káva

silná a tmavá, mé prokletí

Ranní káva

 

mysl ještě spí, oči nevidí,

uši neslyší, tělo jedná,

slunce za oknem nevidět,

proč nemůžu jiné také ne?

 

mrzuté vstávání, ranní trápení,

silná káva poslední nadějí,

u dřezu s vodou nástraha číhá,

tisíckrát konaným překonám.

 

rozmázlý flek cosi se ptá,

hluk bytu, televize štěká?,

snad se už dovaří, voda chladná,

hrnek, lžička, cukr, vše již čeká.

 

zase je prodlení, ach ty rána,

nezapnul proud, proud hřejivý,

čekání je k zbláznění, příště,

jen ať je už ta káva!

 

voda horká v hrnku již víří,

zrnéčka kávy k vrcholu protančí,

nepřelej, nepřelej, alespoň dnes ne,

úkol to nadlidský brzy snad zkončí.

 

...

 

První doušek vždy pomalu srknu,

citíš tu sílu, zahání únavu?

oči, ruce, nohy, mysl, z mlhy se noří,

nezpomaluj, druhý lok za prvním míří.

 

Barvy mne vždy překvapí, takových barev,

nikdy bych nevěřil v sílu té kávy,

jiné však zabijí, to černé mé prokletí,

třetí lok osvobozuje z náručí noci.

 

naučené pohyby, dechem mok zchlazuji,

hodiny nad dveřmi, před chvíli nebyly,

zase je pozdě, zas bude shon,

teď však ještě chvíli ne, ještě je káva...

 

až dopiju, teprve začne mi nový den,

z minutek pár co uběhly, zbyde pak sen,

kletbu každému vždy první lok probouzí,

jak zbavit se ji, kdopak mi poradí?

 

---