Ztrata paměti

Trochu netradiční Conanovská povídka

Ztráta paměti

 

“Hospodský, dones mi ještě jeden korbel. A teď ať je v něm víc vína, než vody,” zavolal Conan na celou hospodu a zamával svým prázdným korbelem.

Hospodský mechanicky přisunul další korbel k sudu s vínem a naplnil ho. Pomalu se vydal k tomu obrovitému barbarovy a cestou si jen tak pro sebe mumlal: “Ten barbar se sice chová strašně, ale když má peníze, které tady hodlá utrácet, tak ať.” Nahlas ale jen pronesl: “Ten je ale poslední, za chvíli budu zavírat.”

“Co jseš to za hostinského? Noc ještě ani pořádně nezačala a ty už chceš končit,” podivil se Conan.

“Nezačala?,” odpověděl ironicky hostinský. “Vždyť za chvilku bude svítat.”

“Ten čas ale letí, když se člověk dobře baví. Tak mě to spočítej.”

“Bylo to šest korbelů vína a jedno sele, celkem osm stříbrných.”

“Šest korbelů?” pravil rozezleně Conan. “Tolik jich určitě nebylo. Ty se mě určitě snažíš ošidit. Buďto mi to okamžitě spočítáš správně, nebo uvidíš!” Conan rozezleně chytil hostinského pod krkem a přitáhl si jeho obličej ke svému. Vzápětí toho ale zalitoval, protože pojem zubní hygiena bral hostinský nejspíš jako urážku. “Zítra jsem hodlal přijít znova, ale pokud mě budeš chtít šidit, tak mě přinutíš, abych si hledal novou hospodu, protože z téhle toho moc nezbude.”

Conan zlostně pustil hostinského, který se okamžitě odtáhl z dosahu jeho rukou, masíroval si krk a sípavým hlasem poníženě pravil: “Omluvte mě, vašnosti. Jsem už unavený a tak se mi to v hlavě plete. Byly to čtyři korbely a sele. Bude to tedy jen šest stříbrných.”

“No proto.” Conan zaplatil a vrávoravým krokem vyšel z hospody a jen tak pro sebe si zpíval jednu přisprostlou písničku.

Najednou ho ale jeho smysly varovaly, že něco není v pořádku. Šimrání v zátylku znamenalo jedno - někdo ho sleduje. Navenek si Conan vykračoval stejně bezstarostně jako před chvilkou, ale jeho smysly teď byly v pohotovosti. Když uslyšel jemné cinknutí vytahované dýky, bleskově vytrhl meč, otočil se a vyběhl proti těm lapkům. Ti zkoprněli překvapením. Počítali se snadnou kořistí u jednoho opilce, ne že budou bojovat s válečníkem, který je plně při smyslech. Sice se pokusili bránit, ale proti Conanovy měli stejné šance, jako tři hyeny proti lvovy. Conan věděl, že co nevidět začnou prchat, ale předtím si s nimi chtěl trochu pohrát.

Najednou ho ale jeho smysly varovali před novým nebezpečím. Urychleně se otočil, ale bylo již pozdě. Zatímco si hrál s těmi třemi lapky, jejich komplic se k němu přikradl zezadu dostatečně blízko. Conan ještě stihnul zahlédnout jeho úšklebek a pak ucítil velmi silnou ránu do hlavy.

“Ten parchant měl obušek,” byla poslední Conanova myšlenka než se propadl do velmi hluboké temnoty.

 

“Auvajs, moje hlava,” pronesl muž a pomalu se zvedal ze země. “Někdo mě musel pořádně praštit. Jen co si vzpomenu, kdo to byl, tak uvidí. Bude litovat, že se kdy narodil. Jako že se jmenuju…jmenuju, jak se sakra jmenuju?”

Muž vstal a začal se prohlížet v marné naději, že objeví něco, co mu se vzpomínáním pomůže. “Jenom meč, dobře udržovaný a ostrý jako břitva. A do mé pěsti pasuje naprosto dokonale. Takže nejspíš budu bojovník. Víc ale teď nezjistím. Se zbytkem mi bude muset někdo pomoci. Ale kdo? Jak mám najít někoho, kdo mě zná, když ani nevím, kdo by to mohl být.”

