Dialog

"Tak co ted?"
"Nevim. To by mel vedet autor."
"Ten nas?"
"Jo."
"Sme jen vymysl?"
"Jak se to vezme. My ted mame pocit ze zijeme. Prochazime se po tomhle meste a povidame si."
"A lide kolem nas taky zijou. Nebo jsou mozna stvoreni jen jako pozadi."
"Jo, to nejspis."
"A bude tohle nekdo cist?"
"Snad jo. Ale nam to muze byt v podstate jedno. My to vnimat nebudeme."
"A nas smysl?"
"Nevim, nenapsal mne tak, abych to vedel."
"Nejaky mit musime. Jinak by si s nami nedal takovou praci."
"Doufam ze mame. Az to bude chtit autor, pozname svuj smysl."
"Jsme v podstate jeho zajatci. Mame vubec nejaka prava?"
"Myslis jako pravo na advokata, atd.?"
"Dobry." lehce se usmala. Chodili ulicemi, koukali se na zapad slunce a chvili vubec nemluvili.
"Mozna mne mas pritahovat."
"To je mozny. Proc to napsal?"
"Chtel nejak vyjadrit, ze ty jsi holka a ja kluk. Ctenar to asi jeste nevi."
"Kdyz uz mluvime o ctenarovi, jestli nejaky je, ... no vlastne musi byt, jinak by jsme spolu nemluvili. Co je vlastne tohle za mesto, jaka jsou nase jmena a ty ostatni veci."
"Jmena zatim nemame. Ty mu delaly vzdycky problem."
"Vsiml sis, ze vzdycky, kdyz nam chce neco rict, udela to pomoci tebe?"
"Mozna ja sem on? Pak bych ale jako autor, nebo teda jeho predstavitel, byl hlavni postava a ty bys byla vedlejsi."
"A vnimas mne tak?"
"Ne. Zadny rozdil mezi nami nevidim." Kdyz uz o tom mluvime, oba maji na sobe dlouhe cerne kabaty, cerne vlasy, kalhoty i tricka.
"Ja mam hnede vlasy. Jak to?"
"Mozna se nas snazi osamostatnit od sebe, vytvorit ve sve hlave dve nove osobnosti."
"A nesmeruje tohle k psychycky nemoci?"
"Mozna. Pak by ho asi nekam zavreli, nebo by i prestal s nasim pribehem. Vis, ze puvodne to melo byt uplne jine? Meli jsme byt vymysleni. Jen tak napsani."
"A tohle je neco vic?"
"On rika, ze jo. Pise v podstate vsechno, jako by to bylo nazivo, jen obcas se zastavi a premysli."
"A jak vy, ze i on neni neco takoveho. Postava na papire. Co kdyz cele lidstvo je jen hracka nekoho vys a to je buh."
"To je mozny. Taky mas tak rada U2?"
"Jo. Zaciname mluvit o sobe. Myslis ze je to jeho zamer?"
"Mozna nas chce zblizit; mame se do sebe zamilovat."najednou pocitili cosi uvnitr.
"Citil si to?"
"Jo."
"City. To jsem jeste nikdy pred tim nezazila."
"Pani, je to nadherne,"pocitil to znovu pri pohledu na zapad slunce, ale nic nerekl. Citila to take? Mozna se prave zacinaly utvaret jejich osobnosti. Tohle bylo snad poprve, co o svych myslenkach nic nerekl. Sli dal a mlceli. A on pocitil strach. Chtel ji
polibit, ale co kdyz odmitne? Bylo to jednoduche. Stacilo si jen stoupnout pred ni a rict ji to. Ale neco uvnitr slo proti. Tvarila se uplne normalne, koukala se kolem; asi to vubec nechce. Na chvili mu hlavou bleskla predstava, ze to proste udela bez
predchoziho upozorneni. Hned to ale odmitl. Proc mi dava takovehle myslenky? Pral si, aby se mu takovehle myslenky uz nevraceli a nebo aby ho neprinutil to udelat.Najedou se mu ticho zacalo zdat moc dlouhe. Vsiml si skoly vedle hrbitova a napadlo ho jak se
dostat nahoru.
