Druhý Anaharský den

Druhý Anaharský den

   Slunce zapadalo. Lesem, kde  se karavana chystala přečkat noc,  prosvítalo jeho  pár posledních  paprsků. Několik dětí ještě  pobíhalo okolo  plápolajícího ohně  snažíce se využít čas  před  spaním  k  zábavě.  Nikdo  si však nevšiml, dívky sedící z dosahu světel ohně, skrytou mezi stromy. Pozorovala se  zájmem sem  a tam  pobíhající lidičky.  Aniž by to někdo postřehl, sledovala  cestu karavany již  několik dnů. Po  tu dobu jí  byl jediným přítelem havran  stejně černý jako šat, který měla, jako vlasy, které jí sahaly k pasu, jako oči bez bělma, které každého zděsily. Světlo slunce už dávno zmizelo a tábor se pomalu  uložil ke spánku. Hlídek bylo  málo a ona se rozhodla projít mezi nimi k  vozu s jídlem. Už to udělala, ale nebrala moc jídla. Jen,  aby neměla hlad. Přehodila přes sebe plášť. Prošla za zády  muže sedícího u ohně. Neslyšnými kroky se  dostala až k vozu  s jídlem. Pro jistotu  se ještě jednou rozhlédla. Nikoho neviděla  ani neslyšela. Stále však měla pocit, jako by byl  někdo velmi blízko. Pomalu odhrnula plachtu vozu.  Nahlédla. Vše vypadalo jako  minule ale přece jen se  něco změnilo. Co,  to si nedokázala  uvědomit. Vzala tedy nějaké jídlo, malý kousek  toho, trošičku onoho a ještě malinko tamtoho. V tu chvíli uslyšela kroky. Skočila do vozu jak nejrychleji  a nejtišeji dokázala. Tiše  se otočila, aby se mohla  podívat ven. Ucítila,  jak jí někdo  zezadu chytil v pasu a zároveň jí zakryl rukou ústa, aby nekřičela. Ani se o to nepokoušela, nemělo to cenu.  Jen by vzbudila víc lidí. Nevzpírala se,  klidně se nechala  vytáhnout z vozu.  Prošli kolem  dvou  hlídek  a  pak  si  uvědomila,  že ji vede pryč z tábora.  Když  byli  dost  daleko,  pustil  ji.  Rychle se otočila. Pohlédla  do tváře vysokému  muži s tmavě  zelenýma očima, které postrádaly bělmo stejně jako její. Dívala se na něj s  neskrývaným údivem. Nečekal, že  na její tváři spatří stejně  nenáviděný  výraz   jako  na  přihlouplých  lidských ksichteh.  A tak  možná mírně  podrážděně, možná  jen trochu zbrkle vyhrkl: "Nediv se, jsi stejná!" Podívala se mu zpříma do  očí  "Jen  jsem  nečekala,  že  potkám  někoho  jako já, " nechala svůj  pohled letmo přeběhnout po  okolí "ale to je jedno. Spíš by mě zajímalo,  proč jsi mě sem přitáhl." Řekla už velmi klidně. Teď už s klidem a lehkým úsměvem odpověděl: "Zachtělo  se mi  společnosti a  tak mě  napadlo, že  bychom mohli  cestovat  společně,  když  už  oba  putujeme  stejným směrem." "Rozhodně nebudu cestovat  s mužem, když ani nevím, jak se jmenuje." "Sám nevím,  jak se jmenuji." Sklopil zrak. Na nějakou dobu se zamyslel a řekl: "Říkej mi třeba Bleidh." Pohlédl jí do  očí a než stačil svou  otázku položit, dostal odpověď. "Moje jméno je Dag."  Dál už nemluvili. Oba věděli, jak podobné byly ty roky, které se neznali.

  Snědli  něco  z  jídla,  které  vzala.  Tiše  si  lehli na jehličí, zabalili se  do svých plášťů. Zatím co  on usnul po krátké době, ona ještě  dlouho přemýšlela. Chodila dlouho po světě, mnohdy  neměla co jíst,  byla vyháněna skoro  každým, kdo  ji jen  jedinkrát pohlédl  do očí.  Jednou slovy, jindy kameny, nebo  klacky, podle toho, co  přišlo lidem pod ruce. Zvykla si  chodit s kapucí  na hlavě a  hledat klid v  lese. Prošla  mnoho zemí  a do  žádné se  nevrátila. Nikdy by však nečekala, že  potká někoho, jako  ona. Dlouho ještě  nemohla usnout.  Ležela na  zádech a  pozorovala měsíc  prosvítající korunami stromů.  Dorůstal. Dívala se na  něj tak dlouho, až jí  víčka začala  těžknout a  upadla do  hlubokého bezesného spánku.

