Nadějě umírá první

Já nevím. Nevím co chci, nevím co cítím. To jediné, co mě drželo a dávalo smysl se rozplývá jak mlha a odkrývá pohled na rozdrásanou pláň reality.

Láska.

Sedíš vedle mě a já nedokážu myslet na nic jiného, než že tohle všechno je jen vypůjčený čas. Tvoje splátka za ty chvíle, kdy to bylo krásné. Milosrdenství.

Půjde to. Uvidíš že to půjde. Budu se snažit. Třeba..třeba to bude jako dřív.

Nevím jestli tě k mlčenlivému souhlasu pohnuly moje slzy nebo tvoje svědomí. Neřekl jsi nic, ale objal jsi mě. Bylo to jako útěcha plná bodajících střepů. Ne z lásky. Pouhá útěcha a lítost. Lítost bolí.

Milování bylo plné nevyřčených slov. Zoufalé. Protože s každým dotykem jsem věděla, že může být poslední.

Myslíš že to má cenu? Že je sebemenší možnost, že se to spraví?

Dívám se na tebe a v duchu tě prosím. Nenič mi tu iluzi. Ano. Ať je odpověď ano.

Nevím.

Uhýbáš pohledem.

A chtěl bys?

Na to už neodpovíš. Znám tě. Vím, co to znamená. A přece…pořád doufám.

Doprovodíš mě?

Na moji prosbu jsi kývl  až po chvíli rozpaků. Ale kývl. Všechny pocity se ti zrcadlí ve tváři a odrážejí v očích. Mlčky pospícháme ulicí rychleji než bych chtěla. Díváš se do prázdna a vypadáš netečně.. Ale jsi tu. A zatím...pořád můj. Tak nějak jenom jako.

Stojíme na zastávce. Moje objetí vyjde naprázdno.

Ozvi se, zaprosím. Zase ta nekonečná doba, po které je odpověď ano. Ale tvůj výraz…je plný únavy a smutku. Dívám se jak odcházíš. Neohlédneš se ani jednou.