Les nářků

Lesy ... Jsou zkrátka plné neznámé energie..

MOMENTO CITO MORS VENIT
(Ve chvíli přijde rychlá smrt)
Horatius

Slunce vyhasínalo. Zapadlo za horizont a vleklo s sebou rudý šat z červánků. Mraky prosakovaly karmínovou krví jeho záře a na růžovém nebi vykreslovaly purpurové obrazce z nadýchaných obláčků. Vítr oněměl. Slova, která s sebou nesl zmizela nevyslyšena ušima, kterým je nesl. Pak všechny barvy zmizely - svět zešedl a potemněl.
Tábor utichl. Těch pár lidí, kteří se ještě cachtali v nedalekém rybníku, už skoro nebylo ani slyšet. Všechna rádia zmlkla a dala tak dostatek prostoru cvrčkům a nočnímu ptactvu - ti toho okamžitě využily. Cvrkání cvrččích samečků se tak pochmůrně neslo přes pole a mýtiny až k táboru a dál přes rybník, kde ještě k námluvám kvákaly žáby. Pro romantiky učiněná nádhera - pro nás další z tajemně chladných večerních nocí v tropicky úmorných dnech.
Ve dne se teploty houpaly kolem 38°C ve stínu a tak jsme podobně jako zvířata v poušti ožívali po soumraku. Vzduch voněl nedalekými lesy a rybníkem (který nám skýtal útočiště před sluncem ve dne) - a samozřejmě buřtíky, které jsme opekáli uprostřed rozžhavené výhně ohniště.
Pět se jich otáčelo nabodnutých na kovových vidlicích - olizováno oranžovými jazyky plamenů. Buřty se pomalu křivily v grimasy, které jsme jim nožem vnítily do těl, a tak se na nás v ohni šklebily a ksichtily ve své bizarní podivnosti, přičemž do ohně prskaly vroucí tuk. V poryvech větru se dým otáčel kolem dokola a obíhal podél vnitřku kamenitého kruhu až vybíhal vysoko do vyhaslého nebe, kterému začaly panovat hvězdy a sám měsíc.
„... pak mu projela čepel hrudí a on naposledy vydechl.“ zarezonovala mi v uších poslední věta Milanova příběhu. Všichni jak jsme zde jsme byli pro, když dostal nápad, abychom si vyprávěli tyhle „hrůzostrašné“ příběhy. Tedy souhlasilo nás jen pět z deseti ... celkem chabé, ale i to zdravé jádro se dokázalo skvěle bavit. Milan si vybral příběh o člověku s démonem uvnitř sebe-sama, jenž se svého proklétí dokáže zbavit pouze svou vlastní sebevraždou. Roman i Petr hltali příběh s vykulenýma očima, přičemž buřty na jejich vidlicích klesaly níže a níže do ohnivé pece.
„Fajn příběh-“ řekl Petr a bezmyšlenkovitě zasunul držadlo vidlice mezi kolena a celý buřt položil na velký krajíc chleba, přicemž jej ovíval druhou rukou, aby rychleji ochladl.
Ostatní stále jen tiše točily vidlicemi v ohni a očekávali koho si Milan vybere jako dalšího vypravěče. Očima přeletěl přes čtyři shrbené postavy u ohně. Naše tváře se s plápolavými plamínky měnily v bezduché obrazy a Milanovi už se téměř zdálo jakoby to jediné, co z nás viděl byly hlavy. Bez těl pomalu se pohybující v tichu a tmě ozařované kolísavým slábnoucím plaménkem.
„Tak co třeba ... Honza ?“ řekl a vidlicí ukázal směrem ke mně.
Všichni zvedli hlavy a s upřeným poledem přitakali - Petr měl tváře nafouklé od toho jak žvýkal chleba a tak místo souhlasu jen cosi zamumlal.
Chvíli jsem se zamyslel nad tím, co jim vlastně budu vyprávět - když v tu chvíli mi před očima vyvstal obraz pár let starého novinového článku a hrůznou fotografií. Zamyšleně jsem si promnul unavený obličej a vyčaroval na něm grimasu tajemného rozčarování.
„Stalo se to jen půl kilometru odsud - autobus ČSAD vezl děti z dětského tábora kolem tohohle rybníku.“ rukou jsem ukázal přes klidnou hladinu k zářícím oknům domů na druhé straně. Ve všech trochu zatrnulo - avšak nepřestávali mě sledovat ani jíst.
Pokračoval jsem.
