OLIVY

Jednoho dne jsem dostal chuť na olivy. Co vám mám povídat, prostě se mi zachtělo dát si ty malé nakládané olejnaté peckovičky v moderním odstínu zeleně či elegantně černé, dozrálé na malebných subtropických stromech, které tak utěšeně rostou, kvetou a plodí u azurově modrozelenkavého moře pod paprsky jižně hřejivého slunce za osvěžujícího povívání vlahého vánku… A zmiňovaná touha se ozvala s nesmírnou naléhavostí. V samoobsluze jsem dlouho stál a přemítal před regálem plným skleniček, konzerv i igelitových balíčků se španělským i řeckým, zeleným i černým obsahem bez pecek, s mandlemi, s papričkami… Nakonec jsem si k pokladně odnášel protáhlou skleničku plnou černých oliv, a hned, jak jsem vyšel z obchodu, jsem odšrouboval víčko, abych okusil kýženou pochoutku. Neodradil mě ani neočekávaný slaný pach připomínající nasbírané mořské škeble, které jsme před uložením do kufru zapomněli umýt. Bylo to… hnusné, nechutné, odporné… zkrátka fuj. Tahle chuť mi opravdu nesedla. A v tom okamžiku jsem pochopil sílu a kouzlo obrazotvornosti. Jenom má vlastní představivost přiřkla olivám punc neobyčejné delikatesy, který nezdolně trval až do prvního ochutnání, vytouženého okamžiku, jehož přitažlivost se rozplynula zároveň s poznáním skutečného stavu.