  Dalších několik dní spolu sledovali karavanu, někdy dlouho nemluvili, někdy  nevěděli, co říct dřív.  Chvíli jí přišlo, jako  by  jej  znala  dlouhé  věky,  jindy  jako by se právě poznali.  A  když  mu  pohlédla  do  očí,  probudila se v ní vzpomínka na  otce. Zemřel, už  před dlouhou dobou,  ale byl jediný, kdo by  za ni položil život. Taky  to udělal. Byl to jeho druhý Anaharský den. Tehdy  řekl:"Žij jen pro sebe, věř jen v sebe, nejspíš nikdy  nepotkáš nikoho, kdo by to udělal za tebe."  Nejdříve se tím neřídila,  nechtěla, ale časem jí to  lidé naučili.  Když jí  nevyháněli, bylo  to proto že ji chtěli rovnou zabít.

  Na  poslední  zastávce  před  Akhanem,  cílem karavany, si vzali  víc  jídla,  neměli   jinou  možnost,  peníze  neměli a i  kdyby, nikdo  by jim  nic neprodal.  Když se  ten večer ukládali ke  spánku, měsíc v úplňku  osvětloval jejich tváře stříbrným  světlem  a  nechával  na  nich  vystoupnout stíny podivně pitvořící jejich vzhled.  Podívala se, jestli Bleidh už  spí. Tiše  se zvedla  a stejně  tichými kroky  se pomalu vydala   hlouběji  do   lesa.  Havran   ji  tiše   sledoval, přelétajíce z větve na větev. Když si byla jistá, že je dost daleko,  nastavila havranovi  ruku. Ten  se usadil  a jakoby očekával Daginy  povely. Sklopila hlavu. Ozval  se hlas, jež snad ani nemohl být její a slova, která říkal zněla podivně, staře a nelidsky. Jakmile dozněl, Dag opět vzhlédla. Havran zamával  křídly a  vyletěl kamsi  z jejího  dohledu. Ona  si lehla  mezi  kořeny  stromů.   Její  pohyby  byly  křečovité a nepřirozené.  S  trhnutím  ze  sebe  vydala podivný skřek. Havran rozprostřel svá křídla a zakryl nebe. Kořeny stromů se začaly  hýbat.  Vyrvávaly  se  ze  země,  rostly  kolem  ní, uvězňovaly  ji mezi  sebou až  se nemohla  vůbec hýbat. Bylo ticho.  Takové, že  by se  snad dalo  i nahmatat. Čas plynul pomalu, možná vůbec. A přece se něco pohnulo. Byl to Bleidh. Nespal.  Čekal na  tuhle chvíli.  Přišel blízko.  Skoro až k místu,  kde  ležela.  Tam  se  zastavil  a  splynul  s časem věznícím to místo. A čas  se tak dál poklidně převaloval dál až  dospěl  k  chvíli,  kdy  se  kořeny opět pohnuli. Havran odkryl  nebe  a  měsíční   světlo  opět  dopadlo  na  Dagino bezvládné tělo,  jež odkryly kořeny.  Bleidh k ní  přiklekl. Dlouze  se  na  ni  zadíval.  Věděl,  jak  je  teď  bezbranná a zranitelná. Havran  by ji sám neubránil,  možná jindy ano, ale  dnes se  začínali slétat  mrchožrouti. Bytosti stvořené jinou  vírou, porušující  základní zákony  existence v našem světě. Tvorové, jež vraždí nejen  vše živé, ale i sami sebe. Ode dneška na další tři dny padne svět do jejich rukou. Tomu období se říká Anaharský den.  Nikdo přesně neví, kolik času mezi dvěma  Anaharskými dny uplyne,  ale je to  více jak 112 let. Mnozí  nepřežijí svůj druhý Anaharský  den. Pro lidi to bude znamenat jen další kruté dny v realitě jejich všedního, nemožně jednotvárného  života. Pro nelidi  to byly dny  plné strachu a ukrývání se.  Ti odhodlanější přežít se uchylovali i k příchodu do  měst, ztráceje obavy z útoků  a pohrdání ze strany  lidí. O  tom přemýšlel  už dlouho  před tím, než Dag potkal. Jak se na ni  díval, rozhodnutí padlo. Cítil potřebu ji  chránit,  nepřemýšleje  o   následcích.  V  noci  nemohl riskovat cestu  do města, je  možná víc hlídáno  než ve dne. Musí tedy přečkat noc v lese a doufat. Posadil se k blízkému stromu, položil si  její hlavu na klín. Našel  si někde před sebou  bod  a  soustředěním  se  pomalu  uvrhl  do  zvláštní meditace, jež  mu dovolovala nabrat trochu  energie aniž by musel zavřít  oči. Jeho duše se  toulala někde mimo realitu, nechávala  jeho mysl  prostou  myšlenek  a tělo  pohybu. Nad lesem  se opět  zhmotnilo ticho,   čas se  zpomalil a  s ním plynuly jen neznámé myšlenky zrozené v hlavě havrana. Tak to zůstalo až do rána.

