Písmák "Prokletý básník" Georg Büchner
Revolucionář, vědec, spisovatel – tím vším byl německý dramatik Georg Büchner (17. 10. 1813-19. 2.
Maloměstská "elegie"
Gabriel García Márquez – Kronika ohlášené smrti, Odeon, Praha, 2005
Gabriel García Márquez (nar. 1927), držitel Nobelovy ceny za literaturu (1982), autor románů Sto roků samoty, Podzim patriarchy a celé řady dalších próz, bezesporu patří knejvýznamnějším a také nejznámějším latinskoamerickým, španělsky píšícím spisovatelům. Vjeho útlé novele Kronika ohlášené smrti zroku 1981 jsou přítomny prvky typické pro žánr detektivky – vražda, pachatelé zločinu i jejich motiv – přesto se pro ni podobné označení nehodí. Nejenže se o zločinu a jeho okolnostech čtenář dozvídá již na prvních stranách, ale vražda samotná zde hraje roli vedlejší, má vrámci knihy spíše ilustrativní funkci.
Postmoderní mísení žánrů v románech Miloše Urbana
Netajím se tím, že mám pro spisovatele Miloše Urbana velikou slabost, přesto jsem nečetl všechna jeho díla – dokonce si troufám tvrdit, že se mi poštěstilo přečíst právě ta nejlepší – počítám mezi ně romány Sedmikostelí, Hastrman a Stín katedrály. Přiznávám, že ktomuto výběru mě nevedly ani tak důvody „racionální“ podpořené kritickými ohlasy té či oné knihy jako spíše pohled ryze subjektivní. Zkrátka mě nelákají ani texty stojící na pomezí umění a vědy (Poslední tečka za Rukopisy), ani politické romány (Paměti poslance parlamentu), ani rádoby mystifikací doprovázená erotická literatura (Michaela). Výše zmíněnou trojicí románů jsem však byl naprosto uchvácen.
Tak to chodí ...
Tak to chodí …
Jan Balabán – Možná že odcházíme, Host, Brno, 2004
Do rukou se mi dostalo dílo ostravského spisovatele Jana Balabána (nar. 1961), autora knih Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Český beran (2000) a Kudy šel anděl (2003). Prozatím posledním vydaným titulem tohoto autora je soubor dvaceti kratších povídek (v průměru 5-10 stran), který nese název Možná že odcházíme a vynesl Balabánovi nominaci na cenu Magnesia Litera 2004 vkategorii Próza.
Ačkoliv se jedná o tematicky bohatou sbírku textů, zdá se mi, že alespoň některé znich bychom do společné škatulky zařadit mohli, a také se o to hned pokusím.
...
…
Pohladil jsem vlasy,
vlasy černé, lesklé a kudrnaté,
klubko ebenových hádků.
Návrat
Město se uložilo ke spánku. Prázdnými ulicemi se proháněl chladný vítr pohrávající si se špinavými útržky starých novin. Začalo sněžit. Arnošt se vracel zhospody.
Mistrovství starého Bernharda
Mistrovství starého Bernharda
Thomas Bernhard – Staří mistři, PROSTOR, Praha, 2004
Ve svém článku „Proč chodit do Divadla Komedie. “, uveřejněném vminulém čísle Lokální anestézie, se Petr Vácha mimo jiné věnuje i hře Staří mistři, napsané podle stejnojmenného románu rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda (1931-1989). Jelikož jsem voblasti divadla ještě větším laikem než na poli literárním, netroufám si zmíněné představení jakkoliv hodnotit, sám za sebe však mohu říci, že jsem jím byl zcela uchvácen. Proto jsem ke knize Staří mistři přistupoval svelkým očekáváním - a Bernhardův román jej beze zbytku naplnil.
Matka jako smysl života je nesmysl
Matka jako smysl života je nesmysl
Elfriede Jelineková – Pianistka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004
Není na škodu, že se zde scházejí recenze na Staré mistry a Pianistku, neboť jejich tvůrci mají mnoho společného. Elfriede Jelineková (nar. 1946) je totiž vedle Thomase Bernharda dalším z nejznámějších kritických hlasů (uměleckého) Rakouska. Oba mají hudební vzdělání, oběma jsou vlastní moralismus, sarkasmus a radikální postoje, oba lze vřadit mezi spisovatele tzv.
ostatní "já"
Nikdy jsem nebyl ten typ člověka, kterého všichni rádi vidí, žádná zábava mu není cizí a pro vtip nikdy nechodí daleko. Na druhou stranu - k těm, kteří jdou takříkajíc proti proudu, mám také dost daleko. Kráčím si po své úzké šedé cestě samoty a nedívám se ani vpravo, ani vlevo, ani za minulostí se neohlížím, ani do budoucnosti nehledím.