Muž pomalu vyšel z uličky a šel kam ho nohy zanesly. Hledal, jestli mu nebude nějaká ulice či dům povědomý.

 

Optimus seděl ve vězení a snažil se dávat znechucení najevo co nejméně. Pár plesnivých otepí slámy kolem stěn, malé okénko vysoko u střechy a nechutná strava. To opravdu nebylo ubytování podle jeho gusta. “Ještě, že mi Paran drží těch pár žebráků, co tu jsou, od těla. I na tuhle vzdálenost páchnou přímo odporně.”

Najednou se otevřely dveře a dovnitř byla vhozena podivná postava. Učiněný obr a určitě dost silný. Dlouhé černé vlasy lemují obličej, ve kterém nejvíc vynikají jeho modré oči. Množství jizev, které má po těle, dokazuje, že rozhodně nežije klidným životem. Optimus si ho prohlížel a nemohl uvěřit vlastním očím. “U Seta, je to opravdu on, nebo mám mámení? Však uvidíme.” Optimus se naklonil k Paranovi a zašeptal: “Jdi vyzkoušet toho nového. Chci vidět, co v něm je.”

Paran se jen zašklebil a loudavým krokem se vydal k nováčkovi. Ten si ho prohlížel nedůvěřivým pohledem, ale jinak nedělal nic. Paran došel až k němu a pravil: “Zdravím, jak se jmenuješ?”

“Nevím,” odpověděl nováček.

Na něco takového Paran čekal. Jen ho překvapilo, že mu to nováček tak ulehčil. Sevřel pravou ruku v pěst a zamával jí před jeho obličejem. “Tak ty si ze mě chceš dělat srandu? Přesvědčím tě, že něco takovýho není dobrý nápad. Odpověz mi na otázku, nebo budeš svoje zuby sbírat po podlaze!”

Najednou se ale stalo něco nečekaného. Nováčkova pravice se vymrštila a sevřela Paranovu pěst. Nováček stisknul a Paran se začal svíjet po podlaze a sténat.

Nováček se k němu naklonil a řekl: “Poslouchej, nic si sice nepamatuju, ale jedno vím určitě. Ještě se nenašel někdo, kdo by se mnou takhle mluvil a odešel po svých. Tohle ber jako přátelské varování.”

Pustil Paranovu ruku a ten se rychle stáhnul zpět k Optimovi. Cestou si ale potřásal pravou rukou a snažil se ji trochu rozhýbat.

“Určitě je to on.” pomyslel si Optimus a vstal. Cestou ho nováček sledoval podezřívavým pohledem. Optimus proto zvedl ruce a pravil: “Mír. Vidím, že se o sebe umíš postarat. Teď mi ale řekni, jak se opravdu jmenuješ?”

“Nevím,” odvětil zase nováček.

“Buď máš to nejpodivnější jméno, co znám, nebo pořádnou smůlu. Spíš bych typoval to druhé. Jestli chceš, tak ti pomůžu v pátrání.”

“A jak? Pokud jste si nevšiml, tak jsme ve vězení.”

“Zatím, ale to nepotrvá věčně.”

Jako v odpověď na Optimova slova se na chodbě ozval lomoz. Vzápětí se odemkly dveře a v nich stály tři ozbrojenci. Optimus je přivítal slovy: “To teda byla rychlost. Jednou si vás nechám poslat pro smrt. Pak budu mít jistotu, že budu žít věčně.”

Optimus se významně podíval na nováčka. “Tak jak jsi se rozhodl? Zkusíš pátrat sám, nebo půjdeš se mnou?”

“Jediný výsledek mého pátrání bylo, že jsem skončil ve vězení. Jsem zvědavej, jestli vy budete mít větší úspěch.” odvětil nováček a vstal.

