Zpívám si v dešti

Zatínám v pěsti, abych nepropukla v pláč.

Přichází ke mně, už je skoro na dohled,

Marně snažím se rozpoznat, co je vlastně zač.

Kapky mě zmáčely, nepřestávám si však zpívat,

Srdce má z oceli, studí mě v dlaních.

Smutek bezohledný, touží se na mě dívat,

Když v zoufalství pláč můj mění se v smích.

Je to on, smutek, kvůli němuž si zpívám,

Snad jednou, možná, nechá mě být.

Nevnímám nic, déšť studí a zrychleně dýchám,

Když srdce mé začne splašeně bít.

Toužím ulétnout, však zpívat si dál,

Naposled vydechnout, opustit tento svět.

Dnes ještě chci protančit onen lesní bál,

Pak rozkvést na vlastním hrobě jako tichounký květ.