zápisky z paříže I

   6h30min
  krušné, krušné, krušné ráno, nejen časem. stále se se mnou houpe podlaha nebo spíše nevím, zda jdu nebo se plavím lodí. rychlá sprcha by pomohla. doba pobytu v koupelně se nebezpečně protáhla. co teď? napít se? najíst se? nebudu riskovat. raději ani jedno. dobaluji poslední kusy věcí co mi přijdou pod ruku mezi pokojem a kuchyní. hodit se bude všechno, zejména kabel k připojení se na net.
   á mamulka! myslím, že ji v hlavě bzučí stejně hustě. nenaplánované akce se vydaří vždy nejlépe! ne že bych nechtěla zapít svůj odjezd do vysněné paříže, ale... přece jen... matně si vzpomínám někde mezi třetím a čtvrtým pivem,  jsem začala mamulčinu kamarádku oslovovat "ty vole", což mi bylo s úsměvem ve tváři mile dovoleno bo ona mě zná jen a jen jako slušňáka.
   a teď to všechno nanosit do auta. oki, oki. proč se ty schody tak vlní? a už beru místo posledního schodu ještě zbylé tři a nadávám si "takhle se opít!" holeň bolí jako čert, ale musím donosit ještě tři krabice a tašku s oblečením.
   co s vlasama? čepici? hmm. trocha gelu to snad spraví. oblečená jsem? ok, jsem. wooow? jsem chodila ven do auta v ponožkách? no, hezké.
   odjeeeeeeeeezd! ještě předtím jsem teda stačila omlaskat brášku. myslím, že měl celou dobu pocit, že se mu něco podobného jenom zdá. a podrbat pesa za slechama.
   jakže se tam vlastně jede? kdože se chtěl podívat včera do mapy? mno? kunratice, kunratice... kudy se tam může asi tak jet? dobře, takže po dálnici vím, pak pojedu zkrátka po jižní spojce a mohly by být někde cedule, ne? super! aspoň že tohle přesně vychází. jen jsem nestačila mamul včas říct, že má pozorně sledovat cestu, protože zpátky jede sama.
   8h30min
 dorazily jsme úplně stejně  jak velký nákladní mercedes, do kterého se všechny věci poskládají, auto se zapečetí a skrze celnici projede jako svršky velvyslance. že já tam někoho nepropašovala! teď by se mi hodil.
   všechno naloženo, pohov, rozchod. hurá do nejbližšího nákupního centra do průhonic dokoupit poslední věci ze seznamu a taky snad něco pojíst.
   "jsem ti vlastně nedala ani s sebou, co bys měla jenom ode mě,"  ale jdi ty! však mám tebe! "tak si něco vyber." od té doby mám krásné nové polštářky, také několik kusů lízátek a žaludek klidním coca-colou.
   abych to už neprotahovala, dopakovali jsme s panem pavlem osobák, zamávali dětem, každý políbil svůj protějšek a ve 14h08min jsme vyrazili trhat silniční rekordy. praha byla neuvěřitelně dobře průjezdná, stejně tak plzeň, krátce před přechodem v rozvadově jsme natankovali, koupili sendviče a noviny. na hranicích po nás nechtěli ani pasy. v německu mě přivítal deutsche telekom bo co to bylo. přehodila jsem simku z oskara na eurotel s pocitem, že tohle číslo hned tak někdo nemá a že dělám, tenhle rok už podruhé, významnou čáru za životem.
   cesta byla předlouhá, ale vezl nás výtečný řidič, který jel podle spořínkova  "mámo, táto, přesvědč mě, že jezdíme bezpečně."
   ding, dong