“Vybral jsi si dobře. Já jsem Optimus a tohle jsou moji muži: Paran, Toron, Emal a Domel.” Optimus ukazoval rukou na ty bojovníky, které představoval. “ A protože se nehodí, abych na tebe volal hej ty, tak ti budu říkat Melron. Teda aspoň do té doby, než zjistíme, kdo jsi.” Optimus se otočil a následován svými bojovníky a Melronem vyšel z vězení.

 

Cesta probíhala v poklidu. Melron musel uznat, že Optimovi bojovníci jsou perfektně secvičení. Z vězení je dostali, aniž by někdo vyhlásil poplach. Venku muži automaticky obklopili Optima a pozorně sledovali okolí. Optimus se zatím ptal Melrona na všechno, co si pamatuje. Nebylo toho mnoho a tak zbytek cesty sám odpovídal na Melronovy zvědavé otázky. Týkaly se hlavně toho, jak se Optimus dostal do vězení.

Mezitím dojeli k Optimově skrýši. Byl to nenápadný dům, celá léta opuštěný. “Dobře zvolené místo.” pomyslel si Melron. “O případných vojácích by Optimus věděl dlouho před tím, než by k domu došli.

Melron se ubytoval v jednom z neobsazených pokojů. Protože nemusel vybalovat, tak si lehnul na postel a po chvilce spokojeně pochrupával.

“Vstávej, Optimus chce s tebou mluvit!” řekl Toron Melronovi a pořádně do něj dloubnul.

“No jo, však už jdu,” zazněla rozespalá odpověď.

Optimova kancelář byla bohatě zdobená. Po stěnách tu vyselo několik gobelínů, za které by šlo pořídit i menší království. Trůnil jí stůl, bohatě vykládaný zlatem. Optimus Melronovi rukou naznačil, že si má sednout a vzít si jeden z korbelů, co byly na stole.

“Zadal jsem svým agentům úkol zjistit, kdo jsi.” řekl hned, jak se Melron usadil. “Do několika dnů, by měli přijít první zprávy. Zatím pro mě můžeš dělat nějaké jednodušší práce.”

“S tím souhlasím,” odpověděl Melron. “Jaký bude můj první úkol?”

“Něco bych měl. Jak jsem ti včera říkal, chtěl bych dostat toho parchanta Karona, který mě omámil a pak vydal vojákům. On se cítí v bezpečí, protože zná všechny moje muže a jakmile by nějakého spatřil příliš blízko svého domu, tak by se obklopil neprostupnou bariérou strážců. Tebe ale nezná a tak toho využijeme. Co říkáš? Cítíš se na ten úkol?”

“Něco takového udělám s radostí. Takový zmetci, co vydávají svoje kolegy vojákům jenom proto, aby se s nimi nemuseli dělit, mě vždycky dokázali rozpálit.”

“Tak dobře, teď si probereme plán.” Optimus vytáhl mapu a začal Melronovi vysvětlovat, jak se dostane ke Karonovu domu, podrobně mu popsal jeho vnitřní uspořádání a podobně. Domluvili se, že Melron to udělá dnes v noci. Dokud se zpráva o Optimově útěku nestihla rozšířit. Optimus slíbil, že Melronovi pošle nějaké vhodnější oblečení a popřál mu hodně štěstí. Na ta slova Melron dopil svůj korbel vína a odešel se důkladně připravit.

Optimus ještě chvíli sledoval dveře, kterými jeho host odešel a nemohl uvěřit svému štěstí. “Sám Set musel mé práci požehnat. Jinak se to prostě nedá vysvětlit.” pronesl jen tak sám pro sebe.

Melron se mezitím připravoval na dnešní večerní procházku. Lehce povečeřel a vyzkoušel si oblečení, které mu poslal Optimus. Padlo mu dokonale. Aby nevzbudil nežádoucí pozornost, vzal si jen dýku, kterou pod pláštěm snadno schoval. Vyrazil, jakmile se dostatečně setmělo.

