Tři samospouště

Pokus o odpověď na otázku „Jak vzniká román?“

Dagmar Leupoldová

1. Hlemýžď  si dům nestaví, roste mu z těla

Loni v létě se mě zeptali, jestli bych na  jakémsi semináři  pro  (budoucí) romanopisce mohla vystoupit  s referátem na téma  „Od osnovy k hotovému románu“. Lehkomyslně jsem souhlasila, neboť jsem byla přesvědčena, že  kombinace  intuice a  zkušenosti, o níž se domnívám, že ji mám, bude stačit k tomu, abych naplnila dvě hodiny k všeobecnému užitku.  Čím  víc se termín krátil, tím tísnivější  pro mě byla představa, že k otázce „Jak vzniká román?“ (která  na stupnici neoblíbenosti  se tyčí  těsně za  otázkou „Proč píšete?“) budu muset přistoupit víceméně improvizovaně, víceméně anekdoticky. Začala jsem tedy jako vždy ve stavu bezradnosti, jež má  ještě dost daleko do  bezvýchodnosti, listovat.  Toto listování – v slovnících, oblíbených knížkách i v knihách náhodně vybraných – je dvojí, systematické a nesystematické: do jisté míry  mě vede podezření (kde by se dal  najít zakopaný poklad), a abych  je mohla něčím podepřít, potřebuji stejně tak namátkové sondy jakož i návraty  na stará naleziště.

V etymologickém slovníku jsem narazila  na slovo „techtle mechtle“, jež bylo opatřeno poznámkou:  etymologicky nevyložitelné. Jasná slepá ulička.

Potom jsem  rozevřela  román Uwe Timma „Hadí strom“ (Der Schlangenbaum) na straně 154, vlastně se  tam kniha otevřela sama. „Let’s go  and have dinner,“ stálo tam – ano, to by bylo pěkné: uvidět tyto řádky  na ústupu – se skřípěním -  na černé obrazovce a vydat se s Wagnerem, hlavním hrdinou, nebo aspoň  s jeho tvůrcem do restaurace s cajun cuisine. Osnova, román a všechny úvahy o tom by se pod vlivem  ostrého koření prostě rozplynuly na jazyku, vypařily se v nic.

A již zcela blizoučko dezerci jsem zalistovala ještě  v další knize, ve Williamu Carlosu Williamsovi, krásném, dvojjazyčném  vydání jeho básní ze šedesátých let. „No ideas but in things,“ naprosto správně, nesporně pravda,  jen ta rozhodující věc,  ta spásná věc, ta ještě chyběla.  Vzala jsem do dlaně  kamenný úlomek, vyleštěný jako sklo,  který  mi pořád leží na psacím stole, do kamínku jsou vyryti dva medvědi, zjevně matka a dítě. Prsty jsem hmatala  na líci  jemně vyrytou, na rubu   vypouklou, v obou případech však dokonale hladkou  plochu. Bylo toto příčinou, že mě, vlastně mé prsty napadlo nahlédnout do zápisníků, k tomu mlhavá vzpomínka  na citát, který jsem  hned našla, protože jsem věděla, že je  na nějaké stránce vpravo nahoře?  Nemohu to vyloučit. Sugestivnost,  asociativní síla  hmatu  je obrovská.

Hlemýžď si dům nestaví, roste mu z těla.  Ten úlomek mě přivedl k hlemýždímu domku. Toto byla ta věc, ten obraz, který mi chyběl. Co to  vyjadřuje?  Zbožné přání?  Nebo prostě genetický determinismus, nepřípustně a  s nenáročnou metaforičností  aplikovaný na psaní?  Samozřejmě odpovědi na  tyto otázky neexistují,  ale schopnost obrazu se projevuje katalytickým účinkem, který  vede ke spuštění olovnice – a to právě na místě, jež obraz určí. To vše samozřejmě  probíhá  v nejvyšší míře náhodně, ale nápady, záblesky, které jsou vyvolány tímto děním, jsou produktivní a přesně zacílené. Na konci procesu  stojí osamostatnění textu.

Psaní je metabolický proces. Produkty látkové výměny se  nedají už  kauzálně vztáhnout k přísadám, látkám, koření a podnětům, jež předcházely  přivtělení.

