Ikaros

“Dámy a pánové,” pronesl nadšeně reportér “jsme nyní svědky významné události. Za pár okamžiků začne Ikaros svůj let k Alfě Centaury.

Ikaros je loď vybavená experimentálním světelným motorem, který umožňuje let rychlostí světla. Posádka této lodi byla vybírána pomocí náročných testů. Zájemců byly desítky, ale nakonec byli vybráni tři muži, nejlepší ve svých oborech. Jsou to kapitán Pavel Valouch, pilot Zdeněk Suchý a biolog Roman Kalach. Tato tříčlenná posádka bude během letu v hibernaci. Budou probuzeni jakmile Ikaros doletí ke svému cíly, nebo pokud se vyskytnou komplikace, se kterými si nebude počítač schopen poradit. Jejich úkol je prozkoumat systém Alfy Centaury a také vyzkoušet světelný pohon v praxi.

A už je to tady, za několik sekund loď odstartuje a vydá se na svoji pouť, která bude trvat osm let. Počítejte se mnou: 3. 2. 1. start.”

Kolem lodi se najednou ukázalo množství záblesků a loď poté zmizela pozorovatelům z dohledu. Její cesta právě začala.

Ikaros zvolna letěl zpět k Zemi. Těch osm let strávených ve vesmíru se podepsalo na jeho vzhledu. Původně lesklý povrch byl kosmickým prachem obroušen do matného svitu. Trup byl místy promáčknut, což byl důsledek několika střetů s drobnými meteory. Tyto drobnosti ale neměly vliv na funkci lodního počítače. Stále bezchybně propočítával cestu zpět, kontroloval větší objekty, které by mohly loď ohrozit a také monitoroval zdravotní stav posádky.

Jakmile se loď začala přibližovat ke sluneční soustavě, začal počítač, přesně podle svého programu, vysílat standardní identifikační kódy. Očekávaná odpověď ale nepřišla. Zkusil znovu projet všechny frekvence. Na všech ale bylo odpovědí jen mlčení. Počítač proto spustil krizový program, který spočíval ve vypnutí světelného motoru a probuzení posádky.

“To je jen reakce na dlouhý spánek v hibernaci,” odpověděl mi Roman Kalach, náš biolog. “Mimochodem Pavle opakuješ se, naprosto stejnou otázku jsi položil, když jsme se probudili v systému Alfy.”

“Však ty taky Romane,” odpověděl jsem s úsměvem. “Pokud si pamatuji správně, tak jsi mi odpověděl naprosto stejnými slovy.”

“Ano, tvoje paměť funguje, jako vždy, bezvadně.” Zareagoval, taky s úsměvem na tváři, Roman. A vzápětí pokračoval. “Konečně jsme doma. Byly jsme na místech, která dosud žádný člověk před námi neviděl a vrátili jsme se zpět, abychom o nich mohli vyprávět. Jsme hrdinové.”

“Na tvém místě bych počkal, než začneš otevírat láhve se šampaňským,” řekl najednou, dosud mlčící, Zdeněk Suchý, náš pilot. “Počítač vypnul světelný motor a to znamená, že jsou nějaké problémy.”

“To snad ne,” pronesl jsem lehce zmateně. “Cesta k Alfě proběhla naprosto bez závad, co se sakra mohlo stát cestou zpět.”

“Půjdeme do řídící místnosti a tam to zjistíme,” řekl prostě Zdeněk.

Dveře do řídící místnosti zasyčely a otevřely se. Je to místo, kde můžeme, v případě potíží, převzít řízení. Také je zde centrální přípojka na počítač, díky které může každý, pokud zná přístupový kód, komunikovat s počítačem. Jsou zde tři křesla. To vepředu patří Zdeňkovi. Zde najdeme ruční ovládání světelného motoru a řízení. Křeslo uprostřed patří mě, kapitánovi. Zde můžu, díky komunikaci s počítačem, zjistit prakticky cokoliv, co si zamanu. A křeslo na boku patří Romanovi. Zasedl jsem na svoje místo a automaticky vyťukal kód. Z počítače vyjely vyžádaná data, které nás informovaly o situaci.