Hledaný dům našel rychle. Na skrytém místě ho pozoroval dostatečně dlouho na to, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Všude byl klid, který dosvědčoval, že sem ještě zpráva o Optimově útěku nedorazila. Melron opatrně vyrazil. Šlo to až dětsky snadno. Pomocí bohatého zdobení vyšplhal do prvního patra, kde pak našel nezajištěné okno. Díky Optimovým radám se hned zorientoval a vstoupil do ložnice. Svázat postavu ležící na posteli už nepředstavovalo problém. Aby byl aspoň trochu nenápadný, zabalil Melron Karona ještě do koberce. Rychle opustil dům hlavním vchodem a vyrazil směrem k Optimově skrýši. Cestou se nenápadně ohlížel, jestli ho někdo nesleduje. Pár lidí se sice po něm podívalo, ale to bylo vše. V tak pozdní dobu se lidé starají především sami o sebe. Až na pár odboček, kvůli městským hlídkám, probíhala cesta klidně.

Optimus byl z Melronova dárku nadšený a hned ho nechal odvést do své soukromé mučírny. Emal ho zatím měl jen připravit a počkat na něj. Jakmile jeho muži odešli, nalil Melronovi korbel vína a pravil: “Jsi slavnější, než jsem myslel. Jeden z mých agentů tě podle popisu poznal, takže už o tobě něco víme. Jmenuješ se Kamar a jsi jedním z nejlepších nájemných zabijáků. Tvoje služby využívají hlavně šlechtici, kterým odstraňuješ nežádoucí konkurenty a oni si přitom nemusí špinit ruce. Pracuješ spolehlivě, rychle a diskrétně. A jakmile jednou nějaký úkol přijmeš, tak ho splníš, i kdyby tě to mělo stát život. To je tvoje krédo.”

“Takže Kamar,” řekl Melron, teď už tedy Kamar. “Mohlo to být i horší. Jak vám mám poděkovat?”

“To už jsi udělal dodáním toho parchanta. Teď jsme vyrovnáni. Ale měl bych pro tebe jeden obchodní návrh. Nedávno jsem dostal objednávku na odstranění jednoho nemedijského obchodníka. On ale má kolem sebe učiněnou armádu strážců. Ty by jsi se ale k němu mohl docela snadno dostat.”

“A to jak?”

“Vypadáš jako jeden jeho přítel. Jmenuje se Conan a už mu několikrát zachránil život. Trochu tě upravíme a budeš mu k nerozeznání podobný. Tak se snadno dostaneš až k němu a zabiješ ho. Mám za tu práci slíbeno 1 000 zlatých. Pokud to zvládneš, tak se rozdělíme 40:60.”

“Ne! Mám udělat špinavou práci a ještě za ni dostat takovou almužnu. Zasloužím si 60:40.”

“Beze mě se tenhle obchod nikdy neuskuteční. 45:55.”

“Beze mě z tohohle obchodu sejde, protože ho nebudeš moci zabít. 55:45.”

“Jsme přece partneři. 50:50.”

“Platí.”

Kamar si potřásl rukou s Optimem a rozešli se. Kamar odešel do svého pokoje a Optimus do své mučírny. V pokoji čekala na Kamara hostina, kterou mu sem Optimus nechal prozíravě poslat. Kamar se na jídlo hladově vrhnul a sousta zapíjel mohutnými doušky vína. Pořád mu ale v mysli rezonovalo ono jméno: Conan, Conan, Conan. Odněkud ho určitě zná, ale odkud? A protože ho najednou začala strašně trápit bolest hlavy, rozhodl se pořádně opít. To by na ni mělo zabrat.

 

Svěží a odpočatý. Tak musel Kamar připadat Optimovi další den. Ve skutečnosti ho ale trápila strašlivá kocovina. Přesto ale Optima pozorně poslouchal a zapisoval si do paměti všechny podrobnosti.

“Ten nemedijský kupec se jmenuje Malas. Proč ho někdo chce odstranit nevím a ani mě to nezajímá. Malas bydlí v tomhle městě a jeho dům je učiněná pevnost. Většina služebných tam jsou zároveň i strážci. Ty se budeš vydávat za toho Conana a snadno tak projdeš až k němu. Pak ho bez problémů zabiješ.”

“A ti jeho strážci mě okamžitě rozsekají na kusy. To se mi nelíbí.” namítl Kamar.