"Chces neco videt?"
"Jo."Kdyz spolu mluvili, koukali se ted na sebe. To predtim nedelali. Zacalo to byt cele zalezitosti citu. Nemohl na ni prestat myslet. Myslela i ona na neho? Sla porad s nim. Sla proto, za je ji sympaticky, nebo proto, ze je v tomhle svete jediny pravy?
Vedl ji kolem hrbitova za skolu. Pri vzpomince na svuj puvod, si  vzpomnel na autora. Chce mu ji dat? Blbost, on je taky vymysleny. 'Chce, aby skoncili spolu?'je presnejsi. Kolem budovy skoly byl zivy plot. Na jednom miste byl preruseny. Byla tam cesticka k
zebriku. Vylezli bez problemu nahoru. Strecha byla cista.
"Kdyz tohle vymyslel, myslel na jednu Hentai hru."
"Japonci jsou desne na poradek a hlavne na presnost."
"Jo."
"Vsiml sis kolik zbytecnych vet rekneme, jenom proto, aby autor neco vyjadril, nebo tak neco?"
Najednou zjistil, ze uz s ni nemuze mluvit jako pred tim. Koukal se na ni, jak se prochazi po strese a vitr si pohrava s jejim kabatem a najednou si uvedomil, jak je krasna. Pres tricko byly videt jeji tvary. Snazil se eroticke myslenky na ni zastavit.
Nechtel, aby se mu libila jen kvuli telu. Podival se na jeji tvar. Usmivala se. Strasne krasne.
"Je tu krasne."Citil, ze autor ma v tehle casti textu problemy. Myslenkami predbiha deni a tak se musi vracet. Proc to ale ona necitila? Stoupl si tesne vedle ni.
"Jo to je. A podivej toho mista. Muzeme tu zustat. Chodit po strechach, vonet k ruzim." Prisel moment akce. V ruce mel ruzi. Pocka jak odpovi a pak ji ji da. Srdce se mu rozbusilo. Stejne, jako kdyz ji chtel polibit.
"K jakym ruzim?"
"No..."Citil, ze se mu trese hlas. Pohledl primo na ni. Byla o neco mensi. Za chvili to vycitila a taky se na nej koukla. Zvedl ruku a podal ji kvetinu. Usmala se jeste vic a vydechla.
"Zacinas byt romantik."Na to si vzala ruzi a privonela k ni. Zase se divaly na slunce, ktere uz pomalu mizelo. Trochu tihy z nej spadlo. Ale zacal se citit neurcite. Znamena to, ze mou kvetinu prijala neco? Autor se zmenil. Zrejme na nejakou dobu prestal
psat a ted se nemuze dostat zpet do te urcite nalady, ve ktere prestal. Proc jsou na nem tak zavisli? Znovu mu na mysl vytanula myslenka smyslu jejich existence. A autor uznal za vhodne mu to konecne rict.
"Uz znam nas smysl."
"Rekl ti to?"
"Jo. Kdyz to rekl mne, pak nejspis chtel, abych to rekl i tobe. Je v tom i vysvetleni, proc pro sve projevy pouziva mne a proc pise jen o mych pocitech."Ten divny pocit rozdilneho citoveho naladeni s autorem nahle zmizel. Pokracoval dale:
"On ale nechce, aby to vedel nekdo jiny. Treba nekdo, kdo by tohle cetl. A proto ti to musim poseptat."Naklonil se k ni. Jak se usty priblizil k jejimu uchu ucitil vuni jejich vlasu. Poseptal ji to.
