Nechť je celý tento text i názvem.

   Proč mi říkáte, že je zhola zbytečné pokoušeti se uhasit věčný plamen!
Nemáme tu snad jen ohně, které se snadno rozšíří!
Existují vody jako takové, které se vylejí z koryt řek, které skončí na věky
věků v jezerech a vysokohorských nádržích!
Rozhodl jsem se uhasit plamen, ale nechci k tomu využívat druhých!
Pokud bych takto myslel, nikdy by se oheň nevzdal své síly!
To proto Vám také píši v metaforách!
To proto oheň plane jako má duše!
A já si nepřeji předávat své zlozvyky a neřesti druhým!
Nepřeji si ani utonout v ledovém jezeře v  horách!
Znáte snad Vy něco mezi ohněm a vodou!
Něco jako oblak páry, něco jako změna stavu!

    V malém d řevěném domku hospodaří dívka, co nezná školy jako takové.
Učí se vařit, sbírat lesní plody, chytat ryby do ruky, utíkat před medvědem,
i před včelami, které ztratily svůj domov.
Otočí plynovým vařičem, škrtne sirkou o škrtátko a s rutinou kuchařky v pro
nás poněkud nezvyklých podmínkách utišuje plamen sirky a dává ruku stranou
před tím novým - modrým, který se objevil nad plotnou.
( z toho já měl vždycky strach, ve svých představách )
Na to žádné knihy nejsou!
A přírůčky jsou příliš jednoduché, než aby se z nich něco více dozvěděla.
Jak utrhnout borůvku, aniž by pustila svou šťávu?
Jak přesvědčit rybu, aby se  nechala chytit? - aby neuplula?
Jak přesvědčit medvěda, že ona není tou pravou kořistí? - jak přesvědčit
včely?
Nad modrým plamenem se svět prohýbá a sklání a ona ho přikreje hliníkovou
nádobou, až po okraj naplněnou vodou.
Přikryje jí plechovým táckem, ale po pár okamžicích tácek padá na podlahu a
z kastrolu uniká pára až pod střechu.

   Svařuje pod vysokým ocelovým stropem, který je však jen z krouceného
plechu.
Na očích má starou masku, staré sklo, aby mu plamen oči nevypálil.
Na rukou nosí zčernalé rukavice.
Svařuje kastroly a vařiče, né z hliníku.
Dává je chudým.
Vezme kus čehosi ohlého, připomínající jen vzdáleně jakékoli ucho,
přiloží ten kus k nádobě a zapne plamen.
Občas si odpolivne a nebo děravou střechou dostane se dovnitř náhlý déšť.

   Sedí kolem ohniště, nemůžu tu teď ještě mluvit o ohni.
Je jich více.
A už nyní hledí do spálené země, která je ohraničena kulatými kameny,
co odolávají žáru.
Jeden z nich se sehne pod strom, otrhá z něho staré suché větvičky -
chrastí,
přidá pár připravených polínek.
Ostatní ho sledují, občas se otočí jiným směrem, zaposlouchají se do
mistrovské hry a zpěvu ptáků,
všimnou si koček, které tak rády motají se kolem ohňů.
Ale dnes to bude všechno bez jídla a pití.
Jeden z nich se sehne k hromádce dříví a zapálí ji.
Nejdříve se rozhoří chrastí a poté plamen přeskočí k úzkým, sluncem
vysušeným polínkům.
Teď již všichni hledí do ohně, jen do ohně.
Občas zvednou svůj zrak k nebi a nevědí, že žijí před tisíci lety.
Každé polínko k nim promlouvá délkou svého života,
kterou oni počítají délkou času.
A když se rozpadne, stanou se z něho řeřavé uhlíky a poté uhasne, zčerná a
je lehké jako korek,
přidají další.
To už ale ne a ne chytit.
Přijedou až za rok.
Snad tu ještě bude!