Rande

Rande s obojživelníkem

Rozhodl jsem se na pár dnů vypadnout. Vzít starou fiatku, se kterou jsem tou dobou jezdil, se mi moc nechtělo. Nakonec však nebylo zbytí. Nemám nic proti cestování v autech s prošlou technickou, může to mít svoje kouzlo. Ale vysvětlujte to policajtům. O pár let později, kdy mi sto padesát koní vysávalo stovku litrů týdně, mě dokázali naprosto ignorovat. Stará dobrá kára na sebe ale dokonale přitahovala maléry.

Po hodině jízdy jsem sjel z hlavní, vypnul rádio a začal lovit v paměti. Stáhnul jsem okénko a zhluboka se nadechl. Tuhle pozpátku běžící krajinu jsem svého času dokonale znal. Baráky, lidi, co se dívají dokud jim nezmizíte za obzorem, trouchnivějící statek, stodoly, bramborárna, silo, opršelá hospoda a kulturák, požární zbrojnice co už hůř vypadat nemůže, nestárnoucí stromy. Všude kolem pole. V dálce po pravici tmavá hradba lesa. Žít tady znamená zpomalit. Má vás to dokonale v hrsti. Můžete rozjímat, můžete pracovat nebo plodit děti. Nakonec jste to stejně vy, kdo se přizpůsobí. Šance jsou stejné, pro dobráky i pro mizery. Projel jsem s nohou na plynu vytrvalou a houževnatou nehybností. Ti co se ohlédli tam musí stát ještě teď.

Cesta začala klesat do údolí, cítit byla vůně lesa a polí, tu a tam provoněná chladivou předzvěstí vodní hladiny. Nehybný vzduch spalující zlátnoucí obilí se začal nenápadně chvět.

Přejel jsem most a zastavil. Obyčejná silnice. Čtyři roky života, denně tam a zpět. Spojení trvá, betonové pilíře s úspěchem odolávají hlodání času, doživotí na vzduchu i pod vodou. Hladina v normálu. Jednu dobu před mnoha lety byla podstatně níž, objevily se kamenité hřbety několika ostrůvků, tělo mocné jezerní příšery, torzo bývalého vepřína, hřbitov plný vodou vyplavených a vybělených kostí. V dálce po měňavém zeleném zrcadle pomaličku plynula silueta hausbótu. Vodáci loví agregátem, luftují ženy a milenky. Vzpomněl jsem na naše rybářská dobrodružství se samozvaným nepřítelem.

Jdu zpět. U fiatky samozřejmě hlídkující příslušník. Kde se tu vzal? Proklínám!

„Vaše doklady, pane řidiči.“

Chtěl jsem ho nakopnout. Proč otravuje? Tady! Provoz na stupni nula, tři auta za hodinu!

„Tady prosím.“

Chvíli pečlivě zkoumal laminovanou kartičku.

„Jedete zdaleka,“ nadzvedl si čepici na znamení probíhajícího služebního úkonu, „na návštěvu?“ Podával mi papíry zpět. Všiml jsem si dvou malých vlhkých skvrn na jeho kalhotách, nahoře na nohavici.

„Na návštěvu.“

Všimnul si jich také.

„Hezkou cestu. A dejte si to do servisu.“

Odcházel. Stál jsem jako semafor. Svítila mi zelená. Vypadalo to na úspěšný den.

Zazvonil jsem na zvonek ve třetím poschodí, byla cítit plíseň a chlad. Nebylo to po dopoledni pod bezmračnou oblohou nepříjemné. Dlouho se nic nedělo. Dole v přízemí se bavilo pár lidí. Smáli se, někdo začal zpívat, zaštěkal pes.

Pak se za dveřmi ozval šramot, pohnula se klika.

„Kdo tam?“

„Ale Mloku, od kdy Ty kladeš otázky?“

„Kámo!“

Musel jsem ho obejmout, nezměnil se, poznali jsme se. Neuměl zdržovat. Sebe ani ostatní. Hodil na sebe pár hadrů a frčeli jsme ke zpovědi.

Pod hrází jsme zabrali náš oblíbený stůl. Poznal jsem pár štamgastů, věrnost až za hrob.

Mlok se s někým pozdravil, přinesli nám pití. Několik uhrovatých puberťáků hrálo fotbálek.