„Řidič se však pod vlivem mikrospánku neudržel na vozovce. Autobus se převrhl o svodidla a po několika otočkách skončil několik metrů od břehu, pohřben bublající hladinou zakalené vody.“
Udělal jsem vypočítanou pauzu, abych si mohl ukousnout ždibec chleba. Kluci poslouchali.
„Nikdo to tenkrát nepřežil, a pokud by nějaký očitý svědek či pamětník mohl vyprávět, určitě by vám vyproštěný autobus popsal jako zmuchlaný kus natřeného kovu. Když záchranáři vyprošťovali těla netajili se svými pocity. Někteří to psychicky nepřenesli přes srdce a zhroutili se. Řidiče a některá těla, která neuvízla pod sedadli nebo byla rozřezána utrženými kusy kovu vyplavil proud na druhé straně rybníka - tedy přímo zde.“ opět jsem se odmlčel a ukázal ruku do rákosí, které se jemně pohupovalo ve vánku.
Lehce mě zamrazilo v zádech - otřásl jsem se.
Dým z táboráku ztmavl a vyhoupl se ještě výše. Oheň v ohništi ochladl.
Jirka prohrábl šedé uhlíky jednou z nepoužívaných vidlic a donutil některé z nich opět rozžehnout do žluta - ani to však více tepla nepřineslo. Chlad s sebou nesl cosi tajemného.
Při pohledu na rákosí se Roman zamyslel a podotkl, že cosi podobného opravdu kdysi zaslechl. Nepřítomně jsem pokýval hlavou a pokračoval.
„Stalo se to na den přesně dnes. Mnoho lidí ty malé oběti uctívá pokládáním věnců na hladinu.“
Jirka se nevědomky otočil - sakra pomyslel si - měl pocit, že cosi blýskavého pluje po hladině.
„Říká se, že duše těch mrtvých byly uvězněny pod hladinou a nemohly ven. Tak je unášel proud až k tomuhle břehu...“ opět jsem se odmlčel, abych skousl něco k snědku. Kluci už dojídali své buřty s chlebem - ohniště však stále udržovali.
„... a na tomhle břehu je pak do svých kořený nasákly okolní stromy a lesy...“
Při pohledu na stromy, které se kolem nás v nevraživém rozpoložení tyčily, mi opět přeběhl mráz po zádech. Jejich rozeklané haluze se tyčily nad našimi hlavami jako široké pařáty. A zdálo se mi, jakoby nám snad hrozily - možná jsem řekl víc než měl kdokoli vědět...
„To je pěkná blbost !“ podotkl Petr.
Jen jsem se usmál - nejsem totiž zrovinka velký vypravěč, takže jsem nad tím jen mávl rukou.
„Jen ho nech, ať to dovypráví...“ houkl Milan a s bradou opřenou o hřbet ruky sledoval plápolající plamínky.
„Fajn - mě ale neodkladně volá příroda, takže...“ zdvihl se a zrychleným krokem se vydal za chatky a dál k okraji lesa.
**
Petr tak daleko ještě nebyl. Nikdy jsme do lesa nechodily - maximálně na pláž, zaplavat si nebo jít se posilnit do nedaleké koliby. Vlastně ho to trochu zamrzelo, když šel po kamenité cestičce.
Kochal se rozmanitostí úštěcké krajiny a tahle procházka se mu začala zamlouvat.
Cesta vedla podél posečeného pole a stáčela se dál k temnému obzoru. Měsíc v úplňku naštěstí cestu osvítil dostatečně, takže si s sebou nemusel brát ani baterku. Už z dálky, ale viděl tmavé špičky stromů, kterýma světlo neprošlo. Byly jako černá díra hltící vše kolem - neprostupné.
Moc nepřímýšlel kam jej nohy nesou, jen si přál být dost daleko na to, aby neslyšel ten pitomej příběh od Honzi. Kdo to kdy slyšel, aby stromy vysávaly duše z vody. Plácl se rukou přes čelo a pokračoval dál. Viděl jak se cestička zakusuje mezi nízký porost křovin obklopený stromy.
Sledoval je pečlivě, ale nic - vůbec nic - na nich mu nepřipadalo divné.
Žádná vysátá duše - namýtal pořád pro sebe - nic takovýho přece neni !
Šel proto dál. Dokonce si vyhlédl jeden ze stromů, který chtěl pomočením označkovat.
„Určitě ti to nebude vadit že ne kámo..?“ zažertoval polohlasně.
Rozepl si zip kalhot a pomočil silné kořeny táhnoucí se podél jeho nohou jako hadi.