“Jsme jen několik hodin letu od naší sluneční soustavy. Počítač začal standardním postupem ohlašovat náš přílet. Na žádné frekvenci se ale nedočkal odpovědi. Proto nás vzbudil,” oznámil jsem výsledky svých zjištění.

“A nemůže jít prostě o nějakou poruchu?” zeptal se Roman.

“Jeden kanál možná, dva těžko, ale všechny frekvence? To je víc než nepravděpodobné. Něco se muselo stát.” Byl jsem nucen Romanovi oznámit, možná tvrději než jsem chtěl, závěry počítače. “Mohli základnu opustit, ale nenapadá mě jediný důvod proč. I když, za osm let se toho mohlo stát hodně. Však uvidíme.”

Otočil jsem se směrem na pilota a řekl. “Zdeňku, zapni zase světelný motor a odpilotuj zbývající cestu. Jakmile budeme na dohled základny Ares, tak mi dej vědět.”

“A já se zatím podívám, jak tu cestu přežily vzorky z Alfy,” řekl Roman a vydal se do laboratoře.

“Proboha, co se tady stalo?” porušil jako první ticho Zdeněk. Základna tu sice byla, ale zbyly z ní jen ruiny. Domy byly polorozbořené a ochranná clona, která měla budovy chránit před vlivy marťanského podnebí byla úplně zničená.

“Vypadá to, jako by ji někdo napadl,” okomentoval ten pohled Roman.

“Ale kdo?” zeptal se Zdeněk.

“Snad to časem zjistíme. Zdeňku, změň kurz a zaleť k lunární stanici Zeus! Chci se podívat, jak to vypadá tam.” Rozkázal jsem, přestože jsem již instinktivně tušil, co tam najdeme. “A zachováme rádiový klid.”

“Proboha proč?” zeptal se mě zmateně Roman.

“Jen pro jistotu,” odpověděl jsem mu, “Nechci na nás zbytečně upozorňovat, aspoň do té doby, než zjistíme co se tady stalo.”

Jak se Ikaros přibližoval k měsíci, ukazoval se nám stejný obrázek jako na Marsu. Všechny komunikační satelity na orbitu byly zase zničené. A čím víc jsme se blížili k místu, kde měla stát základna Zeus, tím víc se nám ukazovaly známky destrukce.

“Zase ruiny,” pronesl jsem, jakmile se před námi ukázaly zbytky stanice Zeus. “A určitě bychom zde našli stejné stopy, jako na Marsu. Co se tady mohlo sakra stát?”

Jak se Ikaros přibližoval více k Zemi, tak by se napětí v místnosti dalo krájet. Všichni jsme čekali, jestli nalezneme stejné známky destrukce, jako na Marsu a měsíci. Proto, když začala blikat kontrolka spojení, tak se nikdo z nás, samým překvapením, nemohl ani pohnout. Nakonec jsem ji ale zmáčkl a z interkomu se ozval hlas: “Ikare, zde kontrolní středisko. Přejděte prosím urychleně na souřadnice 160/100. A pospěšte si prosím, není moc času.”

Zapnul jsem vysílač a dožadoval jsem se vysvětlení. “Kontrolní středisko, proč si máme pospíšit a na co není moc času?”

Odpověď zazněla v zápětí: “Ikare, všechno vám vysvětlíme. Napřed ale přejděte na zaslané souřadnice. Rychle než bude pozdě.”

Oblékli jsme si skafandry a vyrazili směrem k hangáru. Jakmile jsme se v jedničce pohodlně usadili, tak jsem zmáčkl startovací tlačítko. Počítač zapnul motory a modul lehce vystartoval z Ikara. Řídil počítač a tak jsme si mohli pohodlně užívat výhled. Po několika minutách letu modul lehce dosedl na přistávací plochu. Vysvlékli jsme se ze skafandrů a vyšli ven.

Jakmile jsme vyšli, čekalo nás nepříjemné překvapení. Stálo zde asi deset vojáků, kteří na nás mířili pistolemi. Než jsme ale stihli cokoliv říct, tak k nám přistoupil vysoký muž v uniformě a omluvně pravil: “Promiňte nám prosím toto přivítání, ale musíme se přesvědčit, že nepatříte k vetřelcům.” Následně přistoupil ke každému z nás a odebral nám pár mililitrů krve. Jeden z těchto vzorků následně vložil do podivné krabice. Podíval se na její obrazovku. Jakmile se rozsvítila zeleně tak si hlasitě oddech. Stejný postup opakoval i u dalších dvou vzorků. U obou se též rozsvítilo zelené světlo.

