Neříkej

Mám pocit smutku s podzimem
a neříkej,že zase bude jaro.
Vždyť tohle léto mi tak
málo dalo.

Ctěla jsem smát se,
bláznit,
tančit,
křičet do světa,
že připadám si jako
zakletá.
Že je mi krásně,
že zase můžu žít,
že na co podívám se
to všechno můžu mít.
Byla jsem sťastná se
svým zakletím,
jen vztáhnout ruce,
křičím-poletím.

A místo toho zas mě
čekal pád,
ne tohle nemělo se stát.

Neměla jsem věřit slibům
přece vím,
že jsou jak z papíru.
Že rozdáváš je na
potkání
a že jsou Tobe šité
na míru.

A kolik váží ty Tvé sliby?
Vždyť je to k smíchu...
...ani gram.
Jo,uměl jsi mluvit
to je pravda.
Když povídals mi
jak jsi sám.
Že jsi sám a čekáš
na mě,
až Tvoje zítřky rozjasním.

A vidíš,po tak krátké době
mi z Tebe zůstal jenom
stín.

Snad jsem to měla tušit,
že jsi sedmilhář,
když pokládal jsi hlavu
na polštář
a šeptal slůvka co zněla
mi tak cize.
To nebyly mé sny,
to byly Tvoje vize.

Ty hleděl jsi tam,
kde nedohlíd můj zrak,
ne tohle nemělo se
stát.

A proto neříkej,
že zase bude jaro.
Vždyť tohle léto mi tak
hodně vzalo.

---