Podněty v podobě postav a dějišť, četby, lásek, proher a přemítání  vedou  dlouhý, latentní vlastní život, než  začnou být virulentní, konečně evidentní, aby se  pak  v krásné  nezávislosti, formální svébytnosti  a odtažitosti vydělily v útvar, jenž podobně  jako  hlemýždí domeček vyrostl, a přece byl vystavěn. Hlemýždí dům je díky své  domovitosti  zviditelněním potenciálu,  smyslově  vnímatelným  zformováním  imanentního pořádku a utváření, uspořádáním  cizího, přece však vlastního materiálu.  Studium hlemýždě  ozřejmí jen málo, či vůbec nic  o hlemýždím domku a jeho materiálu, dům z hlemýždě „nevyplývá“ -  ba naopak, nesrovnatelnější   pár  abys pohledal.

A přece, proč je  ten obraz tak naléhavý? Jsem přesvědčena, že to má co do činění  s nezbytností, s jakou se vytváření domu děje. Po nezbytnostech se neptáme, nezbytnosti nezpochybňujeme.  Vyrůstání domku z hlemýždě odpovídá v průběhu psaní  evokaci, vytahování a  vyvolávání všeho, co je po ruce, všeho uloženého, přivtěleného, co sídlí v skrytu ještě bez výrazu, bez jazyka nebo jazykově chudé coby potenciál. Působením představivé síly, chuti tvořit a zvědavosti, jež je srovnatelné s působením  světla při fotosyntéze, vzniká  z anorganické, neurčité hmoty něco smyslově  uchopitelné a – ze zásady -  životné.  Právě tato radikální proměna, která ve svém  estetickém  vyústění dospívá k jazyku, příběhu, zvuku a rytmu, je smyslem dění. Pokud by  vycházelo jenom z  recyklace, bylo by pouhou  multiplikací, nikoli  umocňováním  a transformováním  výchozí látky.  Proto je otázka po autobiografičnosti (otázka častokrát kladená, otázka  autenticity  založené pouze na  biograficky založených faktech) tak zastaralá:  román, báseň, povídka, to není jen suma svých přísad, nýbrž  usouvztažnění  látky a  jazyka, jež není  reverzibilní, odvoditelné, nýbrž je  od okamžiku  svého   nástupu  v podstatě monolitní.

Text je jako hlemýždí domeček, má tvar, strukturu,  genezi (rekonstruovatelnou) a účel, nikoli však vysvětlení. Je chápán.   Takže psaní není nic jiného než  anticipování a materializování  chápání, o jehož předmětu a nezbytnosti  čtenář nic neví, dokud  se nezavrší výsledek. Nejde tedy o odpovědi na  palčivé otázky nebo nově postavené otázky. To, co vytváří  román, povídku, báseň, to, na čem se měří  zdařilost díla, nelze  pochopit předem.  Toto chápání,  tento prožitek, tento úžas čtenář a autor sdílejí.

2. Lecture

V interview pod názvem  „Hrdinové tréninku“  byla  horolezkyni  Marriettě Uhdenové   v listu Süddeutschen Zeitung položena otázka: „Jak se učíte   trasu  výstupu?“

Odpověděla: „To je vlastně také trénink, Francouzi  pro to mají slovo ‚lecture‘.  Člověk se trasu musí naučit číst. (…)  Při horolezectví si na rozdíl od takového tenisu člověk nemůže dovolit chybu.  Neboť by buď ztratil příliš mnoho sil, nebo rovnou ze stěny spadl.“

Shledávám  toto  stručné vysvětlení  úžasně  objasňujícím a pouze nahrazuji  slovo „horolezectví“ slovem „psaní“.  Co je tak prekérní, co se musí zdařit a nedovoluje velké korektury (samozřejmě nemluvím o  naprosto nezbytném redigování), je v podstatě   vytvoření  kongruence trasy – virtuálního, latentního, dosud nenapsaného textu -  a skutečného  podmanění  skály, respektive  ztvárnění materiálu – v obojím případě nejde o nic jiného než  o osvojení dosud nezpracovaného tvaru.

„Lecture“  by tedy  byla ta část psaní, jež spočívá v nepsaní, bez níž by se však k napsání nedospělo a která, jakmile  se jednou napsané už definitivně  vyčlení, nenabízí ideální cestu univerzální.  Jinými slovy: Neexistují  okliky k textu, vždycky je jen jedna cesta a ta je vždy už nedílnou součástí tvorby  textu.

Mentální anticipací tvorby se tedy musí dosáhnout  toho, že se  do  zákrytu uvedou dvě věci, z nichž jedna  striktně vzato vůbec není a druhá ještě není.  Daný je pouze materiál, který má být psaním  podmaňován, tvarován -  ovšem i ten vyjeví  svou povahu teprve  tehdy, jakmile se ozřejmí  (jazykové)  směřování.