Nyní, již klidný, mávl na vojáky a ti okamžitě složili zbraně. Přistoupil k nám a pravil: “Ještě jednou se omlouvám za toto přivítání. Museli jsme si ale být jistí, že to jste opravdu vy. Vetřelci totiž dokážou dokonale imitovat člověka. Jediné, co je může odhalit je právě krevní zkouška. A tou jste úspěšně prošli.” Muž se najednou chytil za hlavu a pravil. “Vždyť já jsem se vám vůbec nepředstavil. Jmenuji se Petr Jaroš a jsem zástupce plukovníka Pavlise. To je velitel celé této základny.”

Následoval jsem jeho příkladu a pravil: “Těší mě, já jsem kapitán Valouch, toto je pilot Suchý a tento muž je biolog Kalach.”

“A nyní mě následujte do zasedacího sálu. V něm se koná porada, která vám nepochybně odpoví na všechny vaše otázky.” Zástupce Jaroš se vydal směrem k zasedacímu sálu a my ho následovali. Cestou nám povídal o životě na základně a o jejich bojích s Amidy, tak se jmenovali oni vetřelci.

Lidé v zasedacím sále byly hlavně vysoko postavení důstojníci. Napřed nám všichni nadšeně poblahopřáli, za úspěšné otestování světelného motoru. A také za naše výzkumy na Alfě. Polom jsme ale museli přistoupit k vážnějším věcem. Pohodlně jsme se usadili a nějaký kapitán začal mluvit.

“Pánové, několik let po vašem odletu byla situace víceméně beze změn. Vědci se snažili o objev nadsvětelného motoru a lidé spolu stále vedli drobné šarvátky. Ale pátý rok se situace drasticky změnila. Naše satelity totiž zaznamenaly, že do naší soustavy vstoupila mimozemská loď. Vypukly nadšené oslavy, jak se ale ukázalo, tato radost byla předčasná. Loď vůbec nebrala naše pokusy se s ní spojit na vědomí a čluny, které jsme jí poslali naproti, byly okamžitě zničeny. Začalo nám pomalu docházet, že tato loď nejspíš nemá přátelské úmysly. Definitivně nám to potvrdilo zničení základen Ares a Zeus. Začali jsme se připravovat na obranu, ale tyto přípravy vůbec nestačily. Loď proletěla naší obranou, jako by vůbec ani neexistovala, a přistála v Austrálii. Odtud začali Amidi útočit. Vyhrávali každou bitvu tak dlouho, než se nám podařilo získat část jejich technologie a pochopit ji. S její pomocí jsme se mohli účinně bránit a začít Amidy zatlačovat. Dnešní situace je taková, že Austrálie je pod jejich přímou kontrolou, ale z ostatních světadílů je pomalu vytlačujeme. Teď ale předám slovo doktoru Klugovi, aby vám něco řekl o samotných Amidech.”

Kapitána vystřídal postarší muž v bílém plášti. “Napřed bych vám rád ukázal, jak takový Amid vypadá.” Jakmile toto dořekl, ukázala se před námi projekce podivného tvora. Celé jeho tělo bylo tvořeno leskle černým krunýřem. Měl podivně tenké končetiny a jeho oči stříbrně zářily. “Tak toto je Amid. Nevíme z čeho se tito tvorové vyvinuli, ale stavba těla ukazuje na možný hmyzí původ. Nyní začneme od shora.” Z projekce onoho tvora se okamžitě oddělila hlava, která se ihned rozdělila na několik částí. “Jak vidíte, tak mozek těchto tvorů je několikanásobně složitější než náš. Je také bohatě prokrven a cévní spoje umožňují několikanásobně vyšší dodávku kyslíku, než je tomu u nás. Oči tohoto tvora jsou překryty stříbřitě svítícím víčkem. To slouží jak filtr, který chrání jejich oko před příliš silným světlem a zároveň funguje jeko zesilovač, když je světlo zase moc slabé. Jejich zrak tedy musí být velmi citlivý. I zbytek jejich vnitřního ústrojí je poměrně zajímavý. Kůže z onoho černého chitinu je výtečně chrání a tak, i při zdánlivě křehké schránce, jsou velmi silní, rychlý a odolní. Trávicí soustava je uspořádána takovým způsobem, že tento tvor je schopen vydržet dlouhou dobu bez potravy. Nevíme sice jak dlouho, ale určitě dost. Jednoduše řečeno, je to dokonalý válečný nástroj na zabíjení.” Doktor všechna svoje tvrzení dokládal projekcemi oněch částí, o kterých mluvil.

