Soud

“To je zas bude dneska den. Mám tolik práce a vůbec nevím jak ji všechnu stihnu. Musím si to nějak rozmyslet.” Tyhle a ještě další myšlenky mi toho rána probíhaly hlavou. Zamyslel jsem se tak hluboce, že jsem vůbec nevnímal okolí. Výsledkem bylo, že jsem vstoupil do křižovatky na červenou a přijíždějící auto to již nestihlo ubrzdit. Pískot pneumatik mě sice ze zamyšlení vytrhnul, ale než jsem stihnul jakkoliv zareagovat, obrovská síla mě vyhodila do vzduchu. Pak jsem cítil jen obrovský tlak po celém těle. Zvláštní bylo, že jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo, že lidé, kteří tvrdí, že se vám v podobných situacích promítne během jedné vteřiny celý váš život, lžou. Trvalo to nejméně vteřiny dvě. Pak už jsem jen vnímal, jak se mi tváře okolo stojících osob postupně zamlžují.

Najednou jsem se ocitl v podivné místnosti. Vedly do mí jen jedny dveře, ale mohl bych přísahat, že jimi jsem určitě nevešel. Dvě okna do místnosti pouštěly světlo, ale vůbec jimi nebylo vidět ven. Na parapetu stálo několik květin, z nichž většina měla květy překrásných barev. Na stěnách vysely různé obrazy, většinou reprodukce děl od známých malířů. Uprostřed místnosti stál stůl a dvě židle. Na stole bylo několik drobností – držák na tužky, poznámkový blok,… Byla to prostě typická kancelář, ale já vůbec nevěděl, jak jsem se sem dostal a co tady dělám.

Najednou se dveře otevřely a dovnitř vešel postarší muž s kufříkem, oblečený ve značkovém  saku šitém na míru, a pravil: “Zdravím vás pane Majere. Jsem váš obhájce. Prosím posaďte se, abychom mohli začít probírat váš případ.”

“Cože? Jaký obhájce, jaký případ? Laskavě mi vysvětlete, co se to tady děje. Je to snad nějaký špatný vtip?” vyjel jsem na něj vztekle.

Muž se jen usmál a začal vysvětlovat: “Začneme tedy od začátku. Pane Majere, vy jste mrtvý a toto je místo, kde vaše duše projde soudem, který určí, kam má jít dál.”

Když jsem strávil tuto novou skutečnost, mohl jsem se ptát dál. “Takže tady se rozhodne, jestli půjdu do nebe, nebo pekla?”

“A to děláte pokaždé, když někdo zemře?” zvědavě jsem se zeptal. “To teda musíte mít opravdu hodně práce.”

“Ale vůbec ne,” odpověděl mi s úsměvem. “Většina lidí, kteří zemřou, jdou hned dál. Jejich špatné, či dobré skutky převažují natolik, že soud není potřeba. Pouze několik jich má dobro a zlo v rovnováze. Potom je to na nás. Vy pro ta místa, kam se duše dostanou, máte označení nebe a peklo. Někdo jiný zas třeba světlo a temnota. Pro nás nejsou názvy důležité. Proto vždy používáme ty názvy, které používá dotyčný. A pokud vás to zajímá, tak tato kancelář, já, soudní síň či soudce byly vybrány z vaší mysli. Všechno tady je přesně podle vašich představ. Jiný člověk na vašem místě by tady zažil něco úplně jiného.”

“Dal jste nám to vy sám,” odpověděl mi tajemně.

“V okamžiku smrti vám, jak vy říkáte, proběhl před očima celý váš život,” začal vysvětlovat. “Tím jste nám dal všechno, co jsme potřebovali. Nejenom, že jsme nám ukázal, jak to tady má vypadat, ale dal jste nám i seznam všech svých činů. Z tohoto seznamu bude soud vycházet.”

“Máte ještě nějaké otázky?” Když viděl můj odmítavý posunek, tak pokračoval. “Tak se tedy můžeme pustit do vašeho případu. Řeknu vám na rovinu. Seznam vašich špatných činů těsně převažuje ty dobré. Budeme mít opravdu hodně práce. Váš hlavní úkol u soudu bude vysvětlovat svoje činy, proč jste je udělal a podobně. Tak si to teď hezky všechno probereme.”

Můj život jsme probírali dlouho, ale protože pro mě přestal být čas důležitý, nemůžu říct jak. Mohla to být klidně hodina, nebo i století. Bylo ale zajímavé rozebírat některé mé skutky s odstupem času. Tehdy se mi zdálo, že to co dělám, je nějak důležité. Nyní jsem ale zjistil, že ve většině případů to bylo jen plýtvání časem. Mohl jsem se sice vymluvit, že jsem byl tehdy mladý a nerozvážný, ale tomu bych nejspíš nevěřil ani já sám, natož ostatní. Stejně je to zvláštní, jak se lidské pořadí důležitosti časem mění.

Když už se zdál být můj obhájce spokojený, tak se rozhodl, že vyrazíme do soudní síně. Vyšli jsme ze dveří a šli dlouhou chodbou. Občas jsme sice míjeli nějaké dveře, ale já jsem nějak věděl, že nikam nevedou. Sešli jsme ze schodů a pokračovali pořád dál. Na konci chodby byly velké dveře. Že to jsou ony jsem poznal okamžitě.