  Bylo mlhavo.  Slunce již muselo viset  vysoko nad obzorem, ale  bílé mraky  jej dokonale  skryly, les  byl skoro stejně tichý jako v  noci a stromy si mezi  sebou šeptaly prastarou řečí,  které nemohl  rozumět už  nikdo kromě  stromů samých. Šeptaly si o  blízké i vzdálené budoucnosti, o  tom, co mělo brzy nastat.

  Bleidh se  pomalu vracel k vědomí,  počínaje si uvědomovat klidně dýchající Dag na jeho klíně. pohlédl na její tvář. Na tvář krásnou,  avšak i pod  ní duše krásná  ač zjizvená těmi časy pohany. Pohladil ji po  temných vlasech, vzal do náručí a vstal. Nesl ji až na konec lesa, kde uviděl hradby Akhanu. Tam ji položil na zem a  klekl si vedle ní. Svlékl si plášť. Potom ještě  košili. Zaklonil hlavu, vypnul  hruď a natažené ruce stáhl za záda. Podivným tichem se nesl slabý skřehotavý smích. Prudce s nahrbením zad  zkřížil ruce na prsou a hlavu přitiskl na kolena.  Z jeho zad se ze  dvou krvácejících ran vyrvala dvě obrovská, zkrvavená,  opeřená křídla. Ve stejnou chvíli  ze  sebe  vydal  hrůzyplný  skřek napovídající mnoho o jeho nemalé bolesti. Hodnou chvíli tam jen tak zůstal. Bez pohybu, zvuku snad i života.  Než nad nimi zakroužil havran. Usadil  se na  větvi  blízkého  stromu. Bleidh  pomalu začal pohybovat křídly.  Nejistě jako dítě,  jež se učí  chodit se postavil na nohy. Pohyby křídel zrychloval a vzduch kolem se začínal vířit. Rány na jeho  zádech přestaly krvácet a on se zlehka vznesl  do vzduchu. Zamířil  vysoko nad Akhan.  Město bylo zvláštně ospalé, snad  to bylo počasím, snad probuzením "pekelných" bytostí je  oslabovalo. Vyhlížel nějaké opuštěné místo,  kde by  později mohl  přistát víceméně nepozorovaně. Byl tam hřbitov a starý kostel nebo tak něco. Kolem bylo pár slušně  velkých stromů.  Vybral si.  Naposledy zakroužil  nad městem a vracel  se pro Dag. Nebyla tam.  Snesl se na místo, kde ji  zanechal. Ve chvíli,  kdy se jeho  nohy dotkly země, zasvištěl šíp. Minul.  Otočil se po jeho střelci,  ale v tom okamžiku jeho  křídlo probodlo kopí a  zabodlo se do stromu. Dřív než se stačil zorientovat, přiběhlo k němu několik lidí a začali do  něj bít holemi. Sebral  poslední síly a vyrazil proti  jednomu z  nich. Natrhl  si tak  křídlo, v  němž bylo kopí. Porazil  muže a získal  trochu prostoru. Než  se stihl otočit  schytal pár  dalších  ran.  Jednomu muži  chytil hůl a vyrval  mu  ji  z  rukou,  nečekaje  na  nic,  zaútočil na bezbranného tolik, aby jej srazil na zem, tam mu zašlápl krk. Přitom  se jeden  ze zbývajících  snažil osvobodit  ležícího úderem  na Bleidhovo  koleno. Ten   padl na  zem a  v zápětí ztratil vědomí.

  Uviděl své tělo  ležet bezvládně na zemi. Tři  muži do něj mlátili  holemi.  Necítil  nic.  Bylo  to  jen tělo. Bylo mu jedno, co se stane s tím kusem hmoty.

  Havran, který seděl na větvi líně vzlétl. chvíli kolem jen tak poletoval, ale pak se najednou střemhlav vrhl po mužích. Ozval se výkřik a moment na  to jeden muž padl na zem mrtvý. Ze zad mu  trčel šíp. Druzí dva se  rozeběhli proti střelci. Toho rychlejšího zaměstnal  havran, druhý nedoběhl. Netrvalo dlouho a padl i poslední s vyklovanýma očima.

  Dívala se  na zmlácené Bleidhovo  tělo. Stále doufala,  že ještě žije, ale něco jí říkalo, že není naděje. Pořád to byl ten  krásný a  laskavý démon.  Padla vedle  něho na  kolena. Složila  hlavu  do  dlaní  na  jeho  hrudi.  Tělo  pod ní se proměnilo v prach.