v zapalování a ozvalo se zaškytání, které se opakovalo i při dalších pokusech o nastartování.

„Zatracenej startér!“ procedil mezi zuby.

„Už si ho měl dávno vyměnit!“ vpálila mu Olina.

„Za chvíli se chytne.“

Vzápětí naskočil motor, auto sebou prudce škublo, přičemž jeho předek narazil do vozu, který stál  zaparkovaný před nimi a tomu se rozhoukal alarm.

„ To je strašný!“ vykřikla Olina.

„Klid. Teď už se rozjedu,“ řekl a při dalším nastartování se auto vskutku rozjelo, ale narazilo do vozu za nimi. I jemu se spustil alarm.

„Co vyvádíš!“ ječela Olina.

„Ty pitomcové zaparkovali auta tak blízko!.“

„Tatí, nějací dva pánové na nás něco křičí!“ ozval se Petr, který spatřil dva vybíhající muže ze vchodu.

„Pardon, já se omlouvám!“ řekl přes dveřní okénko a s autem vyjel od chodníku. Ve zpětných zrcátkách pak viděl dvě divoce gestikulující postavy.

„To je zase vostuda. Ujíždíme jako zloději!“ vyhrkla Olina.

„Mohlo by mně to zase chcípnout!“

„Doufám, že na chatu dojedeme ještě dneska!“

„To určitě. Při troše štěstí,“ utrousil ironicky a Olina ho probodla pohledem.

  Slunce bylo už vysoko na obloze, když dojeli k železničnímu přejezdu, u kterého blikala a zvonila výstražná signalizace.

„A pojede vláček kolejaček,“ řekl Radek.

„A že nejdou dolu závory?“ divila se Olina.

Hned na to závory klesly, ale pak se zase zvedly. Když se to stalo poněkolikáté, zůstaly nahoře, ale signalizace stále blikala i zvonila.

„Hele, vono se to asi zbláznilo,“ mínil Radek.

„To bys mohl projet,“ řekla Olina.

„A co když pojede vlak?“

„Žádný nejede. A to chceš tady sedět až do večera?“

„No to ne.“

„Tak se běž podívat, ne!“

Radek tedy vystoupil a  došel až ke kolejím. Chvíli koukal na obě strany a pak poklekl. Nenapadlo ho nic lepšího, než přiložit ucho ke kolejím.

„Co tam blbneš!“ volala na něho hned Olina.

„No, zkoumám, jestli neuslyším vlak,“ odvětil.

„Ježíšmarjá,  pojď a jedeme!“

Sotva to dořekla,  závory opět klesly. Radek se hned rozeběhl z kolejí pryč a protože závoru nešlo podlézt, tak přes ní začal přelézat. Ve stejný okamžik se závory zvedly. On byl tak překvapen, že zůstal na závoře sedět a pak po ní sjel dolů.

„Jé! Já se chci taky houpat jako tatínek!“ vyhrkl Petr a chtěl vystoupit. Olina ho hned zarazila a Radek držící se za zadnici došel rychle k autu.

„Ty jsi komik. To se jen tak nevidí! Hele, jedeme, závory jsou pořád nahoře!“ řekla  a on rozjel auto k přejezdu. Pomalu se přibližoval ke kolejím, když náhle autu zhasl motor.

„Co se zase stalo?“ vyhrkla Olina.

„Chcíplo to, no!“

Závory začaly klesat a brzo závora dopadla na kola, která vezli  na střeše auta. Radek se zoufale snažil nastartovat, což se mu podařilo. O chvíli později projel kolem druhé závory, která byla pořád dole. Pak rychle vystoupili a běželi pro spadlá kola na přejezdu.

„Až tohle budu někomu vyprávět, tak neuvěří!“ mínila Olina.

„Vše dobře dopadlo. Za tím lesem už máme chatu,“ řekl Radek a vzápětí se ozvala rána. Rychle auto zabrzdil se zlým tušením, že píchli.

„To snad není pravda! Kdyby mělo spadnout letadlo, tak spadne na nás!“ konstatovala Olina.

„Ještě štěstí, že máme chatu tak blízko.“

„Na kole nejedu! A pěšky už vůbec nepůjde!“ mínila rozhodně Olina.

„ Já si zapomněl hever posledně na chatě,“ vysoukal ze sebe Radek. A zanedlouho po vyslechnutí všeho možného uháněl na kole po silnici k lesu a tušil, že tahle dovolená bude mít do klidu hodně daleko.

KONEC