Stejně jako výstupky  na skále je psaní vytvářeno jazykem a samo jej také vytváří: rozhodování  o jednotlivých krocích  závisí stejně  na  struktuře a kvalitě materiálu jakož i  na  vlastních prostředcích: Zručně?  Riskantně? S ohledem na jistotu? Každá část výstupu, každý spisovatelský výstup vyžaduje   sklon k dobrodružnosti, oddanost, schopnost plánování  a koncentraci. Zápas s jazykem, ke kterému v průběhu psaní dochází,  není  diktátem nýbrž dialogem – předjímání vrcholu,  základ fikce,  je do jisté míry předem  vyjednáno.

Čím hladší je skalní stěna, tím větší je výzva. Nejnepatrnější rýhy, které po sobě zanechali předešlí horolezci a k nimž každý přidává své vlastní, slouží jako  místa zastavení.  Stejně je tomu s jazykem: Píšící autor bojuje s hermetismem jazyka (což nemusí nutně znamenat nepřístupnost; také se může jednat o pravý opak,  přílišnou přístupnost, konfekčnost),  pátrá po slovu, jež si nezbytně   vyžádá  slovo další a tak dál.  Kontura díla odpovídá kontuře skály, ale  ozřejmí se  teprve  popisem. A ten začíná jako  čtení, „lecture“.

3. Sen

Nemívám často sny, lépe řečeno, zřídkakdy si své sny vybavím.  Ale pokud ano,  zůstávají  jakoby  rozptýlené v atmosféře  značné části  následujícího dne, kolorují  jej  pastelově, či křiklavě,  záleží na  povaze snu.

Jeden sen ale zůstal, vyvstal  docela zřetelně z nicoty  jako  řeč. Byla to věta:  „Kdo chce  získat kořist,  vydává se na hon, nebo na číhanou.“

Probudila jsem se s touto větou na jazyku. A od té doby je  výstižným shrnutím  úvahy, potýkající se s otázkou  různých   psacích temperamentů. A jako všechny syntézy, které jsou k něčemu,  také tato věta  zkracuje  komplexní a nepřehledný  tvar  do stručného,  vesměs praktického formátu. Já patřím  mezi číhající. K úspěšnému  vyčíhání  kořisti samozřejmě patří  dobré maskování. To zase předpokládá, že se člověk co možná nejméně odlišuje  od svého okolí. Mé okolí je, ne,  má účast  náleží  všemu každodennímu, nenablýskanému, neokázalému.  Maskování není převlek, nýbrž blízkost, dokonce emfatická blízkost. Ta se dostavuje  bez  náročné přípravy:  stačí  mít uši a oči otevřené. Za každou nepatrnou větou, za každou  zašedlou omítkou, za každým unaveným pohledem prodavačky v pokladně se může  nacházet  třpytivá zlatá žíla, která  vede jako doutnák k výbušné  náloži. Nenásleduje  fatální exploze, jen ta pravá  věta. (A ta má jistěže  výbušnost)  Stav číhání  se jen čistě  vnějším  způsobem  podobá rozjímání, ve skutečnosti je  to ale  dlouhý moment  nejvyššího napětí, ve kterém se musejí nacházet  v naprosté rovnováze  sebezapření a sebevědomí.  Pokud převáží první,  budete se bez výběru vrhat po všem, převáží-li druhé, kořist neuvidíte. Totéž se dá samozřejmě říct o lásce, snad právě proto hraje láska  v koncertu literatury  basso continuo.

A co  se takto, po dlouhém čekání, vystaví  zostřenému, zbystřenému  zraku a sluchu, je jato, vtěleno, pohlceno: „Corpus/corpse2.“

Lovci postupují zcela jinak; kořist koncipují, pracují s nárysy a předběžnými větami,  lov strukturují. Jsou to výpiskáři, fanatici  fakt, jejich štěstí spočívá v pohybu. Hodnota kořisti narůstá  se stupněm obtížnosti  jejího dosažení – dlouhé cesty, těžko dostupné archívy,  tenká dokumentace.  Půvab dosud  neznámého, ale  již brzy  přisvojeného uvolňuje jazyk, náhle  člověk mluví mnoha jazyky; tvaruje neznámo, dobývá území pokryté neznámými stopami.  Kořist je vyslíděna jako cizí těleso, které se ve zpracování textu, jež  zdaleka předchází  zpracování  elektronickému, učiní  tělesem   osvojeným.

Při číhání čas plyne, při  honu se čas vynakládá.

Na konci každého příběhu  stojí – bezpochyby -  full stop  - nejkrásnější  americké větné znaménko.

O něm chci, o něm ještě budu snít.