„Je dost, že´si přijel,“ začal neutrálně. „Měl si tu být o povodních.“

„Mloku, viděl jsem fotky. Fakt dost děsný. Vzalo vám to něco?“

„Pokud zapomenu na Mlejn, kde stejně blbě vařili, a sokolovnu, kde se stejně nic nedělo, tak snad nic moc.“ Napil se. „Bydlelo tam ale pár dobrejch lidí. Znal´s mistra?“

„Toho co udával obrázky?“

„Jó. Tak ten tam nechal úplně všechno. Trochu ho to rozhodilo, víš co to trochu u něj znamená. Odvezli ho do Háje.“

„To je mi líto.“

„No a pak pár lidí z domu hrůzy, z holobytů. Ty už to tu zabalili napořád. Odjeli dolů po proudu, bůh ví kam.“

„A ženský?“ doufal jsem, že se chytí.

„Kamarýde, chudej kraj. Kdo něco měl, má ještě víc, kdo neměl, má hovno,“ zasmál se.

Usmál jsem se taky.

„Ale jedna věc je fajn,“ utřel si zpocený nos, „ pastelka, konstanta i melouňák jsou porád na svých místech, neopouštěj bojiště.“ Zkoumavě si mě změřil. Byly to místní postavičky, ochranná známka s domovskými právy. Pastelka, stárnoucí kráska věčně zmalovaná ala Nefertiti. Čím se živila v minulosti nebo dnes, to nikdo nikdy přesvědčivě neodhalil. Ale svý si mysleli všichni. Nikomu neubližovala a nikdo otevřeně neškodil jí. Jenom děti si svou krutost často neuvědomovaly. Konstanta byl pan profesor ve výslužbě, aktivní kronikář, fotbalový znalec a opilec, fajn člověk, se kterým se nešlo nudit. Věčně úsměv na rtech. Ale oči ho vždycky prozradily. Nikdy si nestěžoval, takový jdou přímo do nebe. A melouňák, širší než vyžší, zasloužilý školník, idol čekatelů na zkoušku z dospělosti (dívky by možná nesouhlasily). Vzpomínám na vánoční besídku. Bylo nám šestnáct. Třídní učitel Nuda zrovna něco kázal z improvizovaného pódia v přeplněné tělocvičně, když se v koutě za jeho zády rozvlnila zřasená duchna karmínově rudé opony. Totálně společensky unavený meloun, montérky proklatě nízko, pozvedl poloprázdnou láhev rumu a zachrochtal: „Má pravdu!“ Jak se tam dostal nevěděl zřejmě ani on. Nebo věděl, ale myslel, že je někde úplně jinde. Nuda ho nechal vyvést obětavým řiťolezcem Muchnou. Zamkli ho v ředitelně. Až později měli zjistit, že dělají chybu. Na ředitelovu alkovnu se skládal celý učitelský sbor, nejvíc přispěl Nuda. Svůj boj s melounem měl ale předem prohraný, školník byl náš. Byl jsem rád, že je tu těm lidem dobře, že přežívají. Vypadalo to na úspěšný den.

Vyšli jsme na náměstí. Bylo klidné, tiché odpoledne.

„Pojď se projít k řece, omrknout stará místa,“ navrhl spokojený Mlok. Nebyl jsem proti. Němé a rozpálené baráky zůstaly za našimi zády. Šli jsme proti proudu, po levé straně neslyšně tekla klidná a kalná voda, po pravici na stráni ohýbala větve smrčina. Znal jsem to tu dobře, ale nechal jsem se vést. Mlok tu byl doma, já už ne.

Nevím, jak dlouho jsme šli. Mlčeli jsme, jen čas od času Mlok prohodil pár slov. Vykouřili jsme několik cigaret. Cesta se stočila doprava, začala mírně stoupat. Vešli jsme do lesa. Chtělo se nám pokračovat po břehu řeky. Znamenalo to projít dětským letním táborem. Snad skauti. Neviděl jsem v tom žádný problém, Mlok si tak jistý nebyl. Zanedlouho se nedaleko před námi objevila červenobíle šrafovaná závora. Bylo naprosté ticho, my jako myšky. Bdělá stráž nás ale nepřehlédla  a spustila poplach. Všude začala pobíhat droboť, jak šílení mravenci. Myslel jsem, že nás zajmou, přikurtují k totemu a proběhne tribunál. Pak jako když utne! Na neviditelný povel začli naši přítomnost v zakázaném pásmu ignorovat.

„Odkud jsou?“ zeptal jsem se, abych přerušil mlčení.

„Z měst, ze sračkovatejch měst.“ Mlok stál a civěl do středu osady, kde předpokládal provianťák. Viděl jsem mu až do žaludku.