"Je mi ho docela lito."Dale uz o tomto tematu nemluvili, aby ctenar nemel moznost neco zjistit. Opet nastalo ticho a zacala noc. Vzduch zacal zvlastne vonet. Nadechl se a mel pocit, ze by tu dokazal zustat do konce zivota. Necha dalsi krok na ni? Mel by
neco udelat, ale nenapadalo ho co. Tak tam jen stali. Porad se koukala na oblohu. Mozna ceka az neco udelam. Premyslel, co rict. Chtel rict neco krasneho a romantickeho. Premyslel, co je kolem krasneho. Obloha?Vune noci?Vysoka strecha? Nic ho nenapadalo.
Nechtel pred ni ale nic predstirat. A to jedine, o cem si byl stoprocentne jisty, ze je prave, bylo to, co citil. Napadlo ho, ze na ty nejtezsi otazky byvaji nejjednodussi odpovedi. Zase pocitil strach a srdce se mu rozbusilo. Neudelam to. S timhle
pristupem ale nikdy nic poradneho neudelam. Tak do toho. Ted...Ted...Nejak mu neslo to chytnout. Pokazde, kdyz chtel zacit, jako by mu v tom neco branilo. Snaz se uklidnit. Zacal zhluboka dychat. Tohle absolovali vsichni. Klid. Ne. Nemysli na takovy
blbosti. Cas bezi. Dobre. Za nic na svete nemohl prijit na to jak zacit. Autor ted pochybuje o smyslu pribehu. Tim mi to moc neusnadnis.
"Tak si rikam, kolik je tam nahore asi hvezd. A jestli vubec existuji." Dobrej zacatek. Ne. Nerozptyluj se jed dal.Bojuj az do konce. Stop spatne. Musi to jit ze srdce. Zadny nasili. Znovu citil smysl, ktery jim autor dal a vsechno to, o cem nemuze nikomu
rict, ani tady napsat. Chvili premyslel v podstate o nicem. Tahle chvile mu muze utect. Takze po hlave primo dolu.
"Vis jak... Znas ten pocit...kdyz...citis ze neco musis udelat ted, jinak uz bude pozde a z nejakyho duvodu nemuzes?"
"Myslim, ze vim o cem mluvis."
"Takze ja..."Opatrne a pomalu se k ni naklonil a polibil ji. Mel pocit, ze snad umre. Tu nervozitu citil po celem tele. Narovnal se a koukal se primo na ni. Otocila se k nemu a taky ho polibila.
"Promin, ze to bylo bez varovani, ale nedokazal sem to vyjadrit slovy a tak nejak... Sem tak nervozni, ze kecam uplny blbosti."
"V pohode."Pristoupila k nemu. Tak blizko, jak to slo a polibila ho. Pak znovu na krk. I on ji polibil. Na krk, na vicko a na usta. Sundala si kabat a hodila ho na zem. Pak si pres hlavu pretahla tricko. Nemela spodni pradlo. Zacal ji libat a ona ho
zacala svlekat. Nejdriv kabat, pak tricko a pak mu rozepla kalhoty. Lehli si na pohozene obleceni. Kabaty byly dost velke, aby to stacilo. Zacali se dotykat. Co nejjemneji do ni vnikl. Bolelo ji to. Objal ji a zacal hladit po vlasech. A ona vedela, ze je
v bezpeci. Vzhledla z jeho oběti primo do jeho oci a on ji polibil. Zacali se milovat. Noc byla tepla a jejich laska tak silna. A pro tuhle chvili, pro tenhle okamzik byli na svete uplne sami, ale spolu. A dokonale stastni. Na chvili usnuli. Kdyz se probudili,
mesic i tisice hvezd uz pomalu mizeli a obloha se zacinala barvit. Napred jemnou zlutou a ta pak presla do nadherne barvy nachu, ktery barvil oblaka. Lezeli na svych kabatech v oběti a sledovali zazrak zrozeni nadherneho noveho dne. Nemluvili. Nebylo
treba nic rict, bylo treba jen citit. Citit ten nadherny okamzik. Vseobjimajici krasu a jeden druheho. Chteli, aby to trvalo vecne. Ale i kdyz tomu tak nebylo, a i kdyz nach vystridala modra a cele to byl vlastne jen pribeh v hlave jednoho cloveka,
tak i pres to ...

---