Brána

...pro staré časy

Nemilosrdná zima procházela jejím tělem. Ušla už velký kus cesty, a teď je v místech, kde ukrutný chlad vládne dnem i nocí. Je to překrásná bílá krajina, která ale znamená smrt pro život.
Její nohy se bořily do sněhu až po kolena. Krok za krokem. Vánice zpívala svou smrtonosnou píseň. Ale ta jí neodradí. Musí jít dál. Musí jít až ke svému cíli a opustit ledové království. Snad jen pár chvil a najde svůj cíl.
Ta studená ruka se jí dotýká po celém těle. Třese se zimou. Ale jde dál. Už viděla mnoho takových, kteří se na chvíli zastavili, a zkusili vyzrát na zimu. Zapomněli, že se jí tím sami oddali a tak vzdali se. Ona se nezastaví a půjde.
Už je blízko. Cítí ji tady. A skutečně. Nahoře na kopci, na menší plošině, vidí mezi vločkami vznešenou stavbu. Brána tady stojí. Čím je blíž, tím jasněji ji vidí. Vynořuje se z bílého mléka, ozařuje své okolí jasným, ale tlumeným světlem. Dokonalá stavba.
Došla až k ní. Opřela se o jeden ze dvou hlavních pilířů. Chlad hladkého materiálu nebyl tak zžíravý jako ten okolního vzduchu. Naposledy se tady nadechla na cestu. Studený vzduch v jejích plicích se loučil se zimou. Vkročila do brány. Do svého nového začátku.
Přesně kam si přála dojít. Vyšla branou, úplně stejnou, ve velkém údolí. Uvítaly jí sluneční paprsky a zelená krajina. Nádhera. Místo nejbujnějšího života. Je tady. Konečně, nový domov. Chlad její minulosti zmizel, jak se brána zavřela.
Uviděla člověka, jak šplhá nahoru k bráně. Vypadal děsivě. Unaveně. Všiml si ji. Prošel okolo ní k bráně. Nedočkavě vstoupil mezi pilíře. A ona spatřila na druhé straně ledového království. Muž si otřel čelo a nadobro v něm zmizel.

---