Rozklad těla (Žít už ne!)

Jak život v oblibě míti,
        když neznám smysl svého bytí?
Zkoušet pro lásku jen žíti
        bývá často ošidné.
Míříme vždy osaměle
        do Smrti náruče vřelé.
Ruku v ruce s nudou, bídou
        můj život stejně uplyne.
Proč dávat radost ostatním,
        když každý z nich pak zahyne?
Žít v pochybách, už nikdy ne.

Proč jen tělo mé je zdrávo,
        proč jen na život mám právo?
Tisíce nemocných lidí
        než já touží žíti víc.
Proč necením žádné klady,
        nevnímám života vnady?
Každé štěstí vyprchává -
        žádné štěstí - jenom nic.
Pak jen slzy dlouho máčí,
        slzy dlouho máčí líc.
Život v slzách a nic víc.

Kde jsou pádné argumenty,
        proč žít život bez pointy?
Jediný konečný cíl je
       přežít do dalšího dne.
Proč se trápit žitím dlouhým?
        Práškama či lanem pouhým
přivolám jen konec, který
        stejně jednou nastane.
Dívám se do budoucna, kde
        vidím to, co nastane.
Rozklad těla a víc ne.

Vidím tam hrob v zanedbání,
        zarostlý na teskné stráni,
a nevzhledně na kameni
        jméno mé je napsané.
Už jen chladnou tvrdou hlínu
        kypří tělo v hrobu stínu.
Ač živí půdu dosyta,
        i tohle brzy ustane.
Nepatří už tělu jméno.
        Snad duši kdesi ztracené.
Byl jsem živ a teď už ne.