Stařec

2001

Matnými záblesky skomírající svíčky je mihotavě,

v intervalech snad pravidelných,

osvětlována starcova tvář,

vykreslujíc vrásky stáři,

podpisy starostí, problémů života,

odrazy údivu, zamračení a úsměvů.

Tiché podřimování starce ruší snad jen teskný sten meluzíny vtíravě prosící o pozornost.

Na parapet dopadlo pár prvních kapek večerní přeháňky,

javorový list se uhnízdil na okenní tabuli.

Slabé vrzání okenic v sílícím větru, v dálce zuřivě štěká pes.

Starcovy ruce na klíně se rytmicky zvedají v povelech dýchání.

Žilnaté ruce s propletenými prsty, upracované ruce let minulých,

kdy chléb svůj pro sebe i ostatní zajišťovat musely,

teď již v klidu svém, na klíně líně spočívají,

vždyť kdo by jich ještě potřeboval?

 

Slabý závan větru se prohnal místností,

plamínek svíčky se mihotá.

Tma, jen červený oharek žhne do noci.

Je cítit dohořelý knot.

Z vedlejší místnosti je slyšet rytmické odbíjení starých hodin.

Nejdříve čtyři vyšší tóny a

potom deset, jedenáct, dvanáct hlubších, temnějších.

Potom jen ticho.

Pes v dálce taky přestal štěkat, vítr utichá,

přestává pršet i hlas meluzíny už je ten tam.

 

Přítmí rozzáří zapálená sirka.

Pomalu se blíží ke svíčce, knot chytá a

hledí do starcových šedých očí.

Stokrát naučeným pohybem je sirka zhašena.

Stařec se dál opírá v křesle, drobný úsmev, pokývá hlavou,

zavírá oči.

Ticho.

---