Jak jsem potkala hada

Tančím si ulicí jak pimprlátko

očních víček

a až poslední dobou se nestydím

i když si někdo odplivne a univerzální make up se pohoršlivě otočí.

Sem tam se někdo zeptá:

"Máte na chleba?"

a dusot kopyt na mých rtech pohladí bílá pěna

až se lidé zastavují: "Holčičko, to už se dneska vůbec nenosí!"

Jen si to myslí, nahlas to řekne jen starý slon,

když předstírá moudrost.

Smích zdá se být stigmatem prostoty

a had si mě měří pohledem:

"Jsi trapná v tom svém štěstí,lhářko"

"copak je štěstí hřích?" ozve se dítě, a je mu k pláči.

"Je,"zaječí racek a opilé stromy se rozchechtají.

"Nemůžeš být pořád veselá a neanalyzuj to,"zasyčí had

a vínem zamázne dvě červené skvrnky.

Vítr mě stáčí do klubíčka a z nebe padají krvavé listy

najednou jsem strašně unavená.