Soudní síň byla, jak jinak, typická soudní síň. Stěny zde zdobily jen vlajky a znaky mojí vlasti. Bylo tu několik lavic pro návštěvníky. Zely ale prázdnotou, protože jsem nerad řešil cokoliv důležitého před více lidmi, než bylo nutné. V popředí byla dvě místa pro obhájce a žalobce. Úplně v předu se vyjímal stůl pro soudce. Byl mohutný a člověk musel pocítit úctu před člověkem, který za něj zasedl. Bokem k tomuto stolu bylo místo pro mě, souzeného a svědka současně.

Soudce vešel v zápětí. Byl to mohutný muž, kterému začali na spáncích již bělet vlasy. Byl zamračený a v jeho tváři byla vepsána přísnost. “Škoda, že jsem si nikdy nepředstavoval nějakou dobře rostlou soudkyni,” pomyslel jsem si ironicky. “Holt jakého soudce jsem si udělal, takového mám.”

Po soudci vešel do místnosti žalobce. Vypadal jako mladší verze mého obhájce. Jejich podobné obličeje mě odsuzovaly z nedostatku představivosti. Stejně to byla zajímavá trojice. Soudce vzbuzoval respekt, obhájce důvěru a žalobce opatrnost. Všichni se rozešli ke svým místům a tak jsem následoval jejich příkladu a posadil se.

Soudce se na mě podíval a pronesl: “Pane Majere, jste seznámen se všemi aspekty vašeho případu?”

“Ano ctihodnosti,” odpověděl jsem prostě.

Soudce se nyní podíval na obhájce a žalobce a zeptal se jich. “Je obhajoba a obžaloba připravená?”

“Ano ctihodnosti,” odpověděli oba skoro současně.

Soud byl opravdu zajímavý. Žalobce poukazoval na všechny mé zlé skutky a v mých dobrých se snažil hledat všelijaké sobecké pohnutky. Obhájce se mu v tom snažil bránit, ale měl opravdu těžkou práci, protože můj život nepatřil k těm nejlepším. Lhát jsem ani nezkoušel. Nejen že tyhle bytosti znali celý můj život, ale měl jsem i podezření, že kdybych se pokusil v něčem zalhat, tak by to okamžitě zjistili. Tohle taky určitě nebyl jejich první případ. Pomalu jsem začal přemýšlet jaké to asi bude v pekle. “Aspoň mi tam nebude zima.” Pomyslel jsem si vesele.

Po nějaké době to už ale začalo být poněkud jednotvárné. Stále dokola jsem musel vysvětlovat, proč jsem udělal tohle a ne ono, jestli jsem věděl co to způsobí a tak dále. Už jsem z toho začínal být unavený. Dokonce jsem se i přistihl, že se těším, až tento soud skončí a já budu mít klid. A bylo mi už docela jedno, jestli to bude v nebi, nebo v pekle. Proto jsem si oddechl, když žalobce i obhájce prohlásili, že skončili. ”Konečně,” proběhlo mi v tu chvíli myslí.

Soudce pohlédl mým směrem a opět se ujal slova: “Pane Majere, slyšel jsem dnes toho o vás dnes mnoho, dobrého i zlého. Zároveň jsem vás i chvílemi pozoroval, jak se při přelíčení tváříte. Proto mám pocit, že můj rozsudek pro vás nebude až takovým překvapením. Teď povstaňte,” řekl mi a počkal až vstanu, abych si rozsudek mohl vyslechnout ve stoje. Jak typické.

“Pane Majere, zvážil jsem všechny vaše dobré i zlé skutky. Po jejich posouzení mohu říct, že počet vašich opravdu zlých činů převažuje. Proto vás odsuzuji k životu v pekle. Proti rozsudku není odvolání!”

Můj obhájce přišel ke mně smutně pravil: “Mrzí mě, že to tak dopadlo, pane Majere. Snažil jsem se jak jen jsem mohl, ale bylo toho prostě moc.”

Nechápavě jsem se na něj pohlédl, ale ať jsem se snažil jak chtěl, tak mi tuto podivnou větu nevysvětlil.

Zamířili jsme ven ze soudní síně a tentokrát jsme ani nemuseli jít někam daleko. Odesílací místnost, jak jsem si ji soukromě nazval, byla prakticky hned vedle soudní síně. První, co mě zde zaujalo, byly dva válce. V jednom svítilo světlo bílé a v druhém zase červené. Nedalo mi ani moc práce uhádnout, kam který vede. Kromě těchto válců byla místnost úplně holá.

“Pane Majere, přistupte prosím ke svému válci. Určitě jste již poznal, který to je,” pravil obhájce a mávnul rukou směrem k válcům. “Zbytek bude už jen na vás.”

Vyrazil jsem směrem k válcům. Chvilku jsem přemýšlel, jestli by mě stihnul zastavit, kdybych se rozběhnul směrem k válci s bílým světlem. Pak jsem si to ale rozmyslel. Určitě jsem nebyl první, koho to napadlo a tak určitě byl nějak chráněný. A já si nechtěl vyzkoušet účinnost tohoto bezpečnostního zařízení na vlastní kůži. Přistoupil jsem tedy k válci s červeným světlem. Jakmile mi dal můj obhájce znamení, tak jsem do něj vstoupil.

Ocitl jsem se na podivném místě. Je tu sice tma, ale to je jeho jediný nedostatek. Je tady příjemné teplo, žádné horko, jak bych od pekla čekal. A jakmile dostanu na něco chuť, prakticky okamžitě to dostanu. Kolikrát mě napadlo, že jestli je tohle peklo, jak asi vypadá nebe.