O veverkách, hydrantech a neznámých lesích

Dnes ráno byl ten den

kdy bránu města otevřeli

ještě nikdy jsem neviděla

ztracená v ulicích, špeluňkách

na schodech, v podkrovích

v jezerech ukrytých

ve sklepeních

opravdový sad.

Ještě jsem neviděla les.

A babičko, veverku, tu si někdo

vymyslel? A ty opravdu víš

jak voní vřes? Ty si vzpomínáš?

Dnes jsem já, bledničkové dítě

s pletí lehounce do zelena

vonící po soudku s kyselým vínem

a po trpkém jablíčku ukrytém

ve zkysanén zelí

konečně kráčela

pěšinkou mezi planými jabloněmi

v trávě opadaná jablíčka

zbytečně

 tak trochu jako já

voněla.

Každá cesta do neznáma

způsobí, že mám kolena

krvavě krabatá. Učím, učím se

chodit po cestách. Učím, učím se

ze své duše, ze svého těla

postavit na konci cesty

hydrant

 to, aby příští pocestný

neměl tolik jako já

žízeň a hlad.

To, aby z mého těla

stala se cihla

to, aby z mého těla

stal se klíč

k zavřeným branám

který otevírá

cesty k vodám

k lesům

k zahradám.