Rozjímání

Prázdnýma očima koukáš do zdi. Všechno kdysi tak důvěrně známé je ti najednou cizí. Nemáš strach, cítíš jen tupou bolest. To naléhavé a příliš hlučné ticho tě nutí křičet, ale z hrdla nevyjde ani hláska. Dusíš se samotou a nechce se ti žít. Sám sebe se ptáš, "proč zrovna já?". Odpovědí je tikot hodin, který ti možná odpočítává poslední minuty života. Chce se ti utéct, ale nemáš kam. Už tisíckrát si o tom uvažoval, ale cítíš, že dnes je to vážné. Rozhoduješ o životě nebo smrti. Když si to uvědomíš, roztřesou se ti kolena a polije tě studený pot. Za těch pár hodin si svůj život porbral snad ze všech stran, rozložil a složil jak pitomý puzzle. Nesnášíš se za svoje pocity, za svoje činy, ale moc dobře víš, že to nezměníš. Už ti na to ani nezbývají síly. Natáhneš se pro modrou krabičku s žiletkama co sis ráno koupil. S otevřením se vzduch zalije studeným železitým pachem. Oči jsou upřený jen na ně. Víš, že je pozdě rozhodnout se jinak. Vlastně to jinak ani nechceš. Máš pocit, jako by tě všechno kolem tebe pozorovalo a křičelo SRABE! Hlava ti duní k prasknutí. TAK DOST. Už nechceš nic slyšet..

---