Smítko naděje

Mnohdy není důležitá umělecká stránka tak jako záměr šokovat...doufám:)

Alexandra vyběhla z domu. Všude byl sníh. Zavál chladný vítr a ona si přitáhla límec bundy více ke krku. Na tváři ji štípaly slzy. Chvíli přemýšlela, co má teď udělat. Pak zamířila ke stájím. Šla po úzké cestičce sypané štěrkem. Kameny jí skřípaly pod botami. Za hlavní ohradou zabočila doleva a pak hned doprava. Prošla vraty, které vedly do stájí. Ušla pár kroků a zastavila se. Otřela si tváře a nadechla se. Vůně čerstvého sena jí stoupla do nosu a to ji uklidnilo. Hádky s matkou už byly nesnesitelné. Hádaly se kvůli každé maličkosti. Dnes to bylo kvůli špatné známce ve škole, včera kvůli špatně umytému nádobí a předevčírem kvůli sukni, kterou si Alex koupila. I když to matka nechtěla přiznat, všechny hádky pramenily z jejího ustavičného pití a kvůli dítěti, které nosila Alex pod srdcem.
Kobyla tiše zafrkala.
,,Ahoj, malá,“ řekla Alex.Gabru měla už od svého dětství. Byla jejím tichým, ale nejlepším přítelem po celý dosavadní život. Otevřela dveře stání a vešla dovnitř. Z vaku na boční stěně boxu vytáhla kartáč a začala koně pomalu čistit. Pořád nevěděla, co má dělat. Rozhodla se vyjet si na koni, i když byla venku hrozná zima. Ale něco jí říkalo, že to bude to nejlepší. V sedlárně byla tma. Instinktivně chtěla rozsvítit. Sáhla popaměti na vypínač a zmáčkla. Nic.
,,Sakra!!“ Pomalu přešla k místu, kde měla být sedla. Gabřino bylo třetí zleva. Našla je. Najednou se jí zdálo, že ji někdo pozoruje. Rychle se otočila, ale nikdo tam nebyl. Dítě se v jejím břiše nepatrně pohnulo. Usmála se, sedlo si přendala do druhé ruky a pravou si pohladila bříško. Naplnilo ji neskutečné štěstí. Kvůli tomu maličkému tvorečkovi byla schopna riskovat cokoliv. Ano, bylo jí sice teprve šestnáct, ale byla pevně rozhodnuta. Na ten zvláštní pocit, že ji někdo pozoruje, okamžitě zapomněla.
Osedlala Gabru a vyvedla ji ven. S lehkostí se vyšvihla do sedla. Kůň se automaticky rozešel.
,,Héj, ty holka bláznivá, co to zase vyvádíš, okamžitě se vrať!!“ Alex se na matku ani nepodívala a pobídla koně do rychlého cvalu. Gabra prodloužila krok a natáhla krk. Škubnutím huby si vynutila delší otěže. Alex zavřela oči. Bylo jí jedno, kam jede, hlavně ať je co nejdál od domova.
Jemný záchvěv, náraz, bolest, tma…
,,Alexandro, slyšíte mě?“ Viděla, že se nad ní sklání muž v bílém plášti.
,,Kde jsem?Co se stalo?“
,,Jste v nemocnici. Včera jste si vyjela na koni. Když se zvíře večer vrátilo a vy nikde, šla vás matka hledat. Kůň se zřejmě něčeho lekl a vy jste spadla.“
Moje dítě, co je s mým dítětem?“
,,Je mi to velice líto, ale…nemohli jsme už nic dělat.“
Zavřela oči. Opět upadla do bezesného spánku. Probudila se až druhý den. Ležela v nemocničním pokoji. Otočila hlavu a uviděla obrovské okno a za ním plno zeleně. Byla v sedmém patře a pod ním se nacházel velký park.
Ucítila velkou bolest vycházející z podbříška. Vstala a zamířila k oknu. Kdysi měla strach z výšek. Dnes ho necítila. Otevřela okno, vylezla na parapet a postavila se. Zavřela oči tak, jako to dělala, když jezdila se svým koněm na dlouhé projížďky.
Nadechla se a skočila.

---