“Musím uznat, že to jsou opravdu nestvůry. Ale pokud jsem správně pochopil předcházející výklad, tak začínáte ty potvory zatlačovat,” pravil jsem a čekal, kdo a jak zareaguje.

Onen doktor odešel a místo něj přišel plukovník. “To je pravda, teda aspoň donedávna byla. To co vám teď řeknu je pokládáno za přísně tajné. Podle informací od našich špehů jsme zjistili, že Amidi na své základně v Austrálii shromáždili obrovský potenciál zbraní, techniky a živé síly. Pokud toto vrhnou do boje, tak postupně budou moci ovládnout všechny kontinenty. A my jim v tom nebudeme schopni zabránit. Proto potřebujeme vaši pomoc.”

“Naši?” podivil jsem se. “Jak vám my můžeme pomoci? Vždyť Ikaros není ozbrojen.”

“Nemáte sice žádné zbraně, ale váš světelný pohon by mohl způsobit explozi asi tak pětkrát větší, než naše nejsilnější atomovka. Proto se vás ptám, byly byste ochotni svoji loď nechat narazit do jejich základny? Uvědomte si, že byste tím zachránili celé lidstvo od zotročení. Pokud jim totiž zničíme jejich velitelské centrum, tak je už bude jednoduché porazit.” Plukovník se na nás významně podíval a čekal na naši odpověď.

“Podíval jsem se na svoje přátele a čekal, jestli některý z nich se zatváří odmítavě. Jelikož jsem žádný náznak nesouhlasu v jejich obličejích nezaznamenal, tak jsem se rozhodl: “Ano, rádi vám pomůžeme. Sice tím zničíme jedinečný kousek technologie, ale současně tím zničíme i ty tvory. A to je přijatelná výměna.”

“Bude tu jen jeden problém,” ozval se najednou Zdeněk. “Počítač má zabudovaný ochranný program. Jakmile zaregistruje v cestě objekt, který by mohl Ikara zničit, tak se mu vyhne, nebo začne brzdit. Přemostit tento obvod bude trvat dost dlouhou dobu.”

“Je toto váš jediný problém?” zeptal se onen plukovník. Když jsme mlčeli, tak pokračoval: “Naši nejlepší lidé vám budou k dispozici. Hned zítra se do toho pustí. Teď už je ale pozdě. Můj zástupce Jaroš vás odvede do vašich pokojů. Pánové, přeji vám příjemný odpočinek.”

Na ta slova všichni vstali a začali se rozcházet. K nám přistoupil náš starý známý Jaroš a řekl, ať ho následujeme. Vedl nás s jistotou někoho, kdo tohle místo zná jako své boty. Nakonec nás přivedl ke třem dveřím.

“Toto jsou vaše pokoje. Všechny tři jsou naprosto stejně vybavené. Pokud byste s nimi byli nespokojení, tak mi dejte vědět a já se pokusím najít něco, co by vám mohlo vyhovovat víc. Přeji vám dobrou noc.” S těmito slovy se s námi rozloučil.

Roman Kalach dokončil prohlídku svého pokoje a jeho vybavení. Byl přímo nadšen, když objevil vanu. To bylo něco, co mu v Ikarovi chybělo. Sonická sprcha sice nebyla špatná, ale ten požitek, když se může pomořit do horké vody, mu přece jenom nahradit nemohla. Proto začal okamžitě vanu napouštět a připravovat se na koupel. V hluku napouštění vany úplně přeslechl sykot otvíraných dveří. Když se proto otočil a spatřil zástupce Jaroše, byl docela překvapen. “Copak tu děláte, pane Jaroši, něco jste tu zapomněl?” pravil zvědavě.