Jsem slepec, který se sám připravuje o zrak - zavírám totiž oči před největším kazem našeho světa - před lidmi.
pět ...
Jeden, dva, tři, čtyři, pět - pět
medvědů kráčí temným lesem.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět - pět
postýlek čeká v malé chaloupce.
Zápisky
Ztěžka jsem se posadil a skrz slepené oči se rozhlížel po pokoji. Na podlaze se válelo několik prázdnejch flašek a masivní železnej popelník ležící uprostřed toho nepořádku se ztrácel pod horou nedopalků. V prostorný místnosti nebyl jedinej kus nábytku, ksezení sloužily velký polštáře rozházený po zemi. Škvírama mezi zataženejma závěsama do pokoje pronikaly ostrý sluneční paprsky.
(smích) apod.
rozhovor s Arnoštem Hrobníkem, 8. 7. 2004, nejmenovaná literární kavárna
R (reportér), AH (Arnošt Hrobník)
R: Lidé vás znají jako mladého spisovatele, který již svým prvním dílem (novela Neboj se a vem si) výrazně zčeřil klidné vody české literatury posledních let. Jak samotný název napovídá, významnou roli ve vaší knize hraje mnohdy tabuizované téma drog mezi mladistvými.
DENÍK aneb Pocta nepřekonatelnému Woody Allenovi
Ráno jsem se opět probudil. Moje pokusy zemřít bezbolestně ve spánku stále selhávají. Jak se má zabít člověk, který se bojí krve, bolesti a vneposlední řadě i smrti. Můj kocour se nezdarům svého pána jen tiše směje pod vousy.
Trnitá cesta šílenství
Díval se na plynoucí řeku, od jejíž třpytivé hladiny se odrážely paprsky odpoledního slunce, a na okamžik zapomněl na všechna trápení, nenaplněné touhy i na svou samotu. Svět se na krátkou, až příliš krátkou chvíli skládal pouze zmodrostříbrné stužky vinoucí se od jednoho obzoru kdruhému a mladíka sedícího na jejím břehu. Pak se slunce, neberouce ohledy na zasněného chlapce, schovalo za oblaka, strhlo řece její líbivou masku a voda se opět zbarvila dohněda. Mládenec smutně svěsil hlavu a obličej svodnatýma očima, nápadným nosem a úzkými rty se ztratil pod záplavou dlouhých, jako smola černých vlasů.
Jedeme autobusem
Asi každý zvás už někdy při své cestě odněkud někam použil jako dopravního prostředku autobus. A pokud jste udělali podobnou chybu vzimním období, jistě dáte mým následujícím slovům za pravdu.
Ke své smůle patřím mezi ty, kteří jsou na tento způsob dopravy odkázáni pravidelně, jsem tedy příslušníkem oné politováníhodné skupiny obyvatel dojíždějících za prací nebo do školy. Poznáte nás už na první pohled, kromě pejskařů a vracejících se flamendrů se totiž jako jediní couráme po městě vbrzkých, dalo by se říci až nekřesťanských, ranních hodinách.
Noc plná vzpomínek
Za oknem stál starý muž, šedivou hlavu opřenou o chladné sklo. Čerstvý bělostný sníh zakryl pravou tvář špinavého města a tvrdé linie okolních budov zjemňovalo měkké světlo pouličních lamp. Prázdnými ulicemi se proháněl mrazivý vítr, strhávající ze stromů poslední zbytky zežloutlého listí. Příroda se ukládala k zimnímu spánku, Arnošt však usnout nedokázal.
Za blbost se platí
Posadil jsem se na zasněženou lavičku a v šeru zimního podvečera krátce zazářil mihotavý plamen. Dneska je úplněk, čerstvý, neposkvrněný sníh se hezky třpytí a hrobové ticho liduprázdného sídliště ruší jen můj sípavý dech.
“Ahoj,” ozvalo se vedle mě. Leknutím jsem poskočil a na sněhu zasyčela upuštěná cigareta.
Pohřební ...
