Vlhké skřehotání aneb Kalifornské čuňačinky

Kalifornie, jakožto jeden z největších správních celků mocných USA, se honosí nejen slunným počasím, kvalitním vínem, bujnými kráskami a mužnými muži z Hollywoodu či kilometry pláží v Palm Springs, ale také biologickým klenotem, který v celém širém světě nemá obdoby. Kam se hrabe Long Beach nebo kýčovité Beverly Hills proti zelenému smaragdu amerického jihozápadu? Tam kde selhala pěvecká kariéra Davida Hasellhoffa, tam je umně nahrazena zpěvavým chórem zamilovaných hlasivkových vazů profesionálních pěvců. Je tu řeč o samečcích rosniček kalifornských (Hyla regilla). Stromových žabek barvy svěží zrovna pučící trávy, které obývají pacifické pobřeží od nejjižnějšího výběžku Kalifornského poloostrova až po pilíře sanfranciského mostu Golden Gate. Obrovská žlutá až oranžová očka dozajista upoutají oko pozorovatele podobně jako paličkovitě rozšířené konečky prstů s přísavkami přizpůsobenými pro excelentní lezení po stéblech trav.

Jejich domovinou se za jarních večerů ozývá mnoha desítkový orchestr žabích hlasů. Nejdříve se pomalu shlukují u nádrží a jezírek osazených něžnějším pohlavím. První zpěváci se jako na pěvecké zkoušce nejprve "rozezpívávají", jejich slaboučké kvák zanikne dokonce v cvrkotu mokřadního hmyzu. Pomalu se přidávají další a další kuňkající sboristé, až prvotní zpívající zaniknou v moři žabího skřehotu. Po západu slunce začíná opravdový koncert. Zelení mistři se rozsadí ve sluncem vyhřátých tůních, nejlepší z nich ale zaujmou místo na suchu. Samičky se zklidní a žlutýma očima vybírají nejzdatnějšího pěvce. Netrpělivě poposedávají, ale nedovolí si mrknout ani jedním ze tří očních víček.

První kvákání je jen takovou předehrou, až v dalších pár minutách se zpívající sjednotí. Profesionálně vokalizují. Každý na svém místě, přibližně tři metry od sebe. Jakýkoliv narušitel tohoto výsostného prostoru každého zpěváka je nemilosrdně odehnán. Akusticky chabé, avšak melodicky pro rosničky velmi působivé symfonie, jež žabáci vyluzují, zní okolím a každému, kdo se ocitá v blízkosti rybníků obydlených těmito žábami, musí po chvíli prasknout hlava.

Hřmot nadouvajících se žabích hrdélek dovádí k sexuální extázi nejen samice, ale dokonce i některé samce. Jejich organismus plný energie a nabuzený přítomností samiček čekajících na zplození potomků v nich vyvolává záchvaty pomatení smyslů. Ve vodě se sápou po všem, co jen náznakem připomíná žabí samici. Na dně se vrhají na ploché kameny, kusy dřeva nebo se dokonce pokoušejí obšťastnit kolem plavoucí rybu. A co víc? Pokouší se, poněkud bezvýsledně, kopulovat i se samci vlastního druhu. Pár hodin žabího skřehotání dovede první žabáky k absolutnímu vysílení, kdy jsou nuceni přestat pět a přenechat tak samice silnějším borcům. Takoví "nezpěváci" jsou pro žáby úplně odepsaní. Ony mají zálusk na toho nejlepšího z nejlepších. Přece se nespokojí s nějakým brčálovým póvlem. Jde snad o přežití, tak jak by mohly chtít, aby jejich pulci měli za otce takového slabocha?!

Žabí tenoři odpadávají jeden po druhém a do užšího finále se probojovali opravdu ti nejschopnější. Již je to jen soukromý boj tria žabáků. Á, právě jeden z hlasů utichá. Je zajímavé poslouchat, jak žabí skřehot bronzového mistra mizí v hlubině noci za doprovodu zbylých dvou finalistů. Další minuty utíkají a zdá se, že se ztrácí i předposlední zpěvák. Opravdu, je to smutné pro tak zdatného sboristu. Bohužel, dnes večer nepředá své vlohy dalšímu pokolení. Snad příště. V tomhle sportu neplatí, že nemusíte vyhrát a stačí zúčastnit se. Zde není žádné druhé místo či cena útěchy, u pacifických rosniček vítěz bere všechno. Nebo spíše všechny. Kalifornský velmistr ještě dolaďuje poslední trylky svého koncertu. Patřičně si užívá těžce vydřeného sóla a žabí slečny mají jasno o tom, kdo s nimi počne tisícičlenné potomstvo. Doznívají závěrečné tóny žabí symfonie lásky a smaragdový vítěz se malými skoky přemisťuje k té, jež bude první šťastnou matinkou večera, a vede si ji do tůňky, kde oba zpečetí jeho vítězství.

Předníma nohama ji podchytí kolem hrudníku, který sice postrádá jakoukoliv známku žeber, ale jako u prvních obratlovců má vyvinutou hrudní kost. Přitiskne se k jejímu hřbetu a láskyplně ji svírá předníma nohama a tlakem jí pomáhá v kladení vajíček, která ihned oplodňuje. Z monstrózního klubíčka vajíček se za několik týdnů vylíhnou potomci silného pěvce. Žádné něžnosti ale po splynutí nečekejte. Žabí tenor má ten večer ještě těžkou fušku. Musí přece uspokojit další desítky netrpělivých obdivovatelek jeho chraplavého hlasu.

A tak si někdy říkám, že bych chtěl být taky žabákem! Spousta věčně vlhkých ženských a žádné alimenty! No nezní vám to jako ráj na zemi?!