Život ve dvou

02/01/03

Hned jak jsem za sebou zavřel domovní dveře, odložil bundu a přezul se, zamířil jsem do koupelny. V zrcadle jsem vypadal ještě unavenější, než jsem se cítil. Voda mě probrala z nejhoršího a zubní pasta mi dodala lepší pocit v ústech. Po tom, co jsme dnes pili, bych si mohl vypláchnout pusu snad čímkoliv. Ještě že jsem si nevzal ty věci, které mi nabízela Dana. Asi bych skončil v jiný posteli, než za chvíli ve svojí. A je dost pravděpodobný, že bych v ní nebyl sám. Naštěstí jsem odešel už v půl jedný – když jsem viděl co se pomalu, ale jistě rozjíždí... Ne, na tohle já nejsem.

Po dnešním dlouhém a hlavně divném večeru jsem se dost těšil na to, až bezmyšlenkovitě usnu ve své posteli. Je to takové mé nejoblíbenější místo. Spím zde, učím se, přemýšlím, píšu, pracuju. Jen pár lidí v ní spalo se mnou. Bylo jich sice málo, ale stáli za to. Přišlo mi zbytečné v pokoji zapínat světlo a znovu dráždit své unavené oči. Když jsem si přetahoval tričko přes hlavu, podařilo se mi shodit stojan na oblečení. Kromě hluku mi způsobil svojí váhou bolest na noze.

“Kruci,” zasyčel jsem. “Co tady zas dělá ten dřevěnej krám?!”

“Zavři dveře...” Ztuhnul jsem. Stál jsem v pokrčené poloze a čekal. Ten hlas byl můj, a přece jsem ho nevypustil já. Zdálo se mi to?

“...vzbudíš rodiče.” Bleskově jsem se otočil o sto osmdesát stupňů. Zíral jsem na červenou tečku, která se pohybovala někde nad mojí postelí. Slyšel jsem vdechování i vydechování kouře.

“Co to má znamenat?” Byl jsem rozrušený a značně vylekaný. Chvílemi jsem byl splavený potem a vzápětí chladně ledový. Nechápal jsem.

“To je mám snad zavřít sám?!” Hlas z postele zněl výhružně. Věděl jsem to až moc dobře. Udělal jsem hbité dva kroky a dveře potichu dovřel. Opřel jsem se o ně zádama a hleděl před sebe. Kdyby nebylo té červené cigaretové tečky, myslel bych si, že jsem slepý. Čekal jsem. Chvěly se mi ruce a ...

“Nějak ti tluče srdce.” Vysmívá se mi?

“Cítím to.” Nevěděl jsem co přesně cítí. Tušil jsem ale, že se směje. Neslyšně, ale směje. Pořád jsem nechápal, proč tu vlastně stojím a vybavuji se...s kým vlastně?

“Ale no tak, pořád ti není jasný kdo sem?”, zeptal se a típl cigaretu. Nebál jsem se, ale byl jsem z něj pěkně nervózní.

“Ne. Ale mohl bys mi to prozradit a také vysvětlit co tu děláš.”

Divil jsem se, že jsem dokázal říct smysluplnou a souvislou větu. Chvíli bylo ticho. Čekal jsem, že mi to stejně neřekne, že si chce se mnou akorát pohrát. Neměl jsem dobrý pocit, ale necítil jsem nebezpečí. Ale vždyť je tu někdo cizí, v našem domě, v mém pokoji, v mé posteli! Nevydržel jsem a udělal pár kroků směrem k místu kde vždycky byla lampa.

“Už vím, proč sme měli v posteli tak málo holek, a proč s tebou žádná nevydržela.” Polkl jsem. Co mi to tu sakra říká?

“Měli? My dva?” Že by si spletl dům?

“Vždyť se na sebe podívej. Děláš mi jenom vostudu. To chceš takhle žít celej život? Pche...”

“Já vážně nechápu...” Ten rozhovor dvou stejných hlasů mě děsil.

“...to je přesně vono. Ty nechápeš. Ty nechápeš celej náš život. Podívej se kolem sebe. Seš zalezlej u máminy prdele. Chudinko. Ví někdo kdo si?”

“Já jsem...”

“Seš hovno!” Můj vlastní hlas, ležící na posteli, mi říkal, že jsem “hovno”. Co to má všechno znamenat? Zuřivě jsem popadnul ve tmě lampu a rozsvítil jsem.