„Hrajou si na indiány, rodiče se pečou v panelu a vydělávaj, porád dokola. Děcka tady sajou ideály a plněj rodičovský představy o šťastných prázdninách, je to oboustranný, víš co myslím?“ Aniž pohnul hlavou, loupl do mě očima.

„Jo, máš pravdu.“

Proplížili jsme se jako smrdutí skunkové teritoriem lesní komuny. Odněkud zakřičela sojka, zaklepal strakapoud. Ticho jako v hrobě. Horkem vrcholícího léta se na prosluněné pasece ploužily desítky stíny připomínajících bratří a sester. Tajemný Vont se v podobě náčelnice středních let skrýval v prvním patře zděné budovy vprostřed tábora. Mlok se vyznal, byla to jídelna. Možná i záchody, sprchy a tak. Z chladivých zdí se snášel dolů do prostoru mezi stany hysterický smích. Muž a žena, duo. Bobřík humoru? Bylo to podezřelé. Mlokovi zajiskřilo v očích a zacukalo v koutcích.

Šli jsme dál. Za posledním týpí se skrze smrkové haluze klubalo něco překvapivě nádherného, panorama rajské zahrady. Patero tu více tu méně odhalených mahagonových krasavic! Dvě nahoře bez. Krása! To musí být ona, Zlatá zátoka! Úhoři táhnou! Krásní srnci ožívají! Grácie v podobě táborových instruktorek. Vystavují na odiv své vnady samotnému Manitů, chráněny armádou dokonale vycvičených a ke splnění jakkoliv náročných a chvályhodných činů hotových pážat. U nohou té nejkrásnější, nejnahatější a podivně sebou vrtící nymfy se zavlnila tráva. Podíval jsem se na Mloka. Podíval se na mě. Tam, v té trávě. To musel být ON. Velký Bizon, CML, centrální mozek lesa! Ha! Uf, uf! Desítky přihlížejících oček zrychleně zamrkaly a setřely ze svých skrání slanou mázdru. Dívali jsme se. A dlouho. Hladíce při tom hlavičky s vlásky barvy medu lesních včel. Mlok započal s rozdáváním cigaret. Velký Bizon dělal čest svému jménu, táborem se nesla vůně lásky, léta a tabáku. Nevydrželi jsme a začali se tlumeně smát. Iniciace, květinová revoluce, léto lásky. To vše bylo teď a tady. Všude kolem nás. Sněhové koule se burácivě škvařily v pekle, voda v řece začala prudce stoupat, peřejemi kolem čertových kamenů se podařilo proplout první kánoi s jódlujícím greenhornem, bylo slyšet pukat vesmír, cítit pryskyřici a voňavé pražce.

Byli jsme už bezpečně daleko, vzdáleni dobrou desítku minut indiánské chůze, když se lesem ozvalo táhlé poplááááách!  A my už věděli, co se bude dít…….Naslouchej tiše hlasu lesa, bratře i sestro, by tě džungle všedních dní nesvedla na cestu nepravou. A vzpomínej na dobu svých skautských lumpačin jako rodičové tvoji, využívající nepřítomnosti tvé ke krátkodobému a o to zaslouženějšímu odpočinku, regenerujíce na další roky výchovy tvé. Cti otce, jako ctíš vlaju, cti matku jako skautský slib, myj se a nepřejídej. Neokoušej neznámých plodů a nebuď domýšlivý. Pomáhej bližním a nečekej na vděk. Uč se samostatnosti, poslouchej a nebuď nikomu přítěží. Buď hodný. Buď jako my!

Vstávali jsme před obědem. Slunce už se opíralo do oken, do tlustých zelených závěsů, vlny barevného světla se houpaly pod stropem.

„To je poprvé, co se mi ve snu zdálo, že jsem pionýrskej vedoucí,“ začal rozespale Mlok.

„To nebyli pionýři.“ Ta zelená se mi líbila. Zelenej Mlok?!

„Já taky nejsem žádnej vedoucí,“ vstal. Měl pravdu, nikdy nekecal.

Dole u auta mě obejmul. Nebránil jsem se.

„Hele, Mloku,“ začal jsem opatrně, „myslíš, že to včera, to v tom táboře, byla to náhoda?“

„Né, proč?“ zasmál se. Pak se nahlas zamyslel: „Houby nežeru, zkusím to s rybama.“

Jó kamaráde, šťastnej lov.

Ještě než jsem mu zmizel z očí, stál na třetím schůdku Pod hrází.

Pole, baráky, most. Až tudy pojedu za sto let, změny neuvidím. Bylo ticho a horko. Léto. Před polednem. Vypadalo to na úspěšný den.

Na hlavní jsem naladil rádio.