Adaptace

Perfektní recenze. *

Zajímavý úhel pohledu, ale film zas není natolik výjimečný, aby si zasloužil příliš pečlivou analýzu ( která je navíc podmíněná ryze subjektivními pocity autora ZLY). Co kritik, to jiný einfielung. Je dobré dát na svůj instinkt, nenechat se příliš ovlivňovat recenzemi (ty je vhodné brát jen jako doporučení). Takto důsledná analýza - viz ZLY, je na tento film trochu nadbytečná - on to potom nikdo nečte. :o)

* hezky si to napsal (kde si to vyhrabal?) :)

Pokud máš na mysli film, dávají ho od čtvrtka v kinech, míníš-li recenzi, tak jsem ji vyhrabal v mých mozkových závitech. :o)

Existují filmy, které může ocenit víceméně jen ten, koho se film bytostně týká. A nebo, kdo zná alespoň přibližně reálie příběhu. Tento film je toho názorným příkladem. Titul Adaptace se zaobírá (a je to myslím správné slovo) především pochybnostmi při vyškrabávání díla z hlubin nejisté duše autorů. Na pozadí téhle inscenační křivky rozehrává "kinodivadelní" projekt, vyžadující divákovu maximální soustředěnost. Ve filmu je několik výrazných momentů, které jednoznačně postihují situace, se kterými se autor, snažící se o originální vyjádření, nemůže nepotkat. Nejde ani tak o to, že alter ego Donald je zábavná figurka pro diváky, pomocí které je možno ne_tvůrčí proces Charlieho odstínit a vyšperkovat, jako spíš o vyjádření, že vám bude vcelku veškerý intelekt marný, pokud vám nerozvíjí cestu, ale zraňuje vás nebetyčnými pochybnostmi. Nejde ani o to, ukázat scénáristy jako roztřesené bytosti mezi dvěma břehy tvůrčí odvahy a talentu a mučivého sebezpytujícího svědomí, pokládajícího na konci každé stránky otázky, ptající se po smyslu právě napsaného, po kontextu s tématy, která již byla zodpovězena, pravdivosti, novosti, neotřelosti... Myslím, že režisérovi šlo o to pomalými a velmi subtilními náznaky vnímavého diváka připravit na hru. Není to film, ke kterému budete chroupat popcorn a vyjeveně hledět na střílečky, létací hošíky v uplých kombinézách nebo se bavit pohledem na humory, či vnady hlavní představitelky. Tady se musíte zúčastnit. Režisér to po vás chce. Jste v divadle, které zatahuje diváky do děje.. alespoň z poloviny. Chce po vás (opět, jako v případě prvního filmu V hlavě Johna Malkoviche), aby jste vstoupili přes nějakou bránu do hlavy scénáristy a sdíleli s ním jeho vcelku marný zápas se svou vlastní neschopností přiblížit se životu a tedy vlastně schopnosti něco kloudného vytvořit. Nechá vás zmítat jeho pochybnostmi a tak trochu spoléhá na to, že na tenhle film přišli lidé, kteří se sami o něco podobného pokouší a stavy, popisované filmem, sami znají. Jenže to by bylo málo. Takže je ve filmu několik vedlejších linek, které vždy znamenají nějaké symboly.. orchidej jako droga, jako symbol tělesné lásky, autonehody jako katalyzátor pro vytváření vztahů, kterými se můžete celou dobu bavit, neuniknou-li vaší pozornosti. V primární rovině můžete sledovat relativně zábavný, skorem woodyallenovský motiv protikladných postav dvojčat Charlieho a Donalda, kde se Donald stane navzdory své mentální nedostatečnosti scénáristou roku poté, co navštíví rychlokurs psaní, hihi.. zatímco intelektuál Charlie si u počítače ani neškrtne... aby svoji prohru dokumentoval tím, že onen rychlokurs psaní absolvuje také.. a pomůže si... ..či vcelku banální historku o novinářce, která se zaláskuje do smradlavého lovce orchidejí. Co je však podstatné, je tempo, kterými režisér otevírá a inscenuje jednotlivá témata.. například historku o zamilované novinářce v jedné z úvodních sekvencí požaduje scénáristova agentka... aby později vyplula na povrch v podobě, kterou je divák podvědomně přitahován. Jenže celé je to jen legrace. Pointa neleží na konci příběhu, ale v její polovině. Jako lahůdku bych pochopil právě onen zlom ve filmu. Od této chvíle jakoby vládu nad příběhem převzal troglodyt Donald. Diváci, odkojení zaběhanými schématy si opravdu vydechnou a sledují naprosto dementní honičku v močálech, kde se potulují krokodýlové a bublají bažiny. Je to inťoušský vtip. Musíte být nadáním neustále pochybovat a zběsile rychle přecházet od jednoho pólu k druhému, aby se vám podařilo uprostřed filmu se zasmát sám sobě.. a minimálně své potřebě dostat něco napínavého za těch stodvacet kaček, co jste zaplatili za vstupné a kolu pro sebe a doprovod. Výhodou těchhle experimentů je, že se v nich málokdo vyzná. Takže docela snadno pak nachytáte i zkušené filmové kritiky (obdivná stupa pana Baldýnského v Reflexu), kteří sice vycítí, že ve filmu o něco jde.. ale podstata jim unikne. Na druhou stranu.. i experiment má mít svou formu. Ve sto procentech výkonu by se ocitl bez přitroublého Nicolase Cage. Je to dobrý herec.. a v tomhle filmu je to poznat, jenže je také poznat, že si producent s látkou nevěděl rady a tak si nejspíš řekl: je to fakt dost zmotané, zavolám Nikovi, přinejhorším to všichni budou brát jako nějakou lynchovinu. Ale to není podstatné. Podstatné je, že tenhle film má problém. Jsou to dobře rozehrané šachy. Ale nefunguje to. Autor svůj zápas prohrál. Především pro svou nenasytnost sám sebou. Jestliže měly scény s tvůrčími muky mít vyústění v polotajné diverzní pointě, tak jsou jednoduše moc dlouhé. Film neudrží tempo.. jen prostě nahradí původní záměr jiným a pak se ještě tváří tajemně. No jo, no. U předchozího filmu, V hlavě Johna Malkoviche šlo o vyrovnanou koláž pocitů lidí, vtipný nápad a poměrně odvážnou snahu pomocí střihové skladby a podivných zvratů ve filmu docílit alespoň ve druhém plánu pocit, že filmy mohou být nositelem nové komunikační vize. Rytmus předchozího filmu (říkejme "Malkoviche") minimálně umožnil divákům dohlédnout pointě. A tvůrčímu záměru. V tomhle případě se režii povedlo příběh spíše zašumlit a udělat z něj umjeni, dostupné úzkému okruhu zasvěcenců. Oroburus se zakousl do ocasu. A to je vždycky naprd. Tady se to nepovedlo.