“Vlastně ano,” odpověděl mu Jaroš. “Nechal jsem naživu několik mizerů, kteří by mohli zhatit naše plány.” Jakmile to dořekl, začal se měnit. Kůže mu ztmavla a končetiny se mu ztenčily a protáhly. Obličej se mu podivně zdeformoval a jeho tělo se všelijak zkroutilo. A oči mu začali stříbrně zářit. Roman se okamžitě snažil utéct ke dveřím, ale ten tvor byl rychlejší. Uchopil Romana jako pírko a jediným úderem mu přelomil páteř.

Vyšel jsem ze svého pokoje a rozhodl jsem se, že se trochu podívám po základně. Když jsem u dveří pokoje, který si vybral Roman, uslyšel zvuky, které jsou charakteristické pro napouštění vany, jen jsem se usmál. Romanovi stížnosti na toto téma byly v době, kdy jsme zkoumali Alfu, doslova na denním pořádku. Najednou jsem ale zaslechl něco, co nemělo s napouštěním vany nic společného. Zcela určitě to byly zvuky zápasu. Urychleně jsem otevřel dveře. To co jsem za nimi vyděl mě opravdu vystrašilo. Uprostřed pokoje stál tvor, kterého jsem dnes viděl na projekci. V rukách držel nehybné Romanovo tělo a házel si s ním jako s míčem. Podíval se na mě svýma stříbrnýma očima, upustil Romanovo tělo a rozběhl se směrem ke mně. Bleskově jsem proto skočil zpět na chodbu a zavřel dveře. Rychle jsem je zablokoval a vyhlásil poplach.

Ochranka přiběhla bleskurychle a jakmile jsem jim popsal, co jsem viděl, tak neváhali ani okamžik. Zaujali klasickou formaci a otevřeli dveře. Uvnitř stál Roman a hned se zeptal, co se děje. Jakmile ale spatřil mě, tak se začal měnit a rozběhl se směrem k ochrance. Ti začali okamžitě pálit a rozstříleli ho na kousíčky. “Sbohem příteli,” zašeptal jsem tiše a rychle jsem se otočil, abych to nemusel vidět. Cítil jsem, jak se ve mně mísí smutek ze ztráty přítele a nenávist k těm tvorům. Zašel jsem do svého pokoje a nevěděl, jestli mám něco zničit, nebo se prostě zhroutit a začít brečet. Tak jsem si jen sedl do křesla a nechal vzpomínky, aby mě postupně zaplavily. Slzám, které mi přitom vytryskly, jsem se nijak nebránil.

Po asi tak deseti minutách jsem ale musel přestat, protože se mezitím na základně strhnul poprask. Plukovník Pavlis svolal mimořádnou poradu a tak jsem se rychle vydal do zasedacího sálu. Zdaleka jsem ale nepřišel jako poslední. Ještě chvíli po mém příchodu se do místnosti trousili rozespalí majoři a kapitáni. Všichni podstoupili, pod přísným dohledem ochranky krevní test. Když už jsme byly konečně všichni, tak jsem zdlouhavě vypovídal, co jsem viděl v Romanově pokoji. Členové ochranky pak dodali ještě několik svých vlastních postřehů.

Když jsme všichni skončili, tak se slova ujal plukovník Pavlis. “Pánové, je to zlé. Jak se tomu amidskému špehovi sem podařilo proniknout již intenzivně zkoumá doktor Klug. Je tu ale závažnější problém. Nevíme jestli stihnul svoje krajany informovat o Ikarovi. Musíme proto počítat s tím, že jim řekl všechno a my jsme tak ztratili moment překvapení, a proto teď musíme jednat rychle.” Plukovník se otočil na mě a pravil: “Kapitáne, můžete zajistit, aby Ikaros byl na akci připraven již zítra?”

“Na to se musíte zeptat pilota,” odpověděl jsem a zároveň jsem se otočil na Zdeňka. Ten okamžitě spustil: “Původně jsem sice říkal, že na přemostění toho bezpečnostního obvodu budu potřebovat několik dní. Večer mě ale napadla jiná možnost. Pokud mě necháte na přípravy několik hodin, tak Ikaros připravený bude.”

