Nový člověk

Nový člověk 

Pokládám si otázku - jaká je skutečná podstata bytí? Nejsem první ani poslední, kdo stojí nad propastí. Ne, vím že neskočím. Propast pode mnou je stejně hluboká jako propast ve mně, ale propadnout beznaději není řešení. Stejně se musíte vydrápat nahoru a začít od začátku a s tím, že každý další začátek bude ještě složitější. Propast je lepší překonat, prázdné místo vyplnit. Láskou? Snad..

Z úvah mě vyruší šelest trávy, kterak oznamuje příchod nového člověka. Schválně se neotočím, protože ze všeho nejvíc chci teď být sama. Kroky utichnou. Chvíli pozoruji jak se mrak doztracena rozplývá na obloze a na okamžik bych s ním své místo měnila.

"Hezké místo, viď?" Necítím potřebu s kýmkoli rozprávět o nesporných krásách tohoto kouta světa a tak jen polohlasně zamručím.

"Vždycky když tu nad tou propastí stojím, svírá mě propast v sobě samém intenzivněji než obvykle. Magické místo..."

Kdo to k čertu je? Mé druhé já? Naoko nezúčastněně se otočím a se zívnutím si nového člověka prohlédnu. To mohutné chlapisko  je asi o třicet čísel větší než já, jednou tlapou se drbe ve svém havraním hnízdě a dobrácky se na mě směje svýma očima, které připomínají barvu nebe. Jeho pohled je nejen přátelský, ale zároveň takový čistý a upřímný. Neubráním se úsměvu. "Sára...", napřahuji ruku, neboť může být jen o pár let starší než já. Podává mi svou mohutnou tlapu "Jackob!"

"Ty jsi odtud?"

"Žiju tu od narození. Ty jsi dcera Coopera, viď? Nedávno jste se sem přistěhovali. Není vás ani moc vidět - tebe vidím prvně."

"Jak si mě tedy poznal? Jo, přistěhovali jsme se sem ze Stradfordu. Tátovi tam začalo být těsno."

"Á, rodiště slavného Shakespeara!"

"Ani mi nemluv... Thomas, můj bratr, se toho chytil. Přečetl všechny jeho doposud vydané hry, sám se pokusil i něco napsat. Otec mu na to ale přišel a všechno spálil. Chce mít z Thomase úředníka, jako je on."

"Tomu se říká otcovská láska. Mně mé komedianství nevymluvili. Hrával jsem jeden čas i v Globu."

"Cože? Ty jsi herec?"

"Už to tak bude", zakření se a utrhne stéblo trávy.

"Hm, už budu muset jít. Ráda jsem tě poznala."

"Počkej, doprovodím tě. Nebude-li se pan otec hněvat, že kráčíš po boku komedianta."

"Odjel někam na služební cestu. Doma je jen Thomas, který leží někde ve svých knihách."

"A paní matka?"

"Maminka zemřela před pěti lety - na zápal plic."

"Promiň, to jsem nevěděl", odvětí s nefalšovaným smutkem v hlase.

 Sešli jsme dolů do města. Po cestě mi Jackob líčil neůspěch poslední premiéry, kdy na jednoho z nich spadla kulisa. Před naším domem mě napadne : "nechceš jít dál, Jackobe? Zvu tě na večeři. Thomase to alespoň přiměje slézt z půdy."

"Takové pozvání se neodmítá. Kolik mu valstně je?"

"Devatenáct." Usměje se a nechá mě vkročit první do chladné chodby.

"Thomasi, někoho jsem ti přivedla. Slez dolů, slyšíš?!"

"Ne tak zhurta. Jdu za ním." Ukážu Jackobovi schody vedoucí na půdu a jdu ohřát jídlo, které Róza, naše služebná, nachystala. Zachvíli se přiřítí oba. Už dlouho jsem neviděla Thomase se smát. Kde se v takovém hromotlukovi bere tolik dobra a lásky?

Jackob po večeři odešel. Stýkali jsme se spolu pravidelně. Ještě častěji za ním chodil Thomas. Jackob ho vzal na několik svých představení a v jednom mu obstaral malou roli. I já jsem jich několik viděla. Otec si dlouho ničeho nevšiml - Thomas se vymlouval na lekce klavíru a já ho kryla. Netrvalo to však dlouho a odněkud se mu doneslo, že se jeho jeho syn přátelí s herci.

"Kolikrát ti to mám Thomasi opakovat?! Ale já ti říkám - komedianství ti nepřinese žádnou budoucnost. Z těch blábolů se nenajíš"

"Ale otče, vždyť herectví je především o životě.."

"Co ty mi tu chceš vykládat o životě?!" Víc se s Thomasem otec nebavil a spráskal ho opaskem. Ten se pak ještě více uzavřel před okolním světem a ze své skrýše před ním téměř nevylézal.

Běžím po ulici a deštivý Londýn mi připadá téměř nekonečný. Ulice jsou kluzké a co chvíli zakopnu o vyčnívající dlažební kostku. Tady je to.

"Jackobe!" vykřiknu ještě za běhu z ulice. Ten se vykloní z okna a nechápavě na mě kouká. Nejsem schopna mluvit.

"Tak co je. Hoří snad?"

"Něco horšího. Thomas..." v návalu slz a deště nejsem schopna pokračovat.

"Panebože!" Jackob nachvíli zmizí a vzápětí se vyřítí ze dveří. Chytne mě za ruku a běžíme napříč celou čtvrtí zpět.

V jídelně sedí otec se zachmuřeným výrazem ve tváři. Vytrhnu se Jackobovi, který utíká po schodech nahoru.

"Ani teď se nedokážeš přenýst přes svou pýchu?! Čím se ten kluk provinil - že chtěl žít?!" otec se dívá skrze mě. Napije se z láhve whisky a odhodí ji do kouta. Nehodlám s ním ztrácet čas a běžím za Jackobem. Ten sedí u Thomasovi postele, drží ho za ruku a přeříkává úryvek z nějaké hry. Thomasovo tělo leží bezvládně, je tak vyhublý. Nepatrně pohne rty "Sáro..."

Kleknu si vedle jeho postele a hladím ho po splihlých vlasech. Je tolik podobný matce - taky se na mě takhle dívala, když jsem celou noc seděla u její postele a prosila Boha o zázrak. Teď je mi jasné, že zázrak se nekoná, stejně jako před lety.

"A otec..." řekne s námahou. Zavrtím hlavou.

"Mam tě ráda, Thomasi." Pohladí mě po ruce a vydechne naposledy.

"Proč?!" otázka, na kterou nelze najít odpověď. I přes všechnu svou víru, své přesvědčení, mě to bolí stejně jako po matčině smrti. Jackob mě obejme  a snaží se mě utišit. Ještě jednou pohladím Thomasovo tělo a scházíme dolů.

Otec se se smrtí Thomase nikdy nesmířil, ale něco v něm se pohnulo - jednou se šel dokonce tajně podívat na Jackobovu hru. Uzavřel se vůči okolnímu světu stejně, jako to dělával jeho syn. Několik měsíců po Thomasově smrti zemřel na selhání srdce. Nevím, jestli svému synovi někdy odpustil, každopádně Thomas k tomu neměl příležitost. Proto si kladu otázku, zda-li to opravdu byl konec. Konec bez odpuštění a smíření.