Pohřební …
Stál jsem tam a díval se, jak do země ukládají rakev. Za tichého doprovodu vážné hudby ji spomocí lan pomalu spouštěli čtyři urostlí muži. Byla to luxusní rakev, ze vzácného dřeva, celá černá spozlacenými držadly. Ale nebožtíkovi to nejspíš bylo jedno.
Stařenka POD KONĚM
Stařenka pod koněm
Prodíral se hustým chumlem zpocených těl. Každou chvíli do někoho vrazil, někdo ho odstrčil nebo o něco klopýtl, ale nevzdával se a pomalu si klestil cestu vpřed. Už poněkolikáté se podíval na hodinky. Měl zpoždění.
Snílkovo procitnutí
Zadrnčel zvonek, dveře označené jmenovkou pí. Dvořáková se otevřely a dovnitř vešel mladík vlekoucí objemnou nákupní tašku.
„Ahoj Arnoštku, copak mi neseš,“ přivítala ho súsměvem starší korpulentní dáma vžupanu a růžových pantoflích, sprošedivělými vlasy pevně staženými do drdolu.
„Dobrý den, paní Anno.
podzimní deprese
I.
Podzim když se kvapem blíží,
čas nočních můr a splínů,
strach za námi se tiše plíží,
Arnoštův příběh
Jednoho zamračeného podzimního rána se městem, které proslavila skupina YoYo band, spisovatelka Marie Majerová a kvalitní (leč levná . ) ocel, rozlehl křik novorozeněte. Arnošt, honosící se jménem po svém pradědečkovi a tudíž ne právě moderním, mohl prožít celkem šťastný a spokojený život, nebýt jedné postarší učitelky na základní škole. „Nic vživotě nedokážeš, jsi úplné budižkničemu,“ pravila mu ledovým hlasem, tváříc se přitom jako zlá víla sudička.
Kam se ztratila víra?
Nemáme – Kam se ztratila víra.
Nemáme. Kdybych měl psát o všem, co dnes lidé nemají, byla by ztoho přinejmenším kniha. Ale já jsem se rozhodl napsat pár svých postřehů o víře vdnešním světě.
Vězeňská epizodka
Vězeňská epizodka
Ozval se skřípavý zvuk zrezivělých pantů a pevné dubové dveře se otevřely. Do dlouhé chodby, topící se dosud ve tmě, pronikly teplé sluneční paprsky a spolu snimi dovnitř vešel vysoký muž oděný vkožené kazajce a plátěných nohavicích, srudou kápí na hlavě. Vjedné ze svých svalnatých paží svíral hořící pochodeň a vdruhé držel chrastící svazek klíčů. Zavřel za sebou bytelné dveře a vykročil směrem kželezným dvířkům na opačném konci chodby.
Ve špatnou dobu, na špatném místě
Ve špatnou dobu, na špatném místě
Nad černou masou města svítil jasný měsíc. Na střechách domů ležel třpytivý poprašek čerstvého sněhu, předzvěst blížící se zimy. Nikde ani živáčka, ale přeci … po chodníku kráčel osamělý chodec , jeho kroky se hlasitě rozléhaly tichou ulicí. Na okamžik se zastavil, všeru zazářil mihotavý plamen .
Ranní zklamání
Když se Albert onoho květnového nedělního rána probudil ve své posteli, s údivem zjistil, že zde neleží sám. Současně s tímto vjemem
se o jeho rozespalou pozornost ucházel i nepříjemný pocit v ústech
a la popelník politý pivem se svou nerozlučnou přítelkyní třeštící hlavou. Kolik podobných mučivých probuzení již zažil, kolikrát se dušoval, že tentokrát s pitím a kouřením definitivně skončil. Počítat taková předsevzetí ani nemělo smysl.
Rybičky
Bolí mě nohy. Proč. Protože mám nové střevíce. Jsou drahé a hezké , ale těsné.
Nesmrtelný rytíř
Slunce právě zapadalo nad nehostinnou krajinou , když se na rudém obzoru objevil černý obrys jezdce. Na stárnoucí tváři válečníka poznamenané množstvím jizev, které propůjčovaly cizímu muži přísný vzhled, byly patrné známky únavy. Také jeho výstroj byla značně opotřebovaná – šaty z kvalitní látky, ale mnohokrát spravované, otlučená přilba, rezavějící kroužková košile, meč s odřenou rukojetí a zprohýbaný štít v jezdcově levici. Každý zkušenější bojovník by ale pochopil, že to nejsou známky špatné údržby, ba naopak – že svědčí o častých bojích a šarvátkách, kterými neznámý jezdec vítězně prošel.