“To je výborné,” zaradoval se plukovník Pavlis. “Dodáme na Ikara několik našich bomb, abychom měli jistotu, že ta amidská základna bude opravdu zničená. Zítra to tedy spustíme.”

Té noci jsem nespal klidně. Rozebíral jsem svoje rozhodnutí použít Ikara jako zbraň pořád dokola. Hledal jsem něco, co mi mohlo uniknout, ale nenacházel jsem nic. Aniž bych to tušil, tak Zdeněk měl podobný problém. Řešil sice něco úplně jiného než já, ale spát mu to taky nedalo. Nakonec jsme ale oba dospěli ke stejnému závěru. Že jiná cesta není.

Od rána panoval na základně mumraj. Moduly létaly mezi Ikarem a základnou. Z Ikara odvážely naše vzorky a zpět zase vozily všelijaké bomby. Zdeněk si mezitím hrál s počítačem a přemosťoval obvod. Když byl poslední vzorek odvezen a poslední bomba přivezena, tak pravil: “Už to skoro mám, ještě asi tak deset minut a Ikaros může vyrazit.”

“Výborně jakmile skončíš, tak naprogramuj počítač a odleť odsud,” řekl jsem a vyrazil k modulu. Po přistání jsem okamžitě odešel do letového střediska. Jakmile jsem vešel, tak jsem zaslechl Zdeňkovu zprávu: “Je to hotový, ještě nastavím kurz a můžeme jet.”

Plukovník Pavlis řekl do mikrofonu jednoduchou větu: “Spusťte to!”

Ikaros se začal pomalu vzdalovat na souřadnice, ze kterých měl vyrazit proti amidské základně. Když se ale od něj pořád neodděloval modul začalo mi to být podezřelé, a tak jsem si vzal mikrofon a zavolal: “Co se děje? Proč jsi ještě neodstartoval?” Jeho odpověď mě doslova přikovala na židli.

“Všechno funguje tak jak má. Jen jsem musel vyřadit počítač, protože jinak bych nemohl navést Ikara na tu základnu. Tak to musím odpilotovat ručně.”

“Proto ani neodejdu. Aspoň si můžete být jistí, že Ikaros opravdu zasáhne svůj cíl. Sbohem kapitáne, bylo mi ctí, že jsem vás poznal a že jsem mohl pod vámi sloužit.”

“Nedělej to,” chtěl jsem říct, ale selhal mi hlas. Uvědomil jsem si, že jakmile se Zdeněk pro něco rozhodnul, tak ani samo peklo mu v dosažení toho cíle nemohlo zabránit.

Mlčky jsem stál a sledoval, jak Ikaros zapnul světelný pohon a vyrazil směrem k Zemi. Protivzdušná obrana vetřelců nestihla zareagovat a Ikara zastavit. Výsledná exploze byla obrovská.

V letovém středisku zavládlo ticho. Já se zmohl jen na jednu myšlenku. “Napřed Roman a teď i Zdeněk. Mí nejlepší přátelé jsou mrtví.” Plukovník Pavlis ke mně zezadu přistoupil, chytil mě za rameno a soucitně pravil: “Váš přítel byl hrdina a já se osobně postarám, aby jeho čin nebyl zapomenut.”

“A jste si jistí, že toto byla jediná základna, která vás mohla ohrozit? Nerad bych, aby oběť mého přítele byla marná,” zeptal jsem se zvědavě.

Na moji otázku Plukovník Pavlis ihned odpověděl. “Ano jsme si jistí. Toto byla jediná základna těch tvorů, která nás mohla ohrozit. Teď, když je zničená, tak nám nic nestojí v cestě. Brzy ovládneme tuto planetu celou. Těch několik zbývajících lidských opevnění již snadno porazíme.”

Polekaně jsem se otočil. To co jsem viděl mě doslova zmrazilo hrůzou. Plukovníku Pavlisovi začala černat kůže a protahovalo se mu tělo. Podíval se na mě svýma stříbrnýma očima a škodolibě pravil. “Jedině tahle lidská základna nás mohla ještě ohrozit. Tím, že jste ji zničili, jste nám prokázali opravdu velkou službu. Proto vám, jménem všech Amidů, velmi děkuji.”