Pak přišlo slabounké bubnování. Petra to zarazilo - otočil se, ale nikoho a nic nezalédl.
Bubnování se neslo tiše - příliš tiše, než aby dokázal zjistit odkud vychází. Zvuk bubnů se rozléhal mezi stromy i pařezy - nesl se dál a dál. Nesl se podobně jako stín. Proléval se mezi kmeny a celý les halil do temného, měsícem neprostupného šatu.
A pak se najednou ono bubnování ustálilo v jednolitý rytmus a Petrovi došlo, že to nejsou bubny, co slyší - nýbrž tlukoucí srdce.
Přestal si být jistý, zda je to jeho srdce nebo ne. Chvíli mu připadalo, že onen zvuk přehlušil všechny zvuky v okolí. Teď už se stromy Petrovi nezdály zase až tak nevinné a obyčejné. Jejich větve se jako temné pařáty skláněly nad zemí a snažily se znepříjemnit průchod všemu, co by se pokusilo narušit klidný chod lesa.
Strom, u kterého Petr močil se s praskotem dřeva zhoupl - nejen větve či listy, ale celý. Kmen se najednou vydul a chvíli se zdálo, jakoby uvnitř něco zazářilo. Petr zamžoural oslepeně proti kůře. Ta se chvíli zmítala a bublala až se z ní vynořila tvář.
Tvář se vším všudy - oči, nos, ústa - ba i obočí se krčily v dřevěném obličeji jako obraz ze špatného morbidní filmu. Petr udělal několik váhavých kroků vzad. Cítil jak se vše kolem něj pohybuje. Jak se půda pod jeho nohama vzdouvá, jak se stíny kolem něj shlukují, jak vrže dřevo.
Oči toho stromu se otevřely. Byly jasné - zářily po moci, ale byly kalné a bolavé. Cosi uvnitř bylo raněno... Petr ty oči sledoval. Sledoval každý jejich pohyb snažíce se přijít na to komu patří.
Příběh o duších ve stromech mu už nepřipadal tak ... hloupý.
Ale věřit se mu také nechtělo.
Tvář v kůře zamrkala a otevřela ústa - hodně do široka, až to Petrovi připadalo neskutečné - slova, která však měla vyjít nevyšla. Namísto toho se kolem Petra odkudsi vynořily jiné stromy. Některé menší, jiné vyšší - s roztaženými haluzemy a větvovitými drápy - a s dětskými tvářemi.
Smály se - laskavě a dětsky ...
**
„... a pak se ty stromy roz-“ cosi mi skočilo do řeči.
Byl to křik. Zběsilý, bolavý a neutichající. Okamžitě jsme všechno zahodily a vyběhli k místu, kde jsme ztratili Petra z dohledu. Napadlo nás jediné - následovat cestu. Utíkali jsme seč nám nohy stačily, ale nic zvláštního jsme neviděli.
Roman s Jirkou volali Petrovo jméno - ale odpovědí nám bylo pouze hučení lesa a cvrkot cvrčků. Pomalu se zvedal vítr a ze stínů čišel chlad.
Dostávali jsme strach - ne z okolí, ale z toho křiku. Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal.
„Tohle je pěkně blbej fór.“ začal situaci okamžitě osočovat Roman.
Trochu nemístně jsem zasýčkoval, že by to vtip být nemusel. Na to jsme zrychlili ještě víc.
Cesta končila někde mezi nízkým křovým, která strážila trojice majestátných bříz a něco co mohl být buk. V šeru noci a stínech, které skrze větve vrhal měsíc, to vypadalo hrozivě. Popravdě ani mně ten příběh na odvaze příliš nepřidal. Při pohledu na ty stromy jsem cítil jak slábnu. Jak se mi podlamují kolena, jak mi po čele teče studený pot ... třásl jsem se. A zimou to nebylo.
Jirka vytáhl zpoza opasku malou baterku. Uchopil jí opatrně do ruky a stiskem tlačítka rozzářil okolí. Pomalu přejížděl po kamenech na zemi, pak po trávě, nízkém křoví a po ... krvi ... Krvi !!
Krev, krev, krev
„Můj ty Bože !“ vykřikl Roman a při zjištění, že mu křoví ošlehalo kolena krví se zakolébal a upadl na kolena. Pohled zblízka mu nepřidal - ruce měl položené v krvavém slizkém cosi. Bylo to masité a lesklo se to ve svitu Jirkovy baterky. Seběhli jsme se kolem.
Jirka zdvihl baterku a posvítil po okolí - mezi koruny stromů, na větve a kmeny. Otupěle zůstal stát - téměř bez hnutí. Klečeli jsme u Romana a snažili se jej dostat zpět na nohy, když mi Jirka zaťukal na Rameno.
Zdvihl jsem hlavu a pohlédl výše.
Křik z mého nitra kupodivu ven nevyšel. Nosem s mi dral pach masa a krve, stejně jako zatuchlé moči a hniloby. Očima jsem přeskakoval z jedné větve na druhou. Sledoval jsem rozvěšené Petrovy údy. Potrhané na kusy. Kusy vlasů, střev - jedna paže a noha tvořily bizarní X a obě oči na nás civěly z výklenku, které si jako hnízdo kdysi možná připravoval datel. Spodní čelist s kompletním chrupem vysela převrácená přímo před Jirkovým nosem. Lebka po částech rozvěšená ve větvých. Kusy kůže a cév pokrývaly kůry stromů a pátěř stočená jako útočící kobra ležela u kořenů stromu.
Na tvář mi kápla krev.
Sledovali jsme tu dábělskou galerii a pod nohama se nám začala vydouvat půda.
Pak přišlo slabounké bubnování. Všechny nás to zarazilo - otočili jsme se, ale nikoho a nic jsme nezalédli. Bubnování se neslo tiše - příliš tiše, než abychom dokázali zjistit odkud vychází. Zvuk bubnů se rozléhal mezi stromy i pařezy - nesl se dál a dál. Nesl se podobně jako stín. Proléval se mezi kmeny a celý les halil do temného, měsícem neprostupného šatu.
Stromy začali zářit a jejich tváře se šklebily našemu konci.

O čtyři dny později
Tomáš se na dovolenou těšil jako malé dítě. Jeho manželka a děti si své také užily, a tak se rozhodl vzít je s sebou na Úštěk. Tábor „Pohoda“ se mu proto zdál nejpříhodnější. Byl blízko lesa, rybníka a jeho oblíbené koliby. Navíc tu byly chatky levné a prostorné - a co víc, pláž tu byla prázdná a on si potřeboval odpočinout od civilizace.
Moc to potřeboval.
Jeho postarší Ford se kodrcal po cestě až k bráně. Byla stejně jako celou noc otevřená a tak projel až na „náměstí“ mezi chatky. Panovalo tu ticho. Přesně jak si to přál.
„Počkej tu zlato, vyřídim to, zatím vyndejte kufry.“ řekl své manželce.
Vystoupil z vozu, ruce v bok a kochal se krásou krajiny. Na druhé straně rybníka lidé skotačily, ale tady po nich nebylo ani vidu ani slechu. Nu což.
Vyšel směrem, kterým zahlédl nápis „vedoucí tábora“. Byla to skoro stejná chatka jako ty ostatní kolem. Jen veranda byla o něco prostornější.
„Haló ? Je tu někdo ?“ zavolal.
NIC
„Haló ?“ opakoval.
Do toho se pustili i jeho čtyřletá dvojčata - papouškovali Haló tak vehementně, že je musel třikrát okřiknout, než přestali.
Otočil se k Petře, své nedočkavé manželce, a zakroutil hlavou.
Přes její rameno si všiml, že zde stojí několik vozidel, že v protější chatce je pověšené prádlo.
Někdo tu přece být musí.
Když se otáčel zpět všiml si malé prosklené skříňky, kam se připichovali novinky o dění v táboře. Udělal nejistý krok vpřed. Došlápl na zpola ztrouchnivělá prkna - zavrzalo to.
Sledujíc novinové ústřižky zažloutlé letním sluncem putoval jeho zrak přes tábornický řád a požární řád až se dostal ke kusu velmi narychlo sepsaného papíru. Jeho nepřesné, odrbané strany nasvědčovali, že jej někdo prostě odkudsi odtrhl a bylo mu jedno jak moc hezky to bude vypadat. Písmo, psané červenou fixou, na něm bylo rozetřesené - občas hraničící s nečitelností.
Stálo tam: „Dnes večer se ztratila pětice táborníků - zítra ve 12.00 vyrazí několik skupin k lesu. Obáváme se nejhoršího.“
Pod tím byl podpis vedoucího tábora s tři dny starým datem.
Tomáš se otočil směrem k lesu. Vzhlédl k vysokým břízám - zdálo se mu jakoby se pohnuly. Zafoukal jemný vánek a měl pocit jakoby slyšel bubny...

---