“Neboj. V Conanově přítomnosti se cítí natolik bezpečně, že strážce pošle pryč. Jakmile ho zabiješ, tak vyskočíš oknem a než se jeho strážci stihnou vzpamatovat, zmizíš jim v davu.”

“To už je lepší. Teď mi ještě řekni něco o tom Conanovi. Když už se mám za něj vydávat, musím o něm něco vědět.” zajímal se Kamar.

“Je to barbar odněkud ze severu, prý až z Cimmerie. Nejspíš už zkřížil cestu i tobě. Nejčastěji se nechává najímat jako strážce, či žoldnéř. Jelikož Malasovi už několikrát zachránil život, tak mu bezvýhradně věří.” odpověděl Optimus.

“Tím to bude jednodušší. Právě jsem přijel s  karavanou, kterou jsem chránil před bandity a rozhodl jsem se, že navštívím svého starého přítele.” zkoušel Kamar svoji roli.

“Výtečně. Seženu ti nějakou dostatečně zaprášenou zbroj a plášť zakryje všechny tvoje případné nedostatky. Trochu ti upravíme obličej a bude to. Když si tě nebudou prohlížet moc pozorně, tak nikdo nepozná rozdíl.”

Příprav opravdu moc nebylo. Kamar dostal zaprášenou zbroj a jeden z Optimových mužů mu nabarvil obličej světlým odstínem hnědi. Kamar teď vypadal, jako by se právě vrátil z pouště: zaprášený a opálený. Bylo to perfektní.

“Budu se muset na toho Conana někdy podívat pozorněji.” pomyslil si Kamar. “Pokud je mi tak podobný, tak by se mnou mohl klidně být i nějak spřízněn.”

Optimus zatím Kamarovi vysvětlil, jak se dostane k Malasově domu a důkladně s ním probral jeho krycí identitu. Pak Kamar vyrazil.

Malasův dům byl hlídaný opravdu důkladně. Kamar viděl deset strážců jen letmým pohledem. Při důkladnějším pohledu jich ještě několik objevil.

Stráže u vchodu se na Kamara dívali podezřívavě. Zatažením za šňůru přivolali třetího ozbrojence, který ho s taseným mečem odvedl k Malasovi. Byl zrovna v jídelně a svačil. Byl to štíhlý mladík s dobře vypracovanou postavou. Jakmile uviděl Kamara, tak vyskočil od stolu a zvolal: “Conane, to je ale příjemné překvapení. Co tady u všech bohů děláš?” Mávnutím ruky naznačil, že je všechno v pořádku. Strážce pokývnutím hlavy naznačil, že porozuměl a odešel.

“Právě jsem přijel s jednou karavanou a tak jsem si řekl, že tě navštívím.” začal Kamar vyprávět svoji historku. Najednou ale hlava, která Kamara celý den pobolívala, začala vysloveně třeštit. Kamar jen zaúpěl a chytil se za spánky.

“Conane, co se s tebou děje?” zeptal se starostlivě Malas.

“Nevím, ale za chvilku to určitě bude v pořádku.” odpověděl mu Kamar a omdlel.

 

“Conane vstávej, už je nejvyšší čas.” snažil se Malas probrat svého přítele. Ten otevřel oči a rozhlédl se. Ležel na lehátku v odpočívárně, která přímo sousedila s jídelnou. Pomalu vstal a čekal, co se bude dít. Hlava se mu sice ještě trochu motala, ale už se to dalo snést.

“Konečně, ty jsi mi ale nahnal strachu. Přijdeš si na návštěvu a složíš se jako špalek. Musíš uznat, že něco takového každého lehce znepokojí.” pravil ulehčeně Malas.

“To uznávám, ale bylo to zároveň i tvoje štěstí. Půjdeme teď vedle a dáme si lehkou svačinku. Mám totiž hlad jako vlk. A přitom ti budu vyprávět jeden velice zajímavý příběh, který se tě taky týká.” odvětil Conan.

Cestou do jídelny zavzpomínal, jestli si pamatuje úplně všechno. Pamatoval. Konečně.

 

“A ty víš, kde je ten Optimus teď?” zeptal se Malas.

“Ano,” odvětil Conan. “A ten bude určitě vědět, kdo tě chce tak urputně vidět mrtvého. A určitě se o to se mnou rád podělí.” odpověděl Conan.

“Konečně budu mít klid. Už žádné přemýšlení, z kterého stínu se vynoří zabiják tentokrát. Už žádné mučení kvůli každému šramotu v domě a podobně. A Conane, až budeš mluvit s tím, kdo za to všechno může, tak se ho zeptej proč.”

“S tím můžeš počítat.”

“Conane, nechceš sebou několik ozbrojenců?”

“Ne. Kdybych se vrátil a měl sebou ozbrojence, tak by okamžitě pojali podezření. Takhle bude překvapení na mé straně. Vždyť jich je jen pět.”

“On si řekne jen pět. Conane, jestli ty to časem nedotáhneš až na krále, tak už nikdo.”

“Já a král? Dokážeš si mě představit, jak sedím na trůně a řídím království? A kterépak? Snad ne dokonce Aquilonii.”

“I to je možné. Osudy nás všech jsou v rukou bohů. A ty, jak se zdá, jsi jejich oblíbenec.”

“Mým bohem je Crom. A ten se do takových věcí neplete. Dá jen život a nechá každého, ať s ním naloží po svém.”

“Crom možná, ale na světě jsou i jiní bohové. A i ti s tebou mohou mít své plány.”

Conan dorazil zpět k Optimově skrýši. Teď ale jeho plášť ukrýval kvalitní brnění, několik vrhacích dýk a jeden z nejlepších mečů, které se u Malase daly najít. Optimus a jeho ozbrojenci čekali přede dveřmi.

“Tak jak jsi dopadl? Je Malas mrtvej?” zajímal se hned Optimus.

“Měl by. Vrazil jsem mu díku přímo do srdce a to přežije málokdo. Měl jste ale pak vidět ten poprask. Bylo to, jako kdybych píchnul do vosího hnízda. Málem jsem ty strážce nesetřásl.” pronesl Conan.

“Výborně,” zvolal Optimus. “Jdi si teď odpočnout do svého pokoje a já zatím dojdu pro slíbenou odměnu.”

Když Conan viděl, jak se Optimovi muži snaží nenápadně rozestoupit, aby si při útoku na něj nepřekáželi, okamžitě jednal. Rychle vytáhnul dvě dýky a hodil je po protivnících. Toron a Emal se tiše zhroutili s dýkami v krku. Conan nechtěl mířit na srdce, protože nevěděl, jestli pod plášti nemají zbroj. Paran a Domel ihned vytasili svoje meče a vrhli se na Conana. Bojovali sice sehraně, ale snažili využívat hlavně svoji sílu a to jim u silnějšího protivníka nebylo moc platné. Conan odhodil Domela a hned se vrhnul na Parana. Stačilo několik výpadů, aby se byl nucen odkrýt a to byla poslední chyba v jeho životě. Domel na to chvíli nevěřícně zíral a pak se vrhnul naprosto bezhlavě do útoku. Jeho zuřivost se mu nevyplatila a za malou chvilku klesl bez hlesu k zemi hned vedle Parana.

Optimus jen vyděšeně sledoval jatka kolem sebe. Smrt dneska na programu byla, ale rozhodně ne pro jeho muže. “Kamare, co jsi to udělal? To chceš všechny ty peníze jen pro sebe?”

Conan se na něj vztekle podíval a pravil: “Jmenuji se Conan.”

Tahle jediná věta stačila, aby se Optimovi rozklepala kolena. Rychle vytasil rapír, který měl zastrčený za pasem. Conan se jen zašklebil a pronesl: “Takové párátko bych se proti pořádnému meči styděl vytasit.” A jedinou ranou mu ho přeťal v půli..

Optimus nevěřícně zíral na zbytky své zbraně a když se ho Conan začal vyptávat, stal se najednou velice sdílným. Nejspíš doufal, že si tím zachrání život. Samozřejmě že marně.

 

“Chrám tisíce a jednoho boha. Docela užitečný vynález. Proč stavět mnoho chrámů pro mnoho bohů, když stačí postavit jen jeden a všechny bohy do něho umístit. Jak je vidět i Ophiřané můžou přijít na něco užitečného.” pomyslel si Conan, když vstupoval do chrámu. “Jediný bůh, který má zakázáno tu být, je Set. Ale jak to vypadá, tak se mu sem přeci jen nějak podařilo dostat. A to se teď musí napravit.”

Podle Optimových instrukcí zašel Conan za sochu bohyně Miry a stiskl určitý výstupek. Okamžitě se otevřely skrytá dvířka a Conan po schůdkách sešel dolů. Ocitl se na podivném místě. Oltář, z kterého ještě nestihli smýt krev, všelijaké symboly po stěnách, kterým ale jasně dominoval symbol hada. To jasně dokazovalo, že se ocitl v Setově svatyni. Conan zaslechl nějaký hluk a tak se rychle schoval v jednom výklenku. Dovnitř vešel muž oblečený jako Setův kněz. Nejspíš tady chtěl provádět nějaký z těch jejich zvrhlých obřadů. To se mu už ale nepodařilo. Conan vystoupil z výklenku a tasil meč. Muž se otočil a v očích se mu objevilo překvapení.

“Jak se opovažuješ vstoupit na toto svaté místo. A ke všemu mě zde ještě ohrožuješ zbraní? Odejdi, nebo na tebe sešlu kletbu tak strašlivou, že mě budeš na kolenou prosit, abych tě radši zabil.” snažil se Conanovi vyhrožovat.

“Nesnaž se mi nahnat strach,” okřikl ho Conan a opřel mu hrot svého meče o krk. “Pokud proneseš něco ve Stygijštině, nebo jen uděláš rukou nějaké znamení, tak jsi mrtvej. Rozumíš?”

Kněz jen ustrašeně pokýval hlavou.

“A teď mi řekni, proč se tak usilovně snažíš zabít Malase?”

“To je nad úroveň tvého chápání. Mé důvody jsou příliš duchovní, než aby je mohl pochopit obyčejný smrtelník.”

“Tak to máš smůlu. Když je to tak, nebudu se zdržovat zbytečným vyptáváním a zabiju tě rovnou.” odvětil Conan.

“Počkej,” vykřikl ustrašeně kněz. “Tomu muži se podařilo získat jeden velmi mocný artefakt. S jeho pomocí bych se mohl stát nepřemožitelným. Ale odmítá ho prodat. A protože ten artefakt může být pouze koupen, nebo darován, objednal jsem si jeho smrt. S jeho dědicem by určitě byla domluva snazší.”

“Tak je to tedy. A jak ten artefakt vypadá?”

“Je to takzvaný Dračí amulet. Medailon s vypracovaným drakem v letu. Prý byl vyroben nejlepším mágem Valusie pro krále Kulla. Je to nádherná práce.”

To mu Conan věřil. Tento medailon je totiž chloubou Malasovi takzvané dračí sbírky. Malas totiž zbožňuje všechno, co se nějak týká draků. A tenhle medailon získal po velmi dlouhém a obtížném jednání s jedním kupcem. Zaplatil za něj sice přemrštěnou cenu, ale jemu to vůbec nevadilo.

“Když už teď víš cos chtěl, tak odejdi.” řekl ustrašeným hlasem kněz.

“Ještě musím udělat jednu věc.” pronesl Conan a plynulým pohybem meče setnul knězi hlavu.

“A teď už můžu opravdu jít. Musím úřady informovat o téhle svatyni. A Malas bude nadšený, že tahle kapitola jeho života skončila a že bude moci zase normálně žít. Určitě bude překvapený, kvůli čemu to všechno bylo.” takové myšlenky běžely Conanovi hlavou, zatímco vyšel z chrámu a zamířil směrem k Malasovu domu. A přemýšlel, jak zareagují Malasovi stráže na oznámení, že už jich nebude zapotřebí tolik.

---