Písemka

Robert vypadal, jako by byl duchem i tělem nepřítomen. Hleděl kamsi před sebe a vůbec ho nenapadlo alespoň se usmát mým bonmotům, které uvolňovaly napjatý vzduch v mém okolí.

Neudržel jsem se a položil jsem mu otázku, kterou mé sebevědomé já nikomu obyčejně nepokládalo.

“A ty to umíš?” Doufal jsem, že to neznělo jako… Jak by to nemělo znít? Jak to znělo? Už bych si mohl přiznat, že jsem nervózní. Jestli známky ve škole nic neznamenají, jak nám ti lepší z nás zdůrazňují, pak výsledkem tohoto testu nebude ona známka, nýbrž můj životní ortel. Propuštěn / (dočasně) zachráněn.

Vzpomněl jem si, že mi vlastně Robert ani neodpověděl. Lepšího člověka v lavici nemůžu mít.

“Roberte! Ptal jsem se tě, jestli to umíš?” Teď už to znělo fakt zoufale. Nahlas tu naříkám nad svými vědomostmi. Tedy vlastně nevědomostmi.

Robert pootočil hlavu směrem ke mně, vypadal, jako by se na chvíli zamyslel a přemýšlel co mi odpoví. A pak – pokrčil rameny. Bezmocně jsem se od něj odvrátil. Jsem na to teď sám. Robert evidentně nestíhá, nebo se dostává do nějakého nadpozemského stavu, kdy získá teleportací do svého malého mozku cenné znalosti. Debil.

Když jsem naštvaný, dokážu být sprostý i na své největší kamarády. Díval jsem se do tváří zbytku naší třídy. Holky se tvářily jako před svou poslední hodinou v životě, na rozdíl od pár jedinců včetně mě to však byla “předpísemkovská” image.

Zvonění. Hlasité. Hlasitější. Ještě hlasitější. Můj umíráček. Myslel jsem, že mi na pohřbu zahrají něco lepšího. Sakra, ještě nemám napsanou závět, kdo zdědí můj mobil?

Rozhodl jsem se, že budu bojovat. Bojovat od první do poslední vteřiny. Řvát a prát se o svou čest, ať už na tom papíru bude napsaný cokoliv. Já to napíšu!

Kroky na chodbě sílily. Všude bylo doslova hlasitý a nervy drásající ticho. Už jsem si připravil propisku. Klika u dveří se pohnula. Všichni sledovali jen tento malý předmět.

Rána! Klika je opět v normální poloze. Něco mohutně uhodilo do dveří. Každý upřeně hleděl ke dveřím a čekal. Co se stalo? Neměli bychom se tam jít podívat?

“Roberte? Roberte?!”