Jen já a noc IV.

"Panebože!” zamumlal doktor, který stál ve dveřích. ”Kriste!” nevěřícně pozoroval bezvládné tělo.

“Doktore…”, zašeptal jsem, “musíte mi pomoct!”

“Zůstaň, kde seš, zmetku, policajti už jsou na cestě!” zasyčel na mě doktor vztekle.

“Pane doktore…já …já nevím, co se to se mnou děje”, řekl jsem lítostivě. Třásla se mi brada.

Pustil jsem zápěstí mrtvé. Sesunula se na zem.

“Říkám ti, zůstaň…” opakoval doktor.

“Ale, doktore…” řekl jsem s úsměvem, “…ztratil jsem na chvilku nervy. Snad se kvůli tomu na mě nezlobíte.” blížil jsem se pomalu k němu s rukama nahoře.

“Ty zasranej hajzle, ani se nehni!” křikl bojácně a nervózně se podíval do chodby. “Jdou si pro tebe! Jdou si pro tebe!”

“Jsem nemocný. Pomožte mi, prosím. Musíte mi pomoct!”

Cítil jsem, jak se potí. Viděl jsem lesklé kapky, které se mu objevily na čele. A opět ta nádherná vůně strachu. Sledoval jsem, jak otáčí hlavu do chodby, jak na někoho cosi křičí a mává a ukazuje směrem do pokoje a jak se na mě triumfálně dívá, jak si myslí, že už je v bezpečí.

Omyl.

Vymrštil jsem se a chytil ho za zátylek. Má rychlost mě samotného překvapila. Jeho však více. Stačil jen vypísknout a pak se ozvalo hlasité křupnutí a on jako loutka spadl k zemi.

Okamžitě jsem se otočil, dvěma skoky byl u okna a otevřel jej. Vůně noci. A země čtyři patra pode mnou.

Do místnosti skočili tři policajti, každý pistoli v ruce.

“Stůj!”

Skočil jsem na parapet.

Zasáhly mě tři střely.

Hrudník.

Rameno.

Břicho.

Chtěl jsem se zachytit okenního rámu. Ale byl příliš daleko.

Vypadl jsem z okna ven do noci. Letěl jsem vzduchem a ani nevykřikl. Dopadl jsem na zem a jediné, co jsem slyšel, byl zvuk mých drcených kostí.

(pokračování)