Zahrada duše

Uvědomuji si, že na světě není jen smutek a bolest. Jsou chvíle, které zanechávají v našem srdci pocit nepřekonatelného štěstí. A právě tyhle chvíle bychom měli zanechat ve své duši navždy….tak, aby ty ošklivé a bolestné vzpomínky překryly a nenechaly nás vracet se do slzami protkané minulosti. Vím, že tahle modrá zahrada bude v mém srdci ukrytá navždy, a vždy, když budu cítit snad smutek nebo jakoukoli bolest, budu moci vstoupit do tohoto modrého snu, uslyším opět zpívat ptáky, květiny pokvetou s přenádhernou vůní a já……..a já se podívám do dáli, do modré tajemné dáli té zahrady a stále se budu ptát jen Kde to jsem? Kde? Kde jen to můžu být?

Najednou si všimnu stromu….ale to není jen obyčejný strom, který stojí uprostřed té klidné zahrady a vlní se pod tlakem větru, nechává své lístečky, své děti, své modré slzy, aby si hráli s větrem, který je škádlí. Je to strom vzpomínek, srdce zahrady. Když se podívám zblízka, vnímám každý lístek zvlášť, jak tančí ve větru. Vidím v každém tom malinkém modravém lístečku jednu vzpomínku. Vidím malé děvčátko jež si hraje s medvídkem u vánočního stromku………vidím smutnou tvář dívky, kterou smáčí slzy………vidím veselé oči a nevinnost, která je tak zranitelná, ale zároveň tak silná….ale vidím také zmatené a smutné